Kontroverzní Retro
Posuzovat jakékoliv historické
období (o to víc to nedávné) je vždy problematické, protože v našem vnímání se vždy odráží naše
osobní zkušenost a naše zakotvenost – časová, prostorová, sociální. Ta pak mimo
jiné utváří podobu mřížky, kterou používáme v rámci selektivity,
s níž nahlížíme minulost. Neexistuje jeden jediný správný pohled, jeden
jediný objektivní obrázek časů minulých. A pokud ano, pak ho vidím jako
skládačku jednotlivých dílčích pohledů a obrazových výseků.
Zmíněné vydání pořadu Retro vzbudilo mezi částí diváctva
nevoli. Základní námitka zněla: Husákova éra v něm byla vylíčena příliš
idylicky a opomíjela negativa, která v sobě tzv. normalizace nesla (a že
jich bylo více než dost). Ihned se zvedly hlasy, které předložily výčet všeho
toho špatného. Aby Retrem nabídnutý obraz doplnily či jej spíše přemalovaly
barvami zcela odlišnými. Toto počínání je pochopitelné: bagatelizace zla
(zvláště bylo-li v mnohém skryté a neviditelné) je riskantní. Ale stejně
tak riskantní je dle mého názoru i zabředávání do schématičnosti a snaha
popírat barvitost světa a historie. Riskantní pro svobodu, o kterou zde má
v prvé řadě jít.
Poselství pořadu vnímám ve dvou
rovinách. První z nich se dotýká „makrosvěta“ politických kroků a
opatření, která charakterizovala éru normalizace. Často se v této
souvislosti používá termínu „gulášový komunismus“, za kterým se skrývá snaha
režimu uplatit a mírumilovně „pacifikovat“ vlastní (rokem 1968 ujařmené)
obyvatelstvo zvýšením jeho možností konzumu. Základní cíl představovalo zvýšení
životní úrovně lidí, neboť zde fungoval předpoklad, že materiálně spokojené
obyvatelstvo bude k režimu vstřícné a nebude mít potřebu jej kritizovat a
zpochybňovat. Sociologické analýzy po roce 1989 však naznačují, že toto
počínání se v konečném důsledku ukázalo být pro režim kontraproduktivním,
protože dalo vyrůst nové generaci občanů, jež chtěla více než jen materiální
zabezpečenost: například občanské a politické svobody.
Součástí této politiky bylo – jak
v pořadu uvádí demografka Jitka Rychtaříková – zvýšení přídavků na děti,
prodloužení mateřské a zavedení rodičovské dovolené a podpora mladých rodin
skrze systém novomanželských půjček. Samozřejmě, je těžké jednoznačně určit, do
jaké míry to byla právě tato opatření, která přispěla k „baby boomu“, i to, do
jaké míry zlepšila situaci tehdejších mladých párů a rodin. Postoje k této
politice se budou lišit v závislosti na politické orientaci toho, kdo ji
bude posuzovat. Přesto je to právě tato oblast, kterou mnozí z těch, kteří
dnes „teskní“ po předlistopadových časech (ovšem zdaleka nejen ti), oceňují.
S názory o „asociálnosti“ a
„anti-rodinnosti“ dnešního systému se lze v současnosti setkat nezřídka.
Stejně jako s úvahami o potřebě pro-rodinné státní politiky u těch (a to i
politiků), kteří se sami pokládají za pravicově smýšlející.
Druhá rovina míří k „mikrosvětu“
reprezentovaném jednotlivými rodinami a individuálními životními příběhy lidí
žijících v Husákově éře. Politolog Zdeněk Zbořil nastínil, kterak tehdejší
poměry mnohdy nahrávaly utužování vztahů v úzkém okruhu rodiny.
Sociologové v tomto ohledu upozorňují, že řada (více či méně) specifických
českých fenoménů, jako jsou kutilství, chalupaření, pěší turistika a táboření
apod., vyplynula z nemožnosti lidí realizovat se ve veřejných sférách
politiky (občanská společnost) a ekonomiky (trh) a jejich stažení se do oblasti
soukromí a volného času. Právě zde může ležet jeden z důvodů, proč mnohé z
„Husákových dětí“ vzpomínají na své dětství jako na něco hezkého a proč mnohým
lidem přijde situace dnešních dětí ve srovnání s těmi Husákovými jako
daleko neutěšenější. Viz známé nářky nad tím, jak dnešní rodiče nemají na své
děti čas a podle toho to pak dopadá (například učitelé základních škol by mohli
vyprávět).
Tak trochu schizofrenie
Pochopitelně, zdaleka ne každý má
na své dětství „za Husáka“ příjemné vzpomínky. Ať už z důvodů, které
s režimem souvisely (např. atmosféra všudypřítomné buzerace), nebo
z jiných (např. alkoholik v rodině). Řada tehdejších dětí je ovšem takové
má. A z části i v důsledku (zamýšleném či nezamýšleném) výše
zmíněného fungování daného režimu. Popírat tuto možnost nebo snažit se
v těch, kteří o ní upřímně hovoří, vyvolávat pocity viny či nepatřičnosti
(„Jak můžeš mluvit o hezkém dětství, když ten režim byl přece tak zrůdný!“) pokládám
za velmi nešťastné. K tomu, abychom uznali, že režim před rokem 1989 byl
principiálně špatným, protože potlačoval práva a svobody jedinců, která
pokládáme za klíčové, ne-li „posvátné“ hodnoty, není přece nutné popírat nos
mezi očima a líčit minulost ve 100% černých barvách.
Zajímavě tuto skutečnost
v pořadu komentuje herečka Tereza Kostková, když zmiňuje neadekvátní
představy některých lidí zpoza „železné opony“ o utrpení, které muselo jistě
znamenat dětství v režimu tak krutém, jakým byl ten komunistický. Současně
k tomu dodává: „Já přece teď jako
studovaná vím, že to bylo tragický, že to bylo strašný, ta doba, v čem
lidi utlačovala, v myšlení, morálně, jaký má dopad…, můžeme o tom
filozofovat hodiny, ale já jako člověk, já byla šťastný dítě, protože jsem
dostávala lásku a to, co jsem měla, tu správnou výchovu.“ Její slova lze
jistě odbýt s tím, že pochází z „prominentní“ rodiny. Ale takových
svědectví je (a znám je i osobně) daleko více, od dětí z rodin, které
prominentními rozhodně nebyly, pakliže prominentní nemyslíme každou rodinu,
která nebyla disidentská.
Přemýšlím často nad tím, proč se
lze tak často setkat s vyhroceností, pokud jde o hodnocení naší minulosti
před rokem 1989, a proč jsou mnohými ti, kdo nepopírají světlá místa éry
předlistopadové, vnímání jako nebezpeční. Cítím v tom jakýsi strach.
Strach z toho, že pokud se minulý režim neodsoudí zcela nekompromisně a
totálně, se vším, co se v něm událo, hrozí jeho návrat. A nedůvěru v lidskou soudnost. Minulost je nutno držet
ve skrz naskrz černé barvě, aby se nevrátila. I za cenu gumování paměti,
vytěsňování světlých vzpomínek či připisování veškerého zla, které se událo, na
vrub onoho režimu. Takový postup vnímám jako psychologicky pochopitelný, ale ve
své podstatě problematický. Ptám se totiž – dá se s minulostí vyrovnat
zdravě a zrale, když si ji nepřipustíme takovou, jaká byla, tj. nikoliv
černobílou, byť čerň mohla převažovat?
Moje odpověď je záporná. Vyrovnat
se s něčím a poučit se můžeme jen tehdy, když se budeme umět dívat na
skutečnost v celé její komplexnosti a víceznačnosti. Jen tak můžeme pochopit,
jaká je její skutečná podstata, a zaujmout k ní pevný a jasný postoj.
Proto mi asi nikdy nebude v debatách o komunistickém režimu blízký
„prefabrikovaný antikomunismus“. Zdravý a svobodný názor nevidím
v totálním negování minulosti. Svoboda nemůže být založená na předem
přijatých stanoviscích a nekritickém nahlížení, ale jen skrze vyrovnávání se
s barvitou realitou.
Dobro a zlo
Zastávám názor, že komunistický
režim jako celek lze jednoznačně morálně odsoudit, aniž bychom se museli
uchylovat k černobílému vidění světa a vymazávání toho, co se nám „nehodí
do krámu“. Je to ovšem obtížné a v české společnosti lze cítit strach a
nejistotu. Můžeme to hezky vidět v těch případech, kdy je o éře před rokem
1989 řečeno něco pozitivního a dotyčný nebo dotyčná mluvčí ihned přispěchá
s korekcí či doplněním. Udělala to Tereza Kostková svým úvodním „Já přece
teď jako studovaná vím, že to bylo tragický…“ i Jan Kolář se svým blogovým
článkem. Mnozí – včetně mě – cítíme jakousi potřebu vždycky připomenout, že ten
režim byl prostě špatný a my si to uvědomujeme. Čím to je? Odpověď vidím právě
v oné ambivalenci, kterou jsem zmínil na začátku, a konfliktu
v našich myslích. Chceme odsoudit minulost a přitom si uvědomujeme, že tím
z velké části odsuzujeme i sami sebe či své blízké. Protože jsme v té
době my i oni žili. A – a tady je kořen té „viny“ – se třeba i
v leckterých chvílích cítili šťastně.
Jsem ročník 1978, „Husákovo dítě“
a můj pohled je jen jedním z tisíce možných. Formovaný prostředím
Ostravska, kde jsem vyrůstal a bral rozum, rodinou, která byla zcela tuctovou,
protože na komunisty nadávala (otec v noci ladil Svobodnou Evropu, o čemž
jsem pak ve škole nesměl mluvit), ale nijak proti nim aktivně nebojovala, a dalšími
vlivy. V hlavě mám celkem solidní obrázek o tom, jak komunistický režim
fungoval, stejně jako vzpomínky na jedenáct let, které jsem v něm prožil.
Vybavuji si i přelom let 1989 a 1990, kdy jsem cítil, že se dějí velké změny a
coby obyčejný havířovský šesťák bloumal po ulicích s plackami papeže Jana
Pavla II. a Václava Havla na bundě a státní trikolórou připnutou na pletené
čepici (paní v prodejně Supraphonu nás s kamarádem Honzou tehdy
okřikla, že je to nedůstojné). Antikomunismus v podobě, se kterou se
setkávám u některých zde na blozích, netvoří nijak silnou součást mé identity.
Je to určitě dáno mou životní zkušeností a mým časovým, místním a sociálním
zakotvením. Přesto nemám problém s tím minulý režim morálně odsoudit.
Můj pohled na svět vede
v prvé řadě přesvědčení, že dobro a zlo se vyskytují ve všech časech a na všech místech. A že se v konečném důsledku opírají o jednotlivé lidi a
jejich činy. Pravda, jsou kontexty, které projevům zla mohou nahrávat více než
jiné. Ale nejsou žádné, které by jedno či druhé vyloučily. Proto éru před rokem
1989 nenahlížím jako ekvivalent Zla a éru po roce 1989 jako ekvivalent Dobra.
Z hlediska hodnot, které (nejen já) vyznávám, je ta druhá v mnoha
ohledech lepší. Ale ani ona není garantem dobra sama o sobě. Dobro a zlo se
primárně nepohybují po liniích politických režimů, ale po liniích konkrétních
lidí a jejich životů. Právě toto přesvědčení (nikoliv má politická orientace či
načtená „intelektuálská moudra“) mi brání pohlížet na věci černobíle. I za cenu
komplikací či nepochopení.
* * *
Na závěr si dovolím malý odkaz na
film, který podle mě velmi citlivě a přesvědčivě zachytil dobu, o které byla
v tomto textu řeč. Jedná se o klip ke Good Bye Lenin! s nádhernou
melodií Yanna Tiersena.