O
marasmu jsem se dočetl i včera. V jedné recenzi, která mě nejdříve
namíchla. Autor (ročník 1980) sejmul nový film Marie Poledňákové. A vlastně i
celou Poledňákovou. Nic proti tomu, asi to filmařský skvost není. Ale vadilo mi
politizující entrée, kdy autor ve filmu Poledňákové nachází stejně nechutnou
„normalizační atmosféru“ jako v jejích dřívějších filmech (např. S tebou mě baví svět). Kolik té normalizační dusivosti takto mladý autor zažil, že se s
takovou lehkostí stává zasvěceným mravokárcem, napadlo mě hned. Kritika bez
autentického prožitku mi přijde nevěrohodná. Povinné vyznání
loajality novým poměrům.
Ale
hlava přes noc ochladla a ke mně se vrátila smířlivost. V recenzi jsem si našel
jiná místa. Třeba autorovo vyznání: „mám pocit, že popisuju marasmus, který panuje
v české politice. Ale on na těch vyšších mocenských místech panuje právě proto,
že se tak chovají normální-normalizovaní lidé ‘dole’.“ To už je mnohem lepší,
pane Filo. Ryba sice smrdí od hlavy, ale smrdět zůstává, jen pokud to tak
zbytek těla nechá. A přesně o tom psal ten Derer. Systém, který kurví, se
reprodukuje skrze každodenní malé „kurvárny“.
Člověk
není ani anděl, ani ďábel. Může se ale tím či oním stát. To záleží.
Jsou systémy, které zvyšují pravděpodobnost výskytu těch druhých. Zrovna včera
začal v Kambodži soudní proces s představitelem jednoho takového. I
komunistický systém u nás upravoval tvar Gaussovy křivky rozložení lidských
charakterů v populaci. Jak vědí zasvěcenější a osobním prožitkem
disponující – někdo obstál, někdo ne; obstát se dalo, ale často
to vyžadovalo oběti. Máme dvacet let po pádu toho systému. A přesto mnoho lidí okolo sebe
vidí dál marasmus. A kdekdo se zaklíná minulostí. Ale jistě, dnešní marasmus má
své kořeny v marasmu dřívějším, ale
skončit u takového vysvětlení znamená vyjít vstříc alibismu. Dnešní „velký“
marasmus je především důsledkem dnešních „malých“ marasmů. Z nich se rodí „celá
tahle zkurvená sračka“.
Boj s
marasmem probíhá každý den. A možná jde o předem prohranou bitvu, ve které ale
přesto (nebo možná právě proto) stojí za to bojovat. (Abych parafrázoval známý výrok.) Jsou to stovky malých výzev rozesetých po našich životech. Některých si ani
nevšimneme, některé odsuneme stranou, jiným se vyhneme. A i když se k nim
postavíme čelem, nemusíme vyhrát. Strach, pohodlnost, vyčerpání či cokoliv
jiného nám podlomí nohy. Vyhrát nad marasmem K.O. je nejspíše
nemožné. A ušmudlat aspoň vítězství na body? Ani to není snadné. Každopádně
jsou to naše osobní výhry a prohry, které utvářejí povahu systému a zajišťují
mu živiny. Ne minulost, ti druzí, nebo do hvězd vepsaný osud. Nemáme povinnost
přinášet oběti. Ale mohli bychom mít dost slušnosti nevyvazovat se z vlastní odpovědnosti.