Pošetilost askeze
V posledním čísle Respektu 50/2007 se objevil článek o mladé
úspěšné podnikatelce, která se živí prodejem zážitků. Pro sociologa je to jen jeden z důkazů potvrzujících
tezi, že naše „postmoderní“ společnost je společností hédonistickou. Hédonismus představuje životní orientaci, ve které
hraje hlavní úlohu snaha o dosažení slasti. Západní svět v uplynulých
desetiletích zajistil svým obyvatelům jistotu přežití. Ti se proto nyní mohou
posunout do další fáze – fáze užívání si.
Kvalitu života totiž můžeme řešit až tehdy, když máme zajištěnu jeho existenci.
Aneb – toho, kdo umírá žízní, nebude zajímat kvalita vody. Takový luxus si může
dovolit až ten, pro koho je voda samozřejmostí.
Při charakterizaci postmoderních
časů se ukazuje být nedocenitelnou inspirací Zygmunt Bauman. Postmoderní dobu nahlíží jako dobu tekutosti, ve
které se roztavuje vše pevné a všude panuje efemérnost a diktát okamžiku. Naše
lidské životy už nemají podobu předem narýsovaných cest, ani poutí za námi
samotnými vytčeným cílem, nýbrž formu dílčích krátkodobých "projektů",
z nichž je třeba vytěžit maximum prožitků a slastí. Žijeme přítomností, protože minulost se nás
již netýká a budoucnost se jeví jako nejistá. Není nic, co by bylo více
v rozporu s duchem naší doby, než je askeze. Asketa jako člověk, který si odpírá slasti nebo si je
alespoň odkládá na čas budoucí, je vnímám jako blázen nebo masochista. Či
obecně – podivín.
Nevím, čím to je, ale – ač věkem
mlád – cítím značnou netečnost vůči všelijakým radovánkám, které se každodenně
vtírají mé pozornosti. Přitom o žebrácké holi nechodím, ani jsem nevyrůstal
v přísně protestantské rodině. Sleduji své vrstevníky (i ty věkem mladší a
starší), kterak se dnem co dnem opájejí zážitky různého druhu a přijdu si
zvláštně. Lze nebýt „asociálem“ v době, kdy je kontinuální konzum normou?
Nerad bych, aby zněly tyto řádky jako laciné moralizování a hořekování na „zlou
konzumní dobou“. Nesoudím. Pouze se snažím porozumět. Době, lidem, kteří
v ní žijí, i sobě a svému puzení po něčem, co přetrvává a nemizí s prvním ranním rozbřeskem.
Bauman v jedné své eseji
zmiňuje mého oblíbeného filozofa Senecu
a jeho dialog O blaženém životě:
„uspokojení, které přichází nejrychleji, také první odchází“. Kdybychom měli
dnešnímu vyspělému západnímu světu přišpendlit nějakou pentli, z níž by na
nás promlouvalo výstižné motto (na způsob středoškolského rituálu stužkování),
pak by byla Senecova slova těmi pravými. Z filozofových slov mimo jiné vyplývá,
že s prchavou povahou rychlých zážitků úzce souvisí potřeba jejich velkého
objemu. Chceme-li být naplněni, musíme si zajistit neustálý přísun nových
prožitků. A pokud možno lepších a intenzivnějších, než byly ty předchozí.
Postmoderní já by v opačném případě mohlo objevit svou prázdnotu.
Peníze osvobozují
O mnohém z toho, o čem pojednává
na konci 20. století Bauman, psal na počátku téhož století s geniální
prozíravostí Georg Simmel. Jeho popis
prostředí velkoměsta lze takřka do písmene vztáhnout na západní svět dnešních
dnů. Kromě jiného si tento německý klasik (svého času tak populární v USA)
všimnul určující role, kterou sehrávají v moderní době peníze. Se svým příslovečným citem pro
ambivalenci ukazuje, kterak tento „Bůh naší doby“ výrazně rozšiřuje pole naší svobody a současně nás odcizuje lidem i věcem. Peníze jako
univerzální a objektivní prostředek ekonomické směny nám umožňují dosáhnout i
na to, oč bychom jinak museli usilovat jiným způsobem, nebo se toho dokonce
vzdát. Peníze demokratizují a zvyšují míru naší svobody. Na druhou stranu
vnášejí do našich životů jednorozměrnost a pohodlnost. Peníze zbavují věci a
lidi jejich osobitosti a jedinečnosti. Náš svět se tak stává svobodnějším a
banálnějším. A naše životy pestřejšími a prázdnějšími.
Takto laděné řádky mohou působit
dojmem kamuflované kritiky kapitalistické (či chcete-li tržní) ekonomiky. Tento
dojem je nicméně nesprávný. Problémem, který řada lidí vnímá – ať již jsou
váženými akademiky či „pouhými“ občany – není skutečnost, že ekonomika je
„příliš tržní“, ale že život je „příliš
ekonomickým“. Že zkrátka ekonomický a peněžní „duch“ nadměrně proniká do
oblastí, které mu byly dříve zapovězeny. Narůstá tím naše svoboda, nebo spíše schází
na úbytě? Nebo jsou pocity fádnosti a prázdna daní za svobodu? Projevem
bytostné ambivalence všeho?
Úspěšná podnikatelka prodává
zážitky a já se ošívám, protože ve mně žije představa, že kupovat si mohu jídlo
nebo domácí potřeby, ale ne pocity. Ale připouštím možnost, že jsem poněkud
staromódním a málo flexibilním vůči duchu doby. Někým, kdo si pořád myslí, že
život je spíše maratónem než sérií sprintů na 100 metrů, a proto pro mě slova
jako „trvalost“, „smysl“ nebo „oběť“ nenabývají podoby pouhých přeludů. A jsem
si vědom toho, že ve světě, v němž se pohybuji, není takový postoj snadno
obhájitelným.
Přemítání o luxusu a přemítání jako luxus
Svět okolo nás šlape jako hodinky
a přetéká blahobytem. A tím kromě
jiného umožňuje existenci lidí, kteří mají čas nad tímto světem dumat. Mohou si
to dovolit. Nemusejí bojovat o holé přežití. A tak přemýšlejí, jak velkou částí
se na dnešní prosperitě podílejí ti, kdo se živí hýčkáním touhy druhých po slasti. Prodavači zážitků, tvůrci
iluzí, dráždiči libida, hlídači spokojeného konzumování. Najdete-li někdy
volnou chvilku, zkuste si uvědomit, kolik lidí si dnes obstarává živobytí
jen díky tomu, že si takovou měrou můžeme užívat a holdovat svým sklonům vyhledávat
slast. A zdaleka nejde jen o – relativně ojedinělý – prodej zážitků. Mně se
podobné úvahy honí hlavu vždy, když čtu o nových továrnách na výrobu krmiva pro
naše domácí mazlíčky, o nových firmách pro vývoj a produkci počítačových her
nebo o stavbě nových relaxačních center.
Znovu chci zdůraznit: nemoralizuji. Jen nahlas říkám, že se
máme (až příliš) dobře. Ale vraťme se ještě jednou k Baumanově připomínce
Senecy: „Dnes stejně jako před dvěma
tisíci lety platí, že okamžité uspokojení je svou povahou vratké.
V platnosti zůstává i to, že posedlost po okamžité rozkoši je úzce svázaná
s nezájmem o minulé a nedůvěrou vůči budoucímu. Změnilo se pouze množství
lidí, kteří zakoušejí z první ruky, co to znamená žít ve zploštělém a
rozkrájeném čase. Co Seneca pojímal jako příznak politováníhodného odklonu od
správného směru, jako ztrátu cesty a zpustošení vlastního života, to se dnes
stalo normou. Co si dříve volila pouze menšina, to se dnes stalo osudem
mnohých.“
Nejsem prorokem. Proto
nepřicházím ani s náznakem „receptu na změnu“ něčeho, co vnímám nelibě.
Myslím si, že společnost cíleně a „shora“ měnit nelze. Každá taková snaha
zavání totalitářstvím. Cesty k lepším zítřkům nekončívají dobře. Mají-li
mít napsané řádky nějaký smysl, pak snad jen ten spočívající ve sdělení vlastních
pocitů, s nimiž se možná bude identifikovat i někdo další. Takové vědomí
sdílenosti může být povzbuzením pro osobní snahu čelit v životě tomu, co
vnímáme jako pro život nepříznivé. S nadsázkou řečeno: tento text je určen
dobrovolným asketům.
Doporučená literatura:
Bauman, Zygmunt, Individualizovaná společnost, Praha: Mladá fronta 2004.
Simmel, Georg, Peníze v moderní kultuře a jiné eseje, Praha: Slon 1997.