Rozpaky nad odkazem listopadu 1989 lze doložit různě. Pro mě je v těchto dnech představovaly mimo jiné tři momenty. Prvním z nich byl článek, který přinesl informaci, že se Václav Havel neobjevil mezi pozvanými na připomínkovou slavnost k 17. listopadu konanou ve svatovítské katedrále. V diskusi k článku se to jen hemžilo nenávistnými výlevy a virtuálními plivanci, ze kterých bylo cítit nefalšovanou zášť vůči ikonické postavě událostí z roku 1989. Druhý výmluvný moment pro mě představoval včerejší pořad Hyde Park s bývalým studentským vůdcem a dnešním úspěšným headhunterem Janem Bubeníkem. Vox populi promlouvající hlasem příspěvků na Facebooku byl opět nemilosrdný. Do třetice bych pak zmínil pozornost, kterou si vysloužila publikace Mýty o socialistických časech, vydaná nedávno organizací Člověk v tísni. Společný jmenovatel všech tří momentů tvoří rozporuplnost ve vztahu k naší nedávné minulosti a k tomu, co pro naši současnost znamenají události listopadu 1989. Rád bych se zastavil u třetího ze zmiňovaných momentů a jeho prostřednictvím se nad tímto společným jmenovatelem krátce zamyslel.
Knížka, kterou zde na blozích Ondřej Koutník oslavuje jako „povedené dílo“, které „by se mohlo stát součástí reforem školství“, si už stihla vysloužit kritiku. Na tom by samo o sobě nebylo nic divného. Je pochopitelné, že u těch, kdo předlistopadový režim hájí nebo po něm nostalgicky teskní, nemůže publikace, která bourá „mýty“ s tímto režimem spjaté, najít zastání. Zmíněná kritika ovšem nezaznívá z těchto řad. Důkaz představují články Petra Zídka z Lidových novin a Dagmar Daňkové z Deníku Referendum. Jejich hlavní společná výtka nesměřuje k počinu jako takovému, ale ke způsobu, jakým se ho jeho autoři zhostili. Petr Zídek se na adresu brožury vyjadřuje následovně: „Proti předsudkům a vzpomínkám komunistů kladou autoři předsudky a vzpomínky vlastní. Celá brožura je navíc psána ideologickým jazykem, který charakterizuje nadužívání hodnotících adjektiv a adverbií.“ Dagmar Daňková v podobném duchu autorům vytýká, že „proti několika starým klišé vykonstruovali klišé nová“ a svým přístupem tak nabídli „odstrašující příklad toho, jak to dopadá, když někdo takto zásadně poruší pravidla negeneralizujícího způsobu komunikace“, který je „základním předpokladem kritického myšlení či neideologizovaného vidění světa, a především pak varovnou kontrolkou proti nebezpečným, zjednodušujícím a zavádějícím stereotypům v našich hlavách“.
Mohu-li těmto kritickým hlasům důvěřovat, musím konstatovat, že přístup, jakým je příručka pojata, není šťastný. Snaha podat obraz o době před rokem 1989 skrze prezentaci fakt narušujících představy („mýty“), které dneska někteří lidé ve svých hlavách nosí, je sama o sobě chvályhodná. Pokud se ovšem uchyluje k ideologickým klišé a černobílosti náhledu, které přisuzuje právě době minulé, staví se tak de facto na její roveň – ne obsahem, ale použitými prostředky. Takové počínání může být dokonce v konečném důsledku kontraproduktivní. Protože bedlivější čtenář si může říct – když mi před očima zkreslují minulost, nezkreslují mi i současnost?
Nemyslím si, že k tomu, aby člověk jednoznačně odsoudil komunistický režim, je ho potřeba líčit v bezvýhradně černých barvách. Popis něčeho a vyjádření morálního postoje k něčemu jsou dvě věci. Vlastní morální postoj by mi neměl bránit vidět realitu v barevnějším provedení než jen ve verzi „černá – bílá“. Chápu, že pro mnoho lidí je v důsledku osobní zkušenosti s minulým režimem naprosto nepřijatelné spatřovat na tom režimu byť jen špetku dobrého nebo jen „ne tak špatného“ a tím povahu tohoto režimu „zlehčovat“ či „relativizovat“. A nemám potřebu jim tento jejich postoj jakkoliv rozmlouvat. Zároveň ale v takovém stanovisku cítím určitý strach. Strach z toho, že když obraz minulého režimu nebude vykreslen náležitě temně, hrozí jeho návrat zpět – se vším špatným, co ztělesňoval.
Z čeho takový strach může pramenit? Odpověď není snadná, ale jedním z motivů jsou bezpochyby rozpaky pociťované nad současností a nad směřováním vývoje po roce 1989. V důsledku toho pak odkaz k temnotě let předlistopadových představuje prostředek nepřímé obhajoby poměrů současných: „dnešní doba je dobrá, protože je lepší než děsivý komunismus“. V takovém postoji chybí pozitivní vymezení dnešních poměrů a probleskává jím pochybnost, zdali jsou dobré i v něčem jiném, než v tom, že nejsou tak špatné jako ty předešlé. Cítím v tom nízkou míru sebevědomí ve vztahu k dnešku. Pokud bychom totiž dnešku věřili a byli přesvědčeni, že je tím, co chceme a co pro nás má nezpochybnitelnou hodnotu, nebudeme mít takovou potřebu malovat minulost skrz na skrz černou barvou, obávat se, že jakékoliv pozitivní slovo o této minulosti podkopává současnost, a automaticky pokládat jakoukoliv kritiku dnešní reality za obhajobu minulého režimu, ne-li rovnou projev touhy jej vrátit zpátky.
Podobný přístup navíc nelze praktikovat donekonečna. S tím jak bude docházet k postupné výměně generací, bude ubývat těch, kdo mají s minulým režimem reálnou negativní zkušenost. A i u nich se může v důsledku psychologického mechanismu vytěsňování negativních vzpomínek a snazšího zapomínání na to špatné při ohlédnutí zpět ostří kritičnosti otupovat. Zvláště pokud je přirozené plynutí života přivede do fáze, v níž mohou tíživé dopady dneška zakoušet citelněji než mladší a střední generace. V určitém okamžiku už zkrátka nebude stačit obhajovat dobro dnešní doby pouhým srovnáním se zlem doby minulé. A využívat strach jako motivaci pro osobní i politický život.
Očekávám, že ne každý s tím, co jsem napsal, bude souhlasit. A někdo se třeba bude ptát, komu tím sloužím a prospívám. Inu troufám si říct, že právě tomu, ve jménu čehož brožura Člověka v tísni boří „mýty o socialistických časech“. A třebas i odkazu Listopadu.
* * *
Ukázka z publikace:
Občan socialistického Československa nemohl pořád jen dřít a shánět nedostatkové zboží, musel mít taky nějaké „kulturní vyžití“, musel se občas trochu pobavit. Podle rudé ideologie představovala totiž kultura jako celek „zábavu“ – byla to „nadstavba“ nad „základnou“, čili nad užitečným pracováním, a z toho zase plynula ideová podřízenost umělců potřebám tzv. pracujícího lidu. Komunistický aparát dozíral na všechny oblasti života – a kultuře jako přirozené sféře (nežádoucí) svobody věnoval výjimečnou pozornost. Jelikož kultura a umění za komunismu jsou opravdu široké téma, omezme se v této kapitole jen na pár odstavců o světě zábavního průmyslu a populární hudby. Právě na nich se totiž pokřivenost předlistopadového socialismu ukazuje velmi plasticky. Režim tu sledoval dvojí cíl: zaprvé bránil tomu, aby do zmíněné sféry pronikaly „nežádoucí západní vlivy“ (tj. prováděl cenzuru), a zadruhé, což z prvního vyplývá, používal zábavu jako jeden z důležitých nástrojů propagandy. A to zvlášť od chvíle, kdy se masově rozšířila televize.
Neposlušné tenisky a krásný úděl kráčet k zítřku. Je vám patnáct nebo osmnáct a jste zvyklí si svobodně vybírat, jakou hudbu si koupíte na cédéčku, jaký klip si pustíte na YouTube a na jaký z padesáti koncertů se vypravíte? Tak si zkuste představit, že taková svobodná volba prostě neexistuje. Že v hudbě není normální konkurence, že existují pouze dvě státní vydavatelství, že všechno, co se k vám může dostat oficiální cestou, musel předtím posvětit cenzor. A že koncertovat či vydávat desky smějí jen kapely a zpěváci či zpěvačky, kteří to mají úředně povoleno a schváleno. Hudebníci navíc pochopitelně nesmí působit neupraveně a „rozervaně“, musejí se vyjadřovat slušně a čas od času musí projevit podporu straně a vládě. Jinými slovy: vystupování umělců se řídí politickými ohledy, určující roli nehraje zájem svobodného publika ani kvalita tvorby, nýbrž ochota hudebníka podřídit se požadavkům shora.
Zpěváci pějí sentimentální písně s příšernými texty jako třeba „Poprvé jsem s tátou šel/ na malou procházku/ pro tikety na sazku“ (Milan Dyk) nebo optimistické popěvky typu „Krásný úděl máme dnes,/ kráčet k zítřku, žít a kvést,/ krásný úděl před očima růst,/ vzhůru k výškám, každou chvíli kus.“ (Michal David pro potřeby čs. spartakiády). Povolena je též nezávazná nablblost – „Neposlušné tenisky já mám,/ koupil mi je k svátku můj kluk sám“ (Lucie Bílá) – rovněž obecná konstruktivní kritika, např. varování před zhoubnými důsledky motorismu „Říkal si Hurikán, kluk jako ty./ Motorka vzlétla s ním, když dostal smyk“ (Dalibor Janda), do stejné skupiny patří i proslulý údivný verš z písně socialistických rockerů – Katapultu: „Zatáčka strom./ Kde se tam vzal?!“ Citovat lze donekonečna.
Ani současný hudební mainstream zrovna nevyniká inteligencí v textech či hudební nápaditostí, ale když se vám nelíbí, můžete ho prostě ignorovat a poslouchat si „to vaše“. Jenže před rokem 1989 to prakticky nešlo, respektive nešlo to bez krajních obtíží a bez důsledků. Vyšlo tu sice pár desek ze Západu, ale v tak malých nákladech, že se bez protekce skoro nedaly sehnat (to platilo třeba i pro Beatles), „elpíčka“ se složitě dovážela z ciziny nebo se na burzách kupovaly zahraniční i domácí nahrávky na kazetách – a kupovaly se docela draho, mladý člověk měl plat kolem tisícovky až patnácti stovek, kazeta stála cca 100 Kč. Že by se tehdy na pódiu koncertního sálu objevovali vlasatci nebo punkáči, kteří by se řídili jen svým „chtěním“ a uměleckým citem? Směšná představa. To se mohlo stát jen nedopatřením dozírajících orgánů, podobní lidé patřili k tzv. závadové mládeži, pronásledované esenbáky i estébáky. Návštěva koncertu zorganizovaného soukromě znamenala přinejmenším riziko policejní perlustrace, přinejhorším kriminál. Za komunismu pochopitelně vyšlo i pár dobrých domácích desek, ale u těch platí totéž, co už řečeno výše: skoro vždycky se to stalo náhodou, někdo někde neohlídal, co – z pohledu aparátu – ohlídat měl. Situace se v tomto směru začala trochu měnit teprve v druhé půli osmdesátých let, ale ani tehdy to nebyla skutečná svoboda.
(Převzato odsud)
(Korekce: Dodatečně jsem zjistil, že status publikace „Mýty o socialistických časech“ není takový, jak jsem se na základě dosavadních informací domníval – tj. nejedná se o příručku či metodický materiál cíleně určený pro využití během výuky na školách, ale o knihu, která je volně k prodeji a současně byla nabídnuta 6. ročníkům pouze jako bonus v rámci širšího projektu ČvT. Tím pádem je opodstatněnost mojí kritiky umenšena. Je mou chybou, že jsem si informace o povaze publikace před uveřejněním článku důkladněji neprověřil. Základní stanovisko článku nicméně nemám důvod měnit. Pouze podnět, který mě k jeho zformulování přiměl, se ukázal být ne až tak relevantním.)