Nastupuju
na palubu Boeingu. Dávám si pozor, aby jako první vkročila pravá
noha. A v duchu se křižuju. Letím totiž úplně poprvé.
Najednou jsme v oblacích. Ani si nestihnu uvědomit, že mi možná
zalehne v uších. Letíme přes Oslo do Longyearbyenu. Na Špicberky.
Nikdy předtím jsem se ničeho takového neúčastnil. A ani ničeho
podobného. Čeká nás zima, nehostinná krajina a období polárního
dne, kdy slunce nezapadá. Zpáteční let je plánovaný za 18 dní.
Přistáváme
na ostrovním letišti a stavíme stan v asi nejsevernějším
veřejném kempu na světě. Krajina okolo je podmanivá. Pomyslně
se štípu do ruky, jestli náhodou nespím. Ještě před pár
hodinama jsem byl v „normálním světě“. Teď hledím na tichý
fjord a zasněžené vrcholky hor za ním. Nebe nad námi je modré a
opodál v laguně pořvávají hnízdící ptáci. Kdo se k nim
přiblíží, toho hlavu nemilosrdně atakují.
Vyrážíme
o den později. Skoro přesně o půlnoci. Je nás pět: čtyři muži
a jedna žena. Máme s sebou starou mauserovku s vyraženou říšskou
orlicí. Mimo osídlené oblasti totiž není radno chodit bez pušky.
Toulající se lední medvědi mohou být kdekoliv. Nedaleké údolí
dokonce nese přímo jejich jméno. Míříme nejdříve
na střelnici nad ranvejí. Každý si má vyzkoušet nabíjení a
střelbu. První mi nedělá problém, ale u druhého váhám. Vůči
střelným zbraním mám respekt. Tlak skupiny je však silnější a
když to zvládla i „holka“, nebudu přece srab. Pálím a
trefuju provizorní dřevěný terč. Rána se rozléhá do dáli.
V
Longyearbyenu se stavujeme v místním kostele. Je otevřený pořád
a všem. A vůbec nevypadá jako to, čemu se u nás říká
„kostel“. Hlavně uvnitř. Fotím se s vycpaninou medvěda. Snad
zůstane u ní. Pak už scházíme dolů do města a vydáváme se
směrem pryč od civilizace. Na zádech zhruba dvacet kilo nákladu.
Rozverně barevné baráčky jednoho z mála lidských sídel na
celém Svalbardu pomalu mizí z našeho zorného pole. Zaprášená
asfaltka, po které jdeme, nemá viditelného konce. Fouká silný
vítr a ptáci z okolí se nás pokouší klovnout. Vybavuje se mi
film od Hitchcocka.
První
„noc“ nestavíme stan, ani hlídky. Slunce pořád pálí a nám
se pomalu začíná rozpadat běžné schéma noci a dne. Dívání
se na hodinky ztrácí své opodstatnění. Den je prostě pořád.
Usínáme na zemi pokryté arktickými travinami za zvuků vytí
tažných psů zavřených v kotcích na protějším kopci. Ještě
předtím se ale soukromě láduju zásobami čokolády ze svého
batohu. Poněkud individualisticky a nesolidárně. Necítím v tom v
tu chvíli problém. Později si však budu připadat trapně –
jako sobecký lakomec. Probuzené svědomí, nebo obyčejný tlak
skupiny?
Budíme
se a vklouzáváme mezi pásy hor. Do četných údolí a horských
sedel. Telefonní signál se ztrácí a my jsme od nynějška
odkázáni jen sami na sebe. Nikdo zvenčí nebude vědět, kde
přesně se nacházíme. Jen stáda sobů, která se pasou všude
okolo. Objevují se první bažiny vystlané velkými trsy mechů a
lišejníků. Připomínají mi polštáře rozházené po zemi.
Skáču po nich, abych si nezmáčel boty. Často se to však nedaří
a já cítím studené mokro. Objevuje se první říčka, kterou
musíme přebrodit. Časem jich bude víc – širších a s
divočejším proudem. Na poprvé jdu bosky, později ve starých
sandálech. Voda z tajícího sněhu neslibuje vysoké teploty.
První
teplé jídlo si dáváme u malého horského jezírka. Okolo sníh a
kamení. V kotlíku se vaří první sáčková polívka. Nastávají
časy, kdy se z paštik od Veselé pastýřky či kousků domácí
slaniny stávají prvotřídní lahůdky. Vaří a jí se společně,
ze společných zásob. Podřizuju se, ale moje individualistické já si aspoň vyhrazuje právo jíst ze svého ešusu
samo. Ostatní jedí po dvojicích z jedné nádoby. Začínám si
připadat asociálně. Ale svou čokoládu ještě škudlím. Jsem
zvyklý starat se sám o sebe. Zjištuju však, že to nemusí být
jen kladná vlastnost. Přemýšlím, kde se ve mně vzala a jestli
se dá změnit lusknutím prstů. Ani na jedno nenacházím jasnou
odpověď.
Jdeme
dále. Místy spíše klopýtáme a zakopáváme o kamennou suť.
Nebo se boříme do mokrého sněhu. Z mapy se snažíme odečítat,
co nás čeká v příštích kilometrech. Dochází nám voda. Od
této chvíle si ji doplňujeme z říček, na které po cestě
narážíme. Pokud možno z těch nejméně zakalených. Poznávám,
jak důležitá pro člověka tahle obyčejná tekutina je. Když
není po ruce, cumlám krystalky sněhu. Pokračujeme směrem, který
nás odvádí dále od jakékoliv lidské civilizace. Nejsou tu ani
rozcestníky, ani barevné turistické značky, ani vyšlapané
chodníky. Kráčíme naslepo.
Během
první hlídky sedím zachumlaný na karimatce. Poslouchám ticho
rušené jen tokem vody v korytě nedalekého potoka, který odděluje
jednu stranu údolí od druhého. Vedle mě leží mauserovka. Není
nabitá, ale v zásobníku má připravené čtyři náboje. Ostatní
spí a čas běží pomalu. Vytahuju jednu ze dvou knížek, které
jsem si s sebou vzal. Odteď mi budou pomáhat přečkat dvě a půl
hodiny hlídání. Halíkovo Co je bez chvění, není pevné
a Murakamiho Norské dřevo. Halík je první na řadě.
Uprostřed jednoho ze špicberských ostrovů se nořím do
myšlenkových pochodů katolického kněze. Zaháním pocit
narcistního pózerství. Snažím se, aby mé meditativní okamžiky
byly autentické. Není to ale z principu nemožné?
Další
dny jsou si v něčem podobné, ale současně každý z nich přináší
něco nového. A není to jen datum v kalendáři, které úplně
ztrácíme ze zřetele. Jednou je to nový terén, jindy nocování v
opuštěném srubu, příště zase změna počasí. A dojde i na náš
„černý den“, kdy se před námi rozevře široké údolí
protkané sítí malých říček, což znamená přezouvání do
záložních bot a noření se do ledových koryt. Prostor mezi nimi
je vyplněn bažinami. Chvílemi mě popadá panika. Ať udělám
krok kamkoliv, necítím pod sebou pevno. Rozum mi sice říká, že
se zabořím maximálně po kolena. Ale v hlavě mi stejně šrotuje
major Zeman a díl Bestie.
Po
náročném brodění se dostáváme k břehu moře. A užíváme si
posledních paprsků slunce. Oblohu totiž zakrátko přikryje šedivý
poklop a spustí se z ní déšť. Jsme asi v půlce plánované
denní trasy. Vyrážíme podél pobřeží. Déšť sílí, přidává
se vítr. Je mi chladno a žaludek pociťuje hlad. Chvíle pro
(omezené) porce jídla jsou ovšem jasně stanovené. Potkáváme
další toky, které nedokážeme přejít suchou nohou. Poslední z
nich brodíme ve chvíli prudkého deště a větru. Drkotám zuby
ještě předtím, než se moje holé nohy ocitnou v mrazivém proudu
vody. A netuším, kdy se před námi vynoří srub, který nám
slibuje mapa. Napadá mě, zdali je tohle ta nejnejpříjemnější
chvíle, na kterou budu později v teple a bezpečí domova bez emocí
vzpomínat.
Po
brodu vyrážím kvapně vpřed. Jako vždycky, když cítím blížící
se cíl. Po chvíli se ohlížím a nikoho za sebou nevidím. Jen
odbíhajícího vyplašeného soba. Cítím záblesk skutečné
samoty. V zapadlém koutu zeměkoule a v mizerném počasí. Hraju si
s myšlenkou, že se po zbytku skupiny slehne zem a já tu zůstanu
napospas osudu. Shodou okolností jsme v končině, které je na naší
trase nejdále od míst, kde sídlí lidé. Skupina se však brzy
vynořuje zpoza pahorku. Ani nevím, jestli cítím úlevu. Otrocky
klopýtám dál. Promočený, unavený, zkřehlý. Zpomaluju, takže
mě dva členové výpravy předbíhají. A stávají se tak
objeviteli vytouženého obydlí. Po příchodu nejsem schopen ničeho
jiného než vklouznutí do spacáku a půl hodiny nehybnosti.
Zatímco ostatní se pouští do zútulňování a přípravy večeře.
Ráno
se definitivně podřizuju logice skupinové solidarity a dělby
práce. Dobrovolně beru špinavé nádobí a jdu ho umýt do ledové
vody přilehlého potoka. Venku je zima a lehký mlžný opar. Klepu
se a promrzlými prsty, s pomocí kousků trávy drhnu ešusy, kotlík
a lžíce. Pak si urychleně natahuju rukavice. Nebe je pořád
šedivé a hrozí dalším deštěm. Za takových podmínek by nemělo
cenu jít dál. Ovšem čekat znamená oddalovat příchod do bezpečí
oblasti poblíž osady Barentsburg, která tvoří významný bod
dalšího úseku naší trasy. Severské přírodní síly nám
nakonec přejí a my opouštíme včerejší útulek.
Další
rozlehlé údolí a přesun měnícím se terénem. Bažiny střídá
pevný podklad, říčky halda kamení. Po dalším noclehu se znovu
objevuje sníh a menší ledové kry v korytech potoků. Kráčíme
po nich s nadějí, že se pod námi neutrhnou. Poté se šplháme do
kopce ne nepodobného haldám u černouhelných dolů. Ostatně právě
černé uhlí je surovinou, která v minulosti lákala na Špicberky
různé dobrodruhy a podnikavce. Longyearbyen i Barentsburg jsou
(původně) hornickými osadami. Netrénované tělo mě mile
překvapuje svou výdrží. Až na pár puchýřů na patě a spálený
obličej z první slunečných dní nevykazuje žádná další
postižení. Jen rostoucí únavu, ale to je přirozené. (Odumřelé
a zčernalé nehty na nohou se objeví až později.)
Po
osmi dnech putování nás vítá bizarní ruská průmyslová osada
Barentsburg (a telefony znovu chytají signál). Přesouváme se v
čase a prostoru. Norsko počátku 21. století střídá Sovětský
svaz 70. let 20. století. Oprýskané budovy, zvláštní figury,
atmosféra Skřivánků na niti. Ocelové miniměsto se sochou Lenina
na zanedbaném náměstíčku a nedalekým pravoslavným kostelíkem
ze dřeva. Pár mužů opravuje dřevěný chodník, jiný muž cosi
mění na elektrických lampách. Dvě ženy za družného hovoru
sloupávají kusy starého nátěru z jakési konstrukce, jiná
natírá tyče branky na fotbalovém hřišti. Nikdo se ale
nepředře. Jejich aktivity působí jemně absurdně. Lovíme z paměti ruská slovíčka
a snažíme se najít skulinu v místním hospodářském systému,
který nepříjímá cizí měnu. Respektive žádnou měnu. Místní
nakupují na průkazky. Nakonec kupujeme v jediném místním hotelu
vodku a čokoládu (tady norské koruny berou) a zařizujeme si odběr
pár bochníků chleba ze zdejší kantýny.
Poté
zjišťujeme, že se dá v místním sportovním centru vykazujícím
viditelné známky zašlé slávy vykoupat zadarmo v bazénu.
Socialismus má své plusy. Procházíme ponurými sprchami a
převlékáme se do (provizorních) plavek. Vítá nás zcela prázdný
bazén naplněný slanou mořskou vodou. Kdysi byl možná chloubou.
Dneska by neprošel bezpečnostní a možná ani hygienickou
kontrolou. Ale nevadí nám to. Jsme vděční za to, že si v něm
můžeme protáhnout svá chůzí zmožená těla. Po plavání míří
ostatní do muzea. Mně se chce spát, a tak polehávám na pohovce
poblíž recepce centra. Sleduju televizi, běží v ní Jen počkej.
Díl z plovárny, ten s prasnicí, co má na sobě několik
podprsenek.
Odchod
z ruské osady znamená návrat do reálného času. Kousek za
heliportem zakládáme další stanoviště k přenocování. Je to
nádherné místo na pobřeží moře, na němž v dálce plují lodě
a za nimi se rýsují četné vrcholky a leskne sníh ledovců. Občas
nám nad hlavou přeletí racek a v mořských vlnách zahlédneme
vynořující se a zase se zanořující hlavu neznámého tvora.
Nejspíše tuleně, který na Špicberkách žije. Během mé hlídky
nastává střídání stráží a Halíka nahrazuje Murakami. Seznamuje mě s Tóruem a Naoko. V duši se mi slévají
pocity klidu a melancholie.
Druhá
část naší trasy vede podél pobřeží. Jednu z říček brodíme
oklikou přes mělký okraj moře. Další nocí trávíme v
dřevěném srubu, kterých je v této části ostrova rozeseto hned
několik. Pije se ruská vodka a pojídá ruská čokoláda. Čokoládu
jsem zakoupil já a solidárně se o ni dělím. Skupina mě
převychovala a rozbila mé individualistické návyky. Nebráním
se tomu. Dokonce v tom i nacházím jistý půvab. Topíme dřevem,
které jsme si předtím venku nařezali. Ve vyhřátém interiéru
zemdleně usínáme na palandách.
Jedenáctý
den nás čeká poslední velký brod. Údolí a v
něm řeka vlévající se do moře. Netvoří jeden velký tok, ale
je rozprostřená do množství toků menších. Jako vždycky
vyrážíme hledat nejpohodlnější trasu. Opět jsou okolo bažiny.
Ale tentokrát i ty tvořené čistě blátem. Zouvám si boty hned
na začátku, ale sandály si nenasazuju. Pamatuju si totiž ještě
na okamžiky, kdy mi je bažina agresivně stahovala z nohou a
komplikovala mi tak pohyb. Je zamračeno a větrno. Zatímco ostatní
opatrně krouží kolem a rozmýšlejí, kudy jít, vyrážím
boso na přímou zteč. Nohy se mi boří do bláta, někdy po
kotníky, jindy nad lýtka. Vstupuji do prvních stružek. Chvíli to
jde, ale pak se najednou ocitám v hloubce. Házím zpátečku a
měním směr. Postupně se dostávám doprostřed „delty“. A
současně do slepé uličky. Zjišťuju, že dál to nejde. Buď je
proud příliš silný, nebo koryto moc hluboké.
Zpátky ovšem taky ne, protože jsem při tom svém pobíhání zapomněl, kudy jsem se dostal tam, kde teď stojím. Cítím mírné
zoufalství a ledové nohy. Zbytek skupiny mně nenásleduje a hledá
vhodnější přechod.
Nakonec
volíme místo, kde nám voda sahá po stehna. Pomalými kroky s
opatrnými našlapováním přesouváme sebe i s batohy na druhou
stranu údolí. Na ní už zbývá jen úsek plný bažin, naštěstí
už povětšinou s vegetací. Je to skoro hodina, co jsem naboso.
Vůle mě tlačí dopředu, vítr vane v protisměru. Zablácené
boty mám hozené přes ramena a chce se mi křičet sprostá slova.
Jen tak, pro uvolnění. A tak je křičím. Všechna, co mě
napadají. A blaženě se u toho usmívám. Na konci bažinného pole
si znovu nasazuju boty, ale zkřehlé prsty na rukou mi dlouho brání
si je úspěšně zavázat. Ohřívám se čajem z termosky, který
poté nabízím i ostatním. Byl to zatraceně nepříjemný kus
cesty. Ale na jeho konci nás čeká na dané poměry luxusní
Rusanovova chata. A v ní opět kamna a palandy.
Poslední
dny treku jsou ve znamení blížícího se cíle. Moje nohy jsou v
čím dál horším stavu. Na té pravé mi nad starým puchýřem
vzniká nový. Nabývám pocitu, že si to už tolik neužívám. A
že už chci být zpátky. Nějaký ten kilometr je ještě před
námi. Posledním náročným místem je přechod od pobřeží do
údolí Bjorndalen. Stoupáme do kopce po kamenné suti. Připomíná
to chůzi po velkých rozbitých kachlích. Zesláblé nohy musejí
být opatrné, aby chybně nenašláply. Pád na ostré špice kamenů
by mohl být hodně bolestivý. Po vyšplhání se na hřbet hory je
potřeba sestoupit dolů. Znovu hledáme optimální trasu. Terén
opět tvoří suť, i když už z o něco menších kousků. Pomalu
se suneme prudkými svahy dolů až k poslednímu z potoků, který
je nutné překonat. Proud je v něm mimořádně silný a voda asi
nejchladnější ze všech toků, do kterých jsme dosud vkročili.
Bivakujeme pár kilometrů před kempem, ze kterého jsme před dvěma
týdny vyšli.
Na
druhý den před polednem nás vítá slunečné počasí a kemp, ve
kterém se už mezitím zabydlela skupinka Čechů a Češek.
Zavítali sem s cestovní kanceláří Adventura. V době našeho
příchodu jsou ale někde v terénu. Usedáme na dřevěnou lavičku.
GPSka ukazuje konečné číslo: 197 km. Jsme unavení, spokojení. Máme to za
sebou. Po 14 dnech, živí a zdraví. Dívám se znovu směrem ke
staré známé laguně a vzpomínám na chvíle těsně po příletu
sem. Přijde mi to spíše, jako by uplynul měsíc. Přitom mezi
oběma okamžiky slunce nezapadlo ani jednou. Olupuju si ze spáleného
nosu kousky kůže a těším se na teplou sprchu.
Výpravu
končíme tam, kde jsme ji začali – v
Longyearbyenu. Jakoby symbolicky je posledním místem, které
navštívíme, budova Svalbard Kirke. Tak jako na začátku. Sedím
na pohodlném gauči, po dlouhé době popíjím kafe s mlíkem a
listuju si v nejnovějším čísle Time. Píšou v něm o neutěšené
ekonomické situaci ve Španělsku a nezaměstnanosti, která
postihuje i mladé lidi s čerstvými vysokoškolskými diplomy.
Myšlenkami se vracím na „kontinent“ a ptám se, zdali se mi na
něj chce vůbec vracet. Špicberský svět sice už dávno není
místem nedotčeným civilizací. Ale i tak je pořád poněkud
odlišnou realitou, než jakou představuje přeplněná,
přecivilizovaná, hektická a od „kořenů bytí“ odcizená
kontinentální Evropa.
Zdaleka
neuplynul onen rok. A už teď si říkám, že bych se na Špicberky
někdy zase rád podíval. Více než dva týdny v nehostinném kraji bez
civilizačních vymožeností zanechají stopu. A poskytnou hodně
prostoru k přemýšlení a pozorování. Umožnují poznání
vlastních limitů. Fyzických, duševních, morálních. Odhalí, co
člověk umí, zvládne a vydrží. A co ne. A současně připomenou,
že současná fáze civilizace je možná výsledkem přirozeného
vývoje, ale zároveň i něčím, co ztrácí kontakt se základem,
z něhož vzešla. Být v místě, jakým jsou Špicberky, znamená
poznat, že proti přírodě je každý člověk jen bezvýznamnou
částečkou, která může být během vteřiny zfouknuta do
zapomnění. Podobně relativní je i důležitost jedince vzhledem k ostatním lidem. Být v místě, jakým jsou Špicberky, dovoluje
člověku poznat jeho skutečné místo. Ve světě živých i
neživých.