Vcházím do skoro zavřeného
obchoďáku. Kosmetičky podlahových krytin šurují. Jdu opatrně, abych jim to
nepocamral. Billa má ještě otevřeno. Pro poslední zoufalce. Nevím přesně, co
mám koupit, ale nakonec v košíku leží pár věcí. Platím a strkám je do
ekologické papírové tašky. Snad se mi neurve ucho. Mířím domů a myslím na to,
že dříve jsem posvátnost Štědrého dne opuštěním bytu nenarušoval. A že se mi
tohle datum stále více stává jen jedním z 365 v kalendáři. Obyčejným.
A nevím, mám-li kvůli tomu lkát nebo ne. Asi spíše ne. Tipuju, že to patří
k dospělosti.
Překračuju práh naší dva plus
jedničky a jsem přece jen zase v jiném světě. Vždycky jsem to tak na
Štědrý den cítil. Domov byl posvátným ostrovem v moři profánního. A tohle
pořád přetrvává, byť ve slabší podobě. Je to asi tím, že každý náš 24. prosinec
vypadá takřka na chlup stejně. Aniž bychom ten rituál udržovali vědomě. Věčný
návrat téhož. Díky Bohu za něj. Trvalost v časech proměnlivosti a
efemérnosti. Tenhle motiv zmíním při svém jemně parodickém akademickém projevu
před večeří.
Letos je nás více, rodinný okruh
se rozšiřuje. Taky se na stole jako předkrm objevují raci. Jsou krásně červeně
zbarvení, jak jsem o tom vždycky čítával v knížkách. Ale zatím nikdy
neviděl na vlastní oči. Jíme, konverzujeme, nemodlíme se. Jedna z kravat
končí namočená v jídle. Kapr letos není. Další drobná změna. Mně ovšem
nevadí, kapr mi nechutná. Tvářím se neurčitě, ale vevnitř se cítím spokojeně,
že vše je jak má být, vše je stále stejné. Ano, jsem v jádru duše konzervativní
tvor. Mám radost, že tady u nás na Ostravsku sedíme okolo vánočního stolu jako
rodina. Všichni zdraví a s úsměvem.
V deset je v parku
půlnoční. Pořádá ji každý rok ekumenické seskupení zdejších křesťanských sborů.
Pod otevřeným nebem. Bohu blíže. Přes tuhý mráz je na místě hodně lidí. Kolik
z nich věří v Boha a Ježíše? Těžko říct. Spíše přišli za atrakcí. A
horkým grogem v kelímku. Zahájení se opožďuje, účinkující se klepou na
pódiu. Prý něco s elektřinou slyším vedle. Okolo prochází Anna
s nějakou kamarádkou. Usmějeme se na sebe.
I v sobotu se smála, když
jsme se po dlouhé době zase viděli. Neměla rovnátka ani piercing v jazyku.
Působila dospěleji než dříve. I tím, co a jak říkala. Dala si pivo, já čaj
s rumem. A sahala po krabičce s cigaretama. „Ty kouříš?“, ptám se.
„No teď zase jo,“ odpověděla trochu omluvně, „nevadí?“ „Ne, v pohodě,“
reaguju a doufám, že kouř zase nepůjde jako vždycky na mě. Anna hodně mluví a
pořád se u toho usmívá. Baví mě ji pozorovat. „Ještě pořád chceš vypadnout
z Havu?“ načínám tradiční téma. „Jo, ještě víc než předtím, už se nemůžu
dočkat.“ Věřím jí, že ji to město ubíjí. Ale do maturity ještě proklatě daleko.
Upřímně jí přeju tu chvíli, až bude moct roztáhnout křídla a rozletět se tam,
kam bude chtít. Zatím je jí osmnáct a skoro všecko má před sebou.
Havířov má něco málo přes
padesát, ale už nějakou dobu je za zenitem. Byl vybudován jako město bez minulosti,
jako ztělesnění cesty za světlými zítřky. Zítřky ale skončily a zůstala
přítomnost. Jako vězení mezi prázdným včera a prázdným zítra. Je mi zima, mše
ne a ne začít. Že by se duchovno zdráhalo sestoupit do prostoru heren a
„vietnamských“ obchodů? Možná se jen bojí těch strašlivých kýčovitých soch u
vchodu do nedalekého nového kasína. Dochází mi trpělivost a mši, která ještě
nezačala, opouštím. Mířím do podniku zvaného Jáma. Docela se hodí k tomu
kyvadlu na náměstí. „Není divné být na Štědrý den v hospodě?“ píše mi
později milá v smsce. Jo, asi je to divné. Možná proto si dávám jen nealko
a nezůstávám dlouho.
Doma jsem po půlnoci a chystám se
do hajan. Z venku slyším známé tucání z music klubu. Mají
otevřeno i na Štědrý den, docela humus. Aspoň že je pod nulou a podnapilá
omladina se nebude šikovat venku jako v létě. Slyším tóny hip-hopu. Nějaký místní borec
vyhulil přehrávač z auta. Jiný se připojuje s túrováním svého
vytuněného miláčka. Občas si říkám, jestli to někteří lidi nemají „vytuněné“
v hlavě. Za chvíli jde pod okny mladý pár. Asi se vrací z vánoční
pařby. On jí nadává, že je kurva, ona se brání. Hezká štědrovečerní atmosféra.
Co si takhle pustit nahlas koledu, aby tu realitu bez iluzí přehlušila?
Havířov kdysi přišel o Budoucnost
a nahradil ji Elánem. Přijde mi to dost ironické. V tom městě jsem se
nenarodil a už v něm vlastně ani nežiju. Jen se sem občas vracím. Čím pro
mě je? Skanzenem dětských vzpomínek. To rozhodně. Prostorem chmurného bezčasí,
z něhož se utíká. Bezpochyby. Ještě něco zbývá? Ano, je prostorem, kde
ještě stále sídlí to, čemu říkám domov. Ale to pouto… To pouto se viditelně
ztenčuje.
Hajdom hajdom tydlidom.