Šílení
střelci jako společenský jev
Pokud
čekáte, že na níže uvedených řádcích přinesu recept na to,
jak takovým tragédiím do budoucna zabránit, pak rovnou říkám:
nedočkáte se. Ostatně podobný počin by hraničil s nárokem na
udělení Nobelovy ceny za mír. Veden svým profesním založením
se však mohu pokusit nabídnout pár postřehů, které snad mohou
přispět k lepšímu porozumění tomu, „proč“ se takové věci
dějí.
Ve
své slavné studii o sebevraždě z roku 1897 se Emile Durkheim
pokusil o nezvyklou věc: vysvětlit sebevraždy nikoliv jako sadu
vysoce individuálních činů vedených čistě osobními
pohnutkami, ale jako sociální jev. Nepopíral skutečnost,
že každá sebevražda má své jedinečné motivy, které zná jen
ten, kdo ji páchá. Uvědomoval si však na základě analýzy
dostupných statistik, že míra sebevražednosti se různí podle
zemí i sociálních skupin. Určité sociální charakteristiky
zvyšovaly, respektive snižovaly pravděpodobnost, že dotyčný
jedinec spáchá sebevraždu. Durkheima proto eminentně zajímalo,
jaké vlastnosti společenských skupin, jaké konstelace vztahu mezi
jednotlivcem a širší společností hrají onu klíčovou úlohu
pro jev sebevražednosti. Proč kupříkladu páchají
sebevraždy více muži a protestanti než ženy a katolíci?
Deprese, pocit viny nebo tíživá životní situace jakožto typické
motivy pro sebevraždu jistě nejsou bytostnou výsadou té či oné
kategorie lidí.
V
podobném duchu je možné přistoupit i k „šíleným střelbám“
na školách. Máme tady totiž co dočinění s fenoménem, který
se až podezřele často vyskytuje v zemích, které bývají podle
běžných standardů řazeny mezi ty nejvyspělejší na světě
(USA, Finsko, Německo). To, co je na něm děsivé, není
skutečnost, že zde umírají lidé – ti umírají i jinak a v mnoha
zemích v daleko větším měřítku (a podobně drastickým
způsobem). Tím, čím nám nahání husí kůži, je jeho
nepředvídatelnost a nesmyslnost, která v nás probouzí obavy, že
i my se můžeme kdykoliv stát jeho obětí. Přívlastek „šílený“,
který v těchto případech používáme jako nálepku pro ony
střelce, odhaluje naši bezradnost při snaze porozumět tomu
„proč“.
Při
pátrání po příčinách těchto masakrů je běžné obracet se
na psychology s touhou slyšet, jaký byl duševní profil pachatelů.
Odpovědi hledáme v jedinečnosti osobnosti vrahů. Ve druhém sledu
se pak obracíme na politiky s apelem na zajištění naší větší
bezpečnosti. Chceme po nich rámy do školních budov a přísnější
(nebo naopak liberálnější) pravidla pro prodej zbraní. Obojí je
opodstatněné. Ale ani jedno nepostihuje jádro problému.
Psychologové nedokáží včas a účinně detekovat potenciální
střelce (svět Minority report je tak stále světem sci-fi – a
ostatně i on měl svá úskalí) a politikové rovinu prevence
neřeší vůbec (rám ani revolver v ruce učitele nezlikvidují
motiv). Abychom vůbec mohli účinně zabraňovat podobným činům,
musíme nejdříve pochopit kontext, ve kterém se odehrávají. Jak
nás totiž učí Durkheim – člověk je za všech okolností
produktem společnosti, ve které žije. Setkáváme-li se stále
častěji se „šílenými“ střelci, je třeba se ptát,
nejsou-li naše doba a společnost v něčem také „šílené“.
Smrt
deleted
Čin
mladíka z Winnendenu nás děsí zejména tím, že nám ukazuje
nesmyslnou smrt. Nejenže oběti byly zcela nevinné (to
bývají i ve válkách), ony navíc zemřely z důvodu, který není
pochopitelný (se zabíjením ve válkách můžeme hluboce morálně
nesouhlasit, ale většinou mu rozumíme, chápeme pohnutky
zabíjejících). Není horšího utrpení, než je to
nepochopitelné. I smrt je přijatelnější, když dává smysl. Na
tomto místě je však se potřeba zeptat: jak vlastně dneska na
smrt pohlížíme? A v jaké podobě se s ní setkáváme? Taková
otázka nemíří na každou jednu individuální smrt, ale
společenskou „image“, kterou pro nás v dnešní době smrt
jakožto životní událost má, na společenskou atmosféru, která
ji dnes obklopuje.
Historikové
a sociologové, kteří se problematikou smrti zaobírají, celkem
shodně zdůrazňují, že ve vyspělých společnostech moderní
doby byla smrt vytěsněna na okraj společnosti a odsunuta z našich
očí. Umírat lidi vidíme většinou jen velmi vzácně.
„Nepřirozené“ způsoby smrti se redukovaly na minimum (vraždy,
úrazy, nešťastné náhody) a ty „přirozené“ se přesunuly za
zdi nemocnic, léčeben dlouhodobě nemocných či hospiců. Smrt už
není běžnou součástí života většiny z nás. Zneviditelnila
se a stala něčím „nereálným“. Až na jednu výjimku – a
tou je prostor médií a virtuální reality.
Bez
nároku na přesnost takového tvrzení lze prohlásit, že existuje
nepřímá úměra mezi viditelností „reálných“ a
„virtuálních“ smrtí ve společnosti, v níž žijeme. Drtivá
většina našich setkání s ní probíhá skrze televizní zprávy,
filmy nebo počítačové hry. Dokumentovaná smrt oběti
teroristického útoku v reportáži televizních novin samozřejmě
není totéž jako kulkami prošpikovaná hlava nepřítele v akčním
thrilleru nebo akční „střílečce z kompu“. V principu jsou
však obě „neskutečné“. Tento fakt nemůže zůstat bez vlivu
na náš vztah k smrti jako takové. A co teprve když se
začneme ptát, jakou pozici a hodnotu může mít smrt (potažmo
život) pro tvarující se psychiku mladého člověka, když se
setkává převážně s její virtuální a násilnou podobou. Nebo
jak mladé oči vnímají rozstřílení člověka zánovní devítkou
– jako bolest činěnou živému tvoru, efektní způsob
řešení problému, nebo prostě "adrenalin"?
Svádět
krutost a agresivitu mladých lidí na akční filmy a počítačové
hry samozřejmě není ničím originálním. A já rozhodně nic
takového nemám v úmyslu. Ostatně existuje dost psychologických a
sociologických výzkumů, které zpochybňují přímý vztah mezi
oběma jevy. Zdůrazňují přitom, že pro příjem mediálních
sdělení je rozhodující kontext, v němž jsou přijímána. Čili
– střílečky nemusí být spouštěčem agresivity, pokud si je
teenager vědom ostré hranice mezi reálným a nereálným a zná
cenu lidského života a smrti. Nejlépe díky rodičům, kteří nad
ním mají kontrolu a věnují mu svou péči. Podobně je tomu i se
zbraněmi – samy o sobě neubližují. Vždy je potřeba někoho,
kdo jich (zne)užívá. Zakázat akční filmy a hry a střelné
zbraně proto není řešením podstaty problému. Ovšem je zde
jedno ale…
V tom
systému je šílenost
I
když se shodneme na tom, že chyba není v krvácích a puškách,
nelze popřít fakt, že obojí pravděpodobnost tragédií zvyšuje.
Inteligentní, duševně vyrovnaný a zralý jedinec u joysticku či s
revolverem v kapse není problémem. Jsou ovšem tyto charakteristiky
lidí dneska standardem, nebo spíše něčím, co se stává
nedostatkovým zbožím? Rozšířenost násilných mediálních
sdělení a dostupnost zbraní se stávají problémem v situaci, kdy
se „šílenci“ stávají pravidlem, nikoliv výjimkou. V době a
společnosti, která je sama „šílená“. Třeba tím, že jako
normu klade konflikt a souboj, že zneviditelňuje reálnou smrt se
všemi jejími projevy a že si za emblém bere svobodu, za níž se
často skrývají jen nezralost, lhostejnost a obyčejný egoismus.
Právě
vyřčené věty můžeme chápat jako jedno z nesčetných
moralizátorských láteření nad tím, jaká je to dnes „hrozná
doba“ a jak se nám to rozpadly ty „tradiční hodnoty“. A
odbýt poukazem na to, že podobné generalizace nemají žádný
smysl, protože každý individuální čin má svého individuálního
nositele s individuálními pohutkami a individuální zodpovědností.
Ale není právě taková, na první pohled racionální námitka jen
projevem alibistické lhostejnosti? Vždycky je možné zamyšlení
nad „duchem doby“ odmítat jako mlácení prázdné slámy a
odkazovat k jedinci, který je vždy a za všech okolností
zodpovědný za své jednání. Ale pokud připustíme, že to, kým
jsme a jak jednáme, nějak souvisí s povahou a atmosférou širší
společnosti, ve které žijeme, pak je smysluplné se ptát, jestli
šílené činy mladíků střílejících ve školách nějak
neodrážejí šílenost času a místa, v nichž se formovaly jejich
duše a pohled na svět. A jestli jsou jejich akty skutečně
„šílenými“, nebo docela pochopitelnými a logickými. Tak jako
častá averze lidí, kteří ve své profesi zachraňují lidské
životy a přicházejí do styku s lidským utrpením a umíráním,
k filmům s násilnými scénami a potoky krve.