První znepokojivé signály přišly
včera, kdy se na zdejších blozích objevily hned dva příspěvky k tomuto
tématu. Hm, asi náhoda, říkal jsem si. Anebo kalkul. Psát o dětech, to je skoro
sázka na jistotu. Takže co by ne. Ovšem přijdu večer domů a pustím si televizi,
abych jako každý spořádaný občan v „hlavních zpravodajských relacích“ zachytil,
co klíčového se u nás a kolem nás děje. 19:01 – ČT1: Buch! Vyměněné děti! Říkám
si – jsem na Nově? Kontroluji tlačítka na ovládači: ne, nejsem. Přemýšlím a pak
se zaraduji. Nejspíše se v dnešním dni nestalo nic zlého a tragického,
když hlavní zprávou dne je toto. V 19:30 přepínám na Novu. Hádejte, co mi
tato komerční televize servíruje hned na úvod? Hm, nejspíše byl včera skutečně
klidný a naprosto „okurkový“ den. Dneska ráno se nasoukám do šaliny. Graham ani
nic jiného tentokrát nejím. Ale klasicky koukám lidem přes rameno do novin. Zaregistruji
údajně seriózní český deník zvaný MF Dnes. První stránku. Bum! Zase jsou tam ty
vyměněné děti! Odvrátím zrak a zaháním nápad podívat se, o čem si čte postarší
pán v plátku Metro.
Neil Postman kdysi napsal
bestseller s názvem Ubavit se
k smrti. A já si říkám, kdy někdo napíše knihu s názvem Udojímat se k smrti. Protože toto
krédo myslím věrně charakterizuje dnešní dobu. Alespoň pokud se jejího ducha
snažíme zachytit podle toho, co nám předkládají média. Dojímáme se, chceme
se dojímat. A vyjadřovat spravedlivý hněv. Motiv dítěte je k tomu jako
stvořený. Dítě je bezbranné a v časech postmoderních takřka posvátné.
Sebemenší újma na duši dítěte nás samotné zraňuje a obrací naši oprávněnou zlobu
vůči pachatelům. A ta zloba musí být vidět, slyšet.
Je určitě smutné, když dojde
k takové události, k jaké došlo v Třebíči. Rodiče daných dvou dětí
o tom jistě vědí své. Ale já se prostě musím ptát, jak moc výjimečná a skutečně
podstatná událost toto je? Ano, někdo pochybil. Ano, něčí city byly dotčeny.
Ovšem jaká je míra společenské závažnosti? Musím se ptát – žijeme stále
v jakýchsi utopických osvícenských představách, že svět může být naprosto
dokonalý a bez chyb? A musím se ptát dál – neděje se každý den, třeba přímo
v našem okolí řada podobných, ne-li horších událostí, které mrzačí duši a
charakter jiných lidských bytostí? A nejen dětských? Ano, píšu poněkud
pateticky. Ale to ve mně probouzí patetický cirkus, který se kolem nepříjemné,
ale banální historky roztáčí. Možná si těmito svými slovy čtenářstvo
nenakloním, ale já bych vážně v médiích (alespoň těch veřejnoprávních) rád
slyšel o tom, co skutečně ohrožuje zdraví a životy lidí, o tom, co je skutečně
alarmující.
Možná mě někdo napadne z cynismu.
Tomu se musím bránit. Nejsem cynik. A neupírám dané události její smutný
rozměr. Ani nic nenamítám proti tomu, aby se vše prošetřilo a vyvodily
patřičné důsledky. Proti čemu jsou moje slova namířena, jsou bulvarizující
tendence v českých médiích a vykonstruovaná (nebo reálná?) přecitlivělost
české veřejnosti. Ano, dítě je dar a malý zázrak. A dopustit se na něm něčeho
zlého je odsouzeníhodné. Ale nemám rád hysterie. Mimochodem, napadají mě dvě další
otázky. Za prvé – kde vlastně leží hranice mezi tím, co je nepřípustným zásahem
do práv či „zdravého vývoje“ dítěte, a tím, co je „v normě“? A za druhé – kde
leží skutečné příčiny toho, že mnoho dětí strádá?
V Třebíči vyměnili děti a
čte o tom celá republika. Jen škoda, že nečte i o těch dětech, které právě
v tuto chvíli někde trpí daleko horším způsobem než ty, které budou možná
„odtrženy“ od svých ne-biologických rodičů. Možná jsou ve stejném městě jako
my. Možná ve vedlejším domě, bytě. A možná – až otřeme slzu dojetí či zklidníme
své zasloužené rozhořčení – zjistíme, že nějaké takové sami známe. A ne
z televize. Ale ono je asi snazší prožívat emoce mediálně prefabrikované.
Včerejší reportáž z Událostí
ČT o výměně dětí skončila a na řadu přišel druhý příspěvek. Byl ze Slovenska.
Před časem oddělená siamská dvojčata mají zlé časy. Jedno z nich zemřelo,
druhé je na tom dost špatně. Zástupce nemocnice na tiskové konferenci při
oznamování této zprávy obtížně skrýval emoce. A my se tak znovu mohli dojímat. Ano,
je to smutná událost. Kdopak za to všechno může…