Odklízím zbytky obalů z vánočních dárků a hned poté i sebe do ústraní našeho bytu. Do ruky beru nový soubor esejů Tomáše Halíka a začítám se. Zčásti i proto, abych se vhodně naladil na plánovanou půlnoční mši v Katedrále Božského spasitele. V eseji s názvem „Andělům dnešních církví piš“ narážím na výše zmíněný von Baaderův citát, namířený proti těm snahám uvnitř katolické církve, jež touží po návratu do „starých dobrých časů“ minulosti. Populární kazatel od Nejsvětějšího Salvátora k této verzi katolického konzervativismu poznamenává: „dějiny nelze odestát, škrtnout či zastavit“.
Teple se oblékám a vyrážím ven, abych hned záhy zjistil, že štědrodenní noc je teplejší, než jsem očekával. Ulice jsou suché, tiché, takřka bez lidí, i když se nacházím v samém srdci Ostravy. Za pár minut už stojím před monumentální stavbou katedrály a po vplutí do jejích útrob si přece jen gratuluji za teplé odění. Návštěvníkům jde od pusy pára a některým (brzy i mně) se na špičce nosu lesknou krůpěje. Usazuji se v jedné z lavic a mlčky pozoruji přípravy na mši.
Výjev první přivádí na scénu procesí a v jeho středu samotného biskupa. Rozhlíží se okolo a jemně kyne řadám vyrovnaných v lavicích. V jedné z nich stojí drobnější muž středního věku, možná bezdomovec a možná taky ne. Na hlavě má pletenou modrou čepici, což mu v danou chvíli docela závidím. Procházející biskup si toho všimne a gestikuluje směrem k muži, aby si pokrývku hlavy sundal. Muž nereaguje. Nejspíše biskupovu výzvu ani nezaznamenal.
Výjev druhý mi před oči staví dvě ženy. Jedna má na sobě honosně vyhlížející kožich, druhá slušivý podzimní kabát. Obě sedí beze slov v lavici přede mnou. Mše se nachází ve fázi těsně po modlitbě Otčenáše, kterou následuje pozdravení pokoje, během něhož si zúčastnění s lidmi ve svém bezprostředním okolí podávají ruce se slovy „Pokoj tobě“. Stojím a podávám ruku mladé ženě po své levici i staršímu muži přede mnou. Dobře oděné ženy sedí dále bez hnutí.
Výjev třetí přichází bezprostředně po druhém. Muž, jenž mi před chvíli tisknul ruku a přál pokoj, se s nevrlým tónem obrací na ony dobře oděné ženy. Z jeho úst ovšem nevychází „Pokoj tobě“, ale úplně jiná věta: „Jste tu jako kompars, nebo nějaké podnikatelky, co přišly kvůli image?“ Ženy jakoby neslyší. Muž v proslovu nepokračuje, ale podrážděnost z jeho pohledu, stále zacíleného na ony „nepřející“, nemizí.
Biskup Lobkowicz mluví plynule a spatra. O ztrátě a hledání. O nalezení a radosti. O naději, kterou může přinést krize. Jeho slova se obsahem a místy i formulacemi velmi podobají těm Halíkovým z knihy. Narozdíl od nich se jim však nedaří doputovat až ke mně. Možná umrzla někde po cestě. V katedrále je vážně chladno. Šťastný ten, komu hřeje uši pletená čepice.
Hledejte a naleznete – zaznělo během mše. Křesťanský Bůh je tím, co se ztrácí. Nebo spíše víra v něj. Křesťanů ubývá, i když na mši praskají lavice ve švech. U svatého přijímání už však taková tlačenice zdaleka vidět není. Většina zůstává stát na svých místech. Asi to nejsou křesťané, ale jen další „kompars“ či „návštěvníci kvůli image“. Zkrátka obyčejní ateisté.
V eseji „Naděje pro všechny“ Tomáš Halík píše: „Mnozí z těch, kteří se sami pokládají za ateisty, jsou křesťany více, než tuší. Někteří z nich znají ‘našeho’ Boha prostě pod jiným jménem, protože naše řeč o Bohu k nim nedolehla, anebo ji slyšeli v takové podobě a z takových úst, že ji nemohli čestně a upřímně přijmout. Jiní odmítají-li Boha, odmítají vlastně bůžka, Boží karikaturu; jiní zas Boha neodmítají ze zpupnosti či lhostejnosti, ale spíše s ním zápasí ve svých nocích“. Vybavuji si tahle slova a hned nato i biskupovu řeč o křesťanském Bohu, který se ztratil. A napadá mě – komu se vlastně ztratil? „Nevěřícím“, nebo spíše těm, kteří sami sebe zvou „křesťany“ a své společenství nazývají „církví“?
Dívám se před sebe a vidím kněze, který peskuje, ženy, které nerozumí, a muže, který vyobcovává. Připouštím, že je to pohled dílčí a zkreslený. Ale není přesně takový pohled pohledem mnoha těch, kteří hledají a nenalézají? V takovém pohledu není církev místem, kde by mohli narazit na „Boha živého“. Proto je výzva „jděte a hledejte“ nepřivede do kostelních lavic a často ani k sebeoznačení „křesťan“, neboť „je-li toto křesťanský Bůh a jeho věrní, pak nemůžeme, ba ani nechceme být křesťany“.
Za zvuku zvonů vycházím z katedrály do tepla noci. Těším se, že si ještě před spaním přečtu jednu Halíkovu esej. Třeba v ní naleznu další ze způsobů jak vyjádřit myšlenku, že protikladem víry není ateismus, ale modloslužba.