K tématu další
z údajných krizí, které naše společnost permanentně zakouší, toho
bylo a ještě jistě i bude napsáno mnoho. Přesto si neodpustím i já několik
krátkých poznámek na toto téma. A jak bývá mým zvykem – dobrým či špatným, věc
názoru -, bude jejich pointou snaha vidět v dílčí události odraz nějakého
obecnějšího jevu.
Poznámka první – zapomenutá maxima
Každý právní a politický řád
vyrůstá z určitého filozofického a hodnotového základu. V případě
moderního světa představuje jednu ze součástí tohoto základu zásada, kterou
Immanuel Kant nazval kategorickým
imperativem. Říká nám: „Jednej jen
podle té maximy, od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem.“
V podstatě se jedná o sofistikovanější verzi známějšího „Nečiň druhým, co
sám nechceš, aby činili druzí tobě“. Tato etická maxima vychází z čistě
rozumové úvahy a odráží následující myšlenkový pochod: svět je proměnlivý a já
nikdy nevím, kde se v něm budu nacházet zítra; co je pro mě výhodné
dneska, může být nevýhodné v budoucnu; je proto v mém vlastním zájmu
hájit takové uspořádání věcí, které mi zajistí důstojné zacházení i poté, co
přijdu o momentální privilegovanou pozici. Nakládání českých politiků se zákony
a Ústavou svědčí o tom, že je jim tato rozumová zásada cizí. Kant je zapomenut.
Poznámka druhá – zapomenutá důvěra
V nedělním vydání pořadu 168
hodin nás Nora Fridrichová seznámila s různými kritickými jakože-vtipnými
průpovídkami na adresu počinu Ústavního soudu, které si do svých facebookových
statusů vkládali někteří z těch, kdo se ucházejí o naše voličské hlasy.
Člověk by se i zasmál, kdyby si hned vzápětí neuvědomil, že tito aspiranti na
významné politické posty veřejně vystavují svoji nevzdělanost, ba co více – své
pohrdání základy demokratického politického řádu, na nichž naše společnost
staví. (Vedle toho je x-té ztrapnění Miloslava Vlčka nicotností.) A nebyli to zdaleka jen oni. Každý veřejný činitel, který ve svém
veřejném komentáři vypustí z úst formulaci, ve které naznačuje odhodlání
nerespektovat výrok Ústavního soudu, říká svému publiku: zákony není třeba
poslouchat. Neřídí-li se však zákony vrcholná politická reprezentace, nač by se jimi
měl řídit obyčejný občan? Pochybnosti budí nedůvěru
a nedůvěra rozkládá společnost v jejích samotných základech.
Poznámka třetí – vyprázdněné jádro
Mnohokrát ze strany kritiků
posledního kroku Ústavního soudu zaznělo slovo „lid“. Ústava je tu pro lid, ne
lid pro ústavu. Velí-li vůle lidu (kterou tito kritikové údajně reprezentují)
změnit ústavu, musí být tato bez okolků změněna. A žádný soud do toho
nemá co mluvit. Jak však naznačují někteří právní experti (např. Zdeněk Kühn
v sobotních Lidových novinách), obsahuje ústava určité tvrdé jádro, na
němž stojí celý demokratický politický systém a jehož obsah nemůže být
měněn podle toho, jakým směrem zrovna v Parlamentu vane vítr. Problémem
je, že toto „jádro“ není nijak jasně a přesně specifikováno a odvíjí se od
nepsaného společenského konsensu. Existuje však v naší společnosti takový konsensus? Funkcionalistické sociologické teorie hlásají, že
společnost dělá společností soubor všeobecně sdílených hodnot a norem. Konfliktualistické
teorie naproti tomu popírají existenci všeobecného konsensu a tvrdí, že společnost je místem boje mezi různými skupinami a jejich zájmy a onen
„společný základ“ je ve skutečnosti jen souborem hodnot, které zastávají ti,
kdo jsou zrovna u kormidla a ovládají ty ostatní. Máme-li zde tedy nějaké „ústavní
jádro“, co tvoří jeho obsah? A čím je legitimizováno?
Poznámka čtvrtá – vyprázdněné hrdinství
V minulém čísle Respektu
vyslovil režisér Robert Sedláček trefný postřeh: „točili jsme skinheadskou demonstraci na
Palackého náměstí. A já jsem spolu s jednou holkou, která tím filmem provázela,
vylezl na ten pomník a říkal jsem jí: ‘Podívej se na tu scénu jako na celek.
Přestaň se soustředit na ten hlouček a nesnaž se být uvnitř.’ A najednou jsme v
tom záběru pozorovali, jak po Vltavě projížděly parníky, lidé čekali na
tramvaj, do tváře nám foukal vítr a nějaká maminka jela s kočárem na Střelecký
ostrov… A pod námi řvala ta parta holohlavých nešťastníků, kteří pro sebe
chtějí ukrást dějiny. V tomhle principu se podle mě neliší třeba ani kongres
členů ODS nebo ČSSD – oni se snaží zprávy, média, veřejný prostor sami pro sebe
režírovat. Prožívají se tak vážně a s takovým zápalem, jako by to byl celý
svět, a ne jenom jedna směšná výseč“. Podobně směšnou výseč tvoří ti
z politiků, kteří se opakovaně stylizují do obránců demokracie, lidu a
nevím čeho ještě. Staví se do rolí hrdinů, ač k hrdinství mají jejich činy daleko. Možná je to tím, že dnešní doba
zoufale postrádá skutečné hrdiny (či je spíše zneviditelňuje); možná tím, že
tito „hrdinové z výseče“ promeškali dobu, kdy mohli být skutečnými hrdiny,
a nyní se to snaží za každou cenu dohnat. Vyvolává to ovšem jen úsměv. Protože
jen o kus dál od jejich tasených šavlí projíždějí klidně parníky a maminky vozí
kočárky.
Nedávné rozhodnutí Ústavního
soudu se dá vykládat různě. Já v této věci souhlasím s Erikem
Taberym, který výstižně napsal: „Ať už
někdo s postupem soudců souhlasí nebo ne, musí uznat, že nám dali šanci
zamyslet se nad tím, jaká pravidla v této zemi platí“. Uvidíme.
Sledujme pozorně.