* * *
Před pár dny skončil Mezinárodní festival dokumentárních filmů
v Jihlavě, na kterém jsi měl svůj snímek Doba měděná, a já bych měl na
úvod otázku, proč jsi natočil zrovna tenhle film a co jím chceš sdělit publiku.
Důvody, proč jsem ho natočil,
jsou hlavně dva. První je ten, že Bankwatch, což je globální neziskovka
zabývající se monitoringem projektů nadnárodních finančních institucí, přišel
s nápadem ten film natočit a financovat. A druhý důvod byl, že se mi
líbilo jejich téma – prozkoumat, jaké důsledky má pomoc Evropské investiční
banky, která v Zambii po privatizaci měďných dolů půjčuje peníze tamním
těžařským společnostem. Kdyby Bankwatch nepřišel s tím, že chce o tomhle
točit film, k tomuto tématu bych se jako dokumentarista nedostal.
A co tedy má být hlavním sdělením toho filmu, má-li něco takového mít?
Ten film jednoznačné sdělení nemá.
Nedá se to shrnout jednou větou. Tématem je privatizace, kterou film zkoumá
jako jedno z řešení, která se často v ekonomikách volí, když je zle a
podniky nefungují tak, jak mají – to znamená krachují a prodělávají.
Privatizace se pak často bere jako spásné opatření. Film natočený v Zambii je
zkoumáním možných důsledků, které to může mít. Chtěl jsem trošku zpochybnit
způsoby, jak se o privatizaci mluví. Totiž buď jako o jednoznačné spáse,
poněvadž stát není nikdy dobrý hospodář. Anebo jako o absolutním svinstvu,
které lidem v zemi vyrve poslední věc, co měli, a ta spadne do chřtánu nadnárodních korporací, které ta země samozřejmě nezajímá. Privatizace
v jednom i druhém pojetí je určitý proces, jehož jednoznačnost ten film
chce zpochybnit. Snaží se vést diváky k zamyšlení, v jakém světě a
v jakém systému chceme žít.
Ale já když jsem ten film viděl, tak mi naopak přišlo, že tím filmem je
nejen nastoleno to téma, ale že je rovnou předložen i konkrétní výklad, který
k jednomu z těch dvou pólů má mnohem blíže než k tomu druhému.
Je to záměr, nebo je to vyznění nezamýšlené?
No já si v první řadě
myslím, že základní proměnné v tom filmu jsou prostě fakt. Ty doly byly ještě
před dvaceti lety v držení státu a teď nejsou. A od lidí jsme holt slyšeli
velice kritické názory. A byli to lidi s různým postavením – třeba bývalí horníci,
univerzitní profesor, nebo – ale to ve filmu není – lidi, kteří byli vysoko
v manažerské hierarchii těch dolů a dělali pro ně i po privatizaci, ale potom skončili a dělají teď soukromý byznys. V tomto smyslu byla kritika toho,
jak vypadá tento průmysl po privatizaci, úmyslnou. Ten film je totiž bere jako
lidi, kteří předestírají něco, co je pro ně samotné fakt. Beru jejich pohled
vážně. Na druhou stranu ten dokument končí chlapem ze Světové banky, který mi říká „ty doly prodělávaly jako
blázen a ten stát do toho v podstatě ty prachy lil“. Když se člověk dívá
na film tohohle či jakéhokoli ražení, anebo poslouchá jakékoliv lidi, vždycky
to musí brát s rezervou. To je úloha diváka a ono se to v podstatě
zase tak moc neděje. Moc se nepolemizuje s postavami, s tím, co ve filmu říkají. A možná proto ten můj
film lze takhle vnímat, totiž že ukazuje privatizaci spíše jako svinstvo než
jako dobrou věc. Přitom divák klidně může nesouhlasit s touhou Zambijců,
aby se vrátilo zpět něco, co by se dalo nazvat „důlním socialismem.“ Chceme,
aby nám někdo pořád říkal „pravdu,“ místo abychom ji hledali v sobě. Je to
lenost.
V souvislosti s jihlavským festivalem letos bylo slyšet
hlasy, že se jedná se o setkání levicově orientovaných lidí, že se tam
promítají levicové dokumenty. I na tvoji dokumentární tvorbu lze nahlížet jako
na levicovou. Souhlasíš s takovým pohledem? Vadilo by ti vlastně, kdybys
byl označen jako levicový dokumentarista nebo levičák? Vnímáš to jako zahanbující nálepku?
Ne, mě to určitě neuráží, protože
kdyby mi někdo řekl, že jsem pravičák, tak je mi to zhruba stejně tak jedno.
Ale vadí mi to, že ta nálepka je naprosto tupá a nemotivovaná a vyplývá
z neschopnosti uvědomit si, co pravice a levice jsou a že se změnily.
Dneska se třeba málo používají slova „konzervativní“, „liberální“,
„humanistický“. Bombarduje se to prostě „pravice“ a „levice“, humanismus se pak
přisuzuje spíše levici, i když by možná nemusel. Myslím si, že častování se
touhle zdichotomizovanou kategorií je prostě debilní. V dnešní době je to
totálně zastaralé, minimálně o dvacet let.
Vím, že jsi, alespoň podle toho, co se o tobě dá zjistit na Facebooku,
fanouškem Karla Marxe nebo Slavoje Žižeka, což jsou lidé, kteří se řadí
k levicovému myšlení. Chtěl bys to nějak okomentovat?
Že tam mám Marxe nebo Žižeka
nemusí znamenat, že se k levici hlásím, a už vůbec ne k té současné.
Jsou to prostě autoři, kteří dokážou svět institucí a organizací podrobovat
kritické analýze, která mně přijde zajímavá. Zatímco v textech autorů, zvlášť
ekonomů, kteří se definují jako „pravičáci“, – a je vůbec zajímavé, že hrozně
málo sociálních vědců se takto definuje –, se vlastně nic moc zajímavého
neobjevuje. Najdeš tam jen smíření s tím, že systém, jak funguje, je
samozřejmě v pořádku a racionální, a když se kácí les, sem tam vyletí
nějaká ta tříska. A tohle jejich smíření se se stavem věcí, který je
nestimuluje k nějakému kritickému pohledu, mně prostě přijde impotentní.
Říct si „jo, vždycky každé opatření má nějaké oběti, vem je čert, oni si za to
můžou sami“ – i tak se dá na to dívat. Ale zajímavého na tom není nic.
Intelektuální dílo, které jen konstatuje stav věcí a říká „no musí to tak být,
protože kdyby to bylo jinak, tak bůhví, co by bylo“, mě nezajímá.
Ty studuješ dokumentaristiku na FAMU, tedy škole, která má už podle
názvu co dočinění s uměním. Proto se chci zeptat, jestli i
dokumentaristiku chápeš jako umění. A pokud ano, v jakém smyslu? Protože
z toho, co říkáš, bych to mohl chápat tak, že dokument je pro tebe jakási politická výpověď či „agitka“. Je
v tom i nějaké umění?
Ta tvoje otázka implikuje určité
vymezení pojmů „umění“ a „politika“. A mám proto problém na ni odpovědět,
protože si myslím, že to takhle vymezit nejde. Myslím si, že politiku nelze
v podstatě vydělit z ničeho. Tím, že ve všem je obsažený aspekt
nějaké moci, je prostě všechno politika. Umění taky.
A co je potom umění, když politika je všechno?
Umění je taky všechno. Ne, ale
aby to neznělo úplně jako blbost – umění by se dalo vystihnout jako schopnost
symbolicky sdělovat způsobem, aby tomu ostatní lidi rozuměli, s nějakým
přesahem, který vzniká spojením věcí do souvislostí. Tím pádem i sociologie a
sociální vědy jako jedna ze sfér kreativního psaní jsou taky uměním. Když se
k nim nepřistupuje jako k umění, je to hrůza číst. Dneska málokterý
sociolog dokáže přečíst Sociologický časopis. To jsou tak řemeslně nezvládnuté
texty, že nejdou číst. A dokument je na tom podobně. Příkladem může být to, co
předvádí Česká televize se svými dokumenty. Je to sice trochu lepší než třeba před deseti lety, ale pořád je to zoufalé. Člověk si při tom říká:
no, on ten dokument, to není moc umění, to je taková v podstatě novinařina
podbarvená hudbou. A to je určitě blbě. Je to přesně taková ta
„vyváženost“ a „objektivita“ mluvících hlav, co se musí doslovně k něčemu
vyjádřit, a je z toho dokument. Jenže dokument by měl být tvůrčí. To
znamená autorsky se k tomu, co se děje, postavit a interpretovat to
v nějakých souvislostech. A ta interpretace je zase autorská. Pokud si
člověk myslí, že natočí objektivní dokument, vždycky natočí něco, co je
spíše publicistickou srágorou. Jenže dobrá publicistika není žádná sranda a
dokument už vůbec ne.
Poslední dobou se píše a mluví o tom, že dokument zažívá revival.
Začíná být široce populární, dostává se do běžných kin, točí se celovečerní
dokumenty. Vnímáš to podobně? A pokud ano, přikládáš tomu nějaký význam, nebo
je to pro tebe marginálie?
Asi tak napůl. Mám pocit, že tak
trochu z novinářské nudy vzniká tendence dávat názvy novým érám, které
vymezují nějaké období vůči předchozím. Je jasné, že každé noviny a každý časák
chtějí mít napsané něco svého a něco objevit. A mám proto podezření, že ty
nálepky vznikají právě z této strategie: „už nevíme, jak bysme psali, tak
najdeme v tom, co se dneska děje, něco, co by se dalo vymezit vůči něčemu
jinému.“ Myslím si, že dokumenty zajímaly lidi vždycky. Dneska první a poslední
ženská v domácnosti řekne, že se ráda dívá na dokumenty. Teď je otázka,
jestli se ráda dívá na tvůrčí dokumenty Martina Marečka, Jana Gogoly, Eriky
Hníkové nebo Karla Vachka, nebo jestli se dívá na dokumenty z Discovery
Channel o zvířatech, kde nějaký katastrofický hlas mluví o sexuálním životě
lvů. Na druhou stranu je pravda, že kinodistribuce dokumentů u nás byla dlouho zabitá,
protože kdysi dokumenty běžely alespoň jako předfilmy před celovečerními snímky.
To skončilo. Potom v 90. letech u nás produkce i kinodistribuce skomírala
a teď to šlo trochu nahoru. Možná je zájem publika trochu zvýšený tím, že dokumenty jsou dostupné, že se o nich
mluví, píšou se kritiky a recenze, dokumentaristé se zvou do médií. Mluvení o
dokumentu je součástí mediálního diskurzu. A taky si myslím, že v tom může být
trošku hlad po něčem, co má náznak "reality" a co je okolo nás. I voyeurismus,
který byl přítomný v těch vilách, kde se na měsíc sešlo deset úchyláků a soutěžilo, kdo tam vydrží nejdéle, nebo fakt, že v Reflexu JXD v seriálu na dvacet
dílů popisuje, jak sbalil mladou ženskou, jak s ní šuká a jak si ji
nakonec vezme, odráží čím dál větší zájem dívat se na cizí životy, tak trošku
šmírovat. A dokumenty do jisté míry něco takového taky přinášejí. Nedal bych
mezi to rovnítko, ale nějaký podobný aspekt tam je. Jsou to dokumentaristické
postupy, které televize a média použily pro svůj nižší cíl, jímž je dobře
střelit reklamní čas, což vyžaduje velkou sledovanost. A lidi prostě něco, o
čem si myslí, že je „realita“, zajímá. Pohledem na ostatní se dozvídají mnoho o
sobě samých.
Mladí tvůrci často bývají tázáni na své vzory, na to, kdo je inspiruje
a koho mají rádi. Já se zeptám naopak – je v oblasti dokumentární tvorby
někdo, koho bereš jako odstrašující případ?
Abychom nechodili daleko, tak
úplně jednoznačně: Olga Sommerová. Důvodem je, že si vybere člověka a toho
naprosto precizně izoluje z jakéhokoliv kontextu a pojme ho jako šokující
figurku. A to mně přijde brutální, nechutné, zlé a lživé. Teď v Jihlavě
jsem zrovna viděl její film Máňa. Je to o nějaké vězenkyni, která je notorická
zlodějka, takže v tom vězení končí neustále znova a znova. Je z toho
v prdeli, protože si uvědomuje, že od svých osmnácti let je pořád zavřená.
A je to pojaté tak, že s ní Sommerová neustále sedí u stolu, ptá se jí
„Zažila jsi v životě krásného?“, „Těšíš se na něco?“ a „Jak se jmenovala
tvoje první láska?“. Mně to přijde neskutečně hovadské v tom smyslu, že to
samozřejmě diváka šokuje, protože každý se rád podívá na nějakého magora, který
neví, co se sebou udělat. Ale není tam jakákoliv souvislost. O věcech kolem to
neříká nic. A já nerozumím důvodu, proč se s vyříznutým kontextem dívat na
nějakou konkrétní osobu, která je konkrétně v prdeli.
A nemůže tohle být také určitá podoba tvůrčího přístupu?
Autorského možná, ale tvůrčího ne,
protože namířit kameru na někoho a dávat mu otázky, které mu dá úplně každý, mi
určitě jako tvůrčí nepřijde.
Dokument René od Heleny Třeštíkové bys taky zařadil do této kategorie?
To bych nesrovnával. René je
dlouhý časosběr a Třeštíková s postavou měla dlouhodobý intenzívní vztah.
To není dokument, který vznikl za tři dny, kdy se vezme televizácký štáb, někam
se jede a namastí se tam co nejvíc záběrů a co nejvíc keců a pak se to na honem
sestříhá, aby to mohlo být večer v televizi. Třeštíková takhle nepracuje.
I když neříkám, že se mi to nějak zvlášť líbí. Respektive René třeba hodně, ale Marcela
vůbec.
Uznáváš i jiné přístupy a jiná chápání dokumentu, nebo to bereš tak, že
toho, kdo nemá stejné pojetí dokumentu jako ty, automaticky odmítáš?
Mně se líbí kdeco a kdeco se mi
zase nelíbí. Myslím si, že to, co je důležité v dokumentu a všem tvůrčím
sdělování, je věrohodnost. To, že člověk při tvorbě nese svoji kůži na trh,
že přitom sám zjišťuje nové věci, nechává se překvapovat a je nejistý. Nejde do
toho předem s tím, že bude něco říkat a udělá to tak, aby řekl to, co si
předem vytyčil, ale sám se v průběhu té tvorby mění. A to je
z dobrých dokumentů vždycky cítit a ze špatných dokumentů je zase cítit
absence tohoto. Stejné je to u knížek, u hudby, u všeho. Jde o to, že autor tu
věc skrz naskrz prožil, včetně všech muk, která by vlastní osobní posun měl
obnášet.
Ty jsi vystudoval magisterský program sociologie. Vidíš v něčem
přínos tohoto tvého studia pro vlastní dokumentární tvorbu?
Bez sociologie bych já osobně dokumentaristou
nebyl a nemohl být. Obecně, dokumentaristika bez nějakého jiného vzdělání točit
nejde. V těch osmnácti je sice pár takových, co jsou dobří (třeba Klusák
nebo Hníková). Jinak ale pro dokument a pro to, aby ho člověk byl schopný
dělat, je vzdělání jiné než dokumentaristické nutností. Protože dokumentární
vzdělání samo o sobě neexistuje. Řemeslo ano, to jak si rozzáběrovat film, jak
ho sestříhat, jak používat hudbu atd. Ale dramaturgie, to znamená nezbytná
trojčlenka „co-proč-jak?“ se nedá zvládnout samotným řemeslem. Třeba Sommerová
má výborně komponované ty své mluvící hlavy anebo dokáže zazoomovat na slzu,
která stéká až ke rtu, kde ji olízne jazyk. Ale je to k ničemu, když to
nemá žádný smysl. Může to být skvěle natočené, ale smysl dává věcem to, že se
vnímají v souvislostech. A k tomu mi ta sociologie byla rozhodně
dobrá.
To je podobné s novinařinou ne?
Myslím, že jo. Být sám o sobě
dokumentarista nebo novinář jde, ale takový člověk musí být šílený talent,
který má odmalička dar vnímat souvislosti a absurdity kolem sebe a vstřebávat
to, co se v tom oboru děje a jak se to posouvá. Tohle žádné vyučování
řemesla člověka samo o sobě nenaučí. To už je věc dramaturgie a odpovědi na
otázku „proč dělám to, co dělám“, kterou si musí pokládat každý, kdo něco
tvoří. Ať už píše diplomku na sociologii, točí film, nebo tvoří knížku. A nejen
„proč“, ale i „jak“, protože to „jak“ znamená vědět, co může být dneska pro
publikum zajímavé.
Dovedeš si v blízké budoucnosti představit, mám-li použit tuhle
floskuli, nebo plánuješ, že by ses politicky angažoval (v užším slova
smyslu)?
Představit si to dovedu, ale
neplánuju to. Spíše by se to stalo, pokud se povede to, co v plánu mám. A
to je žít na venkově a tam mít statek. Pak počítám, že bych se určitě angažoval
v lokální politice. Teď to nedělám, protože žiju v Praze, kde nemám
trvalé bydliště, takže i ty možnosti jsou menší. Nemůžu třeba kandidovat do
zastupitelstva. Ale ani bych nechtěl, protože se tam necítím doma a tím pádem
mně na té Praze nezáleží.
A co plánuješ jako dokumentarista?
Zatím je to všechno jen
v začátcích, protože ještě dodělávám Dobu měděnou, ale rád bych se příště
věnoval problematice sociálního státu. Především ve smyslu zkoumání pomalé a
postupné diskurzivní demolice sociálního státu u nás.
* * *
Ivo Bystřičan (*1980) pochází ze Slezska. Absolvoval magisterské studium sociologie na Fakultě
sociálních studií MU v Brně a bakalářské studium dokumentaristiky na FAMU v
Praze. V současné době pokračuje na FAMU v magisterském studiu. V minulosti
publikoval v Literárních novinách a vedl časopis Nový prostor. Donedávna
spolupracoval s časopisem Respekt, nyní vede kulturní rubriku v nově
vznikajícím deníku. Z jeho filmografie stojí za zmínku především jeho poslední
dva snímky – Trvalé bydliště Praha (2008) o životě bezdomovců uvnitř
městského organismu a Doba měděná (2009) o situaci v oblasti
privatizovaných měďných dolů v Zambii.