S psychologií Viktora Frankla
pojí Yaloma silný existencialistický akcent a ústřední role otázky po smyslu lidského života. Nikoliv
v abstraktní rovině, ale v podobě tázání se, k němuž se čas od
času obrací řada z nás a které nezřídka vede kroky tázajících se na
psychoterapeutická sezení. Problém smyslu života se na první pohled může zdát
problémem čistě akademickým, nad nímž nemá většina lidí ve svém životě čas
dumat, protože musí řešit mnoho jiných, důležitějších a „praktičtějších“ věcí.
Toto zdání však klame. Jistě, otázka „jaký má život smysl“ nemusí být kladena
přímo těmito slovy a takto vznešeným způsobem. Může nabývat rozmanitých podob a
do našich v životů se vlamovat v pestré paletě situací. Ať již jde o
dramatické události v našem blízkém okolí či osobní biografii, nebo
v onom náhle se vynořivším „prázdném okénku“ uprostřed naší každodenním
zahlcenosti běžnými lidskými starostmi. V ten okamžik se zastavíme a ptáme
sami sebe: k čemu vlastně to všechno?
Jak se můžeme dočíst v úvodu
Yalomovy knihy Láska a její kat,
„základním materiálem psychoterapie je vždy určitá existenciální bolest“. Od
tohoto zjištění se následně odvíjí i odborný postup při psychoterapeutickém
působení. Yalom rozpoznává čtyři
základní konstanty, na které psychoterapeut při svém snažení naráží. Jinými
slovy, jedná se o klíčové existenciální charakteristiky postavení lidského
jedince ve světě. Se všemi z nich se při četbě Yalomových
beletristických prací střetneme. Když
Nietzsche plakal a Léčba
Schopenhauerem čtenářům předestírají podobné schéma: setkání dvou mužů,
filozofa a psychoterapeuta (v obou knihách se vyskytuje i vedlejší motiv „femme
fatale“). Jeho první varianta nás přivádí do Vídně roku 1882, kde do ordinace
doktora Josefa Breuera (předchůdce psychoanalýzy a učitele Sigmunda Freuda)
přichází německý filozof Friedrich Nietzsche s diagnózou zoufalství, které
(údajně) hrozí skončit sebevraždou. Druhá varianta je situována do současného
San Francisca, v němž se stárnoucí psychoterapeut Julius, trpící rakovinou, po
letech setkává se svým bývalým, ze závislosti na sexu (tehdy) neúspěšně léčeným
klientem Phillipem, toho času učitelem filozofie. S uplývajícími stránkami
můžeme sledovat prohlubování vztahu ústředních mužských párů i jejich vzájemnou
proměnu v důsledku dialogu světa filozofie se světem psychologie, resp.
psychoterapie.
Ústřední roli mezi výše
zmíněnými Yalomovými konstantami zaujímá "naše jediná životní jistota“: smrt. Smrt jako nevyhnutelnost,
v konfrontaci s níž se každý život od okamžiku jeho početí jeví jako
„bytí k smrti“ doprovázené snahou najít způsob, jak se s vědomím a
předjímáním jejího příchodu v budoucnosti vyrovnat. Právě smrt jako
konečný horizont, jemuž člověk musí čelit, představuje předpoklad pro tázání se
po smyslu života. Yalomův svět je světem bez Boha. Křesťanský Bůh zemřel, jak
zvěstuje Nietzsche v Radostné vědě.
Náboženství je nahlíženo jako sebeklamná antropologická konstanta a jeden ze
dvou mechanismů, skrze něž se člověk snaží vypořádat se smrtí. Věřící hledá
spásu a záchranu od smrti obrácením se k vyšší moci, v jejíž
konejšivé náruči bude – jak doufá – moct po smrti spočinout. Jak Nietzsche tak
Schopenhauer jsou v Yalomových knihách otevřenými ateisty odmítajícími onu
sebeklamnou útěchu náboženské víry a hledajícími jinou cestu k překonání
smrti. Zatímco Schopenhauer kráčí svou buddhistickou cestou úniku
z útrap existence, neb „všechno žití je strast“, volí Nietzsche heroickou
stezku Zarathustrovu v duchu poselství „žijme svůj život tak, abychom byli
ochotni jej navěky opakovat“. Yalom sám vnímá smrt jako šanci: "Většina z nás žije převážnou část svého
života spokojeně, snaží se vyhnout myšlence na smrt a se smíchem souhlasí s
Woody Allenem, který řekl: „Já ze smrti strach nemám, jen nechci být u toho, až
se to stane.“ Existuje však i jiná cesta – stará tradice aplikovatelná na
psychoterapii – která nás učí, že plné uvědomění si smrti činí naši moudrost
zralejší a obohacuje náš život." V těchto slovech slyšíme ozvěnu
Sókratova přesvědčení, že podmínkou možnosti dobrého života je naučit se
nejprve dobře zemřít, které nám připomíná postava Phillipa z Léčby.
Druhou konstantu, vedle smrti,
tvoří lidská svoboda, kterou Yalom
chápe na způsob sartrovské „odsouzenosti ke svobodě“. Svoboda reprezentuje
nutnost volit, a tím i nést za učiněnou volbu zodpovědnost. V terapeutické
praxi tato skutečnost obnáší snahu zbavit klienta představy, že za jeho
problémy mohou jiní lidé či vnější okolnosti. Slovy Nietzschova Zarathustry: změnit ‘tak to bylo’ na ‘tak jsem to chtěl’.
Svoboda nám na jedné straně dává příležitost stát se tvůrci, na druhou stranu
nám dává zakusit úzkostného pocitu nejistoty v okamžicích rozhodování.
Doktor Breuer jej vyjadřuje nanejvýš výstižně: „Život je zkouška,
při které žádná odpověď není správná”. Alespoň tak je tomu ve světě bez Boha, kdy je
člověk sám sobě vodítkem a nemůže se spoléhat na z vnějšku přicházející instrukce
jak žít. Yalom nám několikrát prostřednictvím svých literárních dvojníků
důrazně vzkazuje, že každé rozhodnutí vždy znamená nějaké zamítnutí a každé
“ano” v sobě nese současně i nějaké “ne”.
Lidská svoboda je vždy svobodou
konkrétního jedince. Přes vpletenost do sítě mezilidských vztahů se každý
jedinec ve světě v konečném důsledku nachází sám. Existenciální izolace se tak řadí k výše uvedeným dvěma
konstantám. Její podstata se odkrývá nejsyrověji ve chvílích umírání, neboť
„každý umírá sám“. Ne nadarmo se hospicová péče zaměřuje právě na doprovázení
umírajících na jejich poslední cestě, aby ve finálním momentu jejich života utlumila
alespoň pocit osamělosti. Ji samotnou ovšem dle Yaloma odstranit nelze: „protože správné východisko z existenciální
izolace neexistuje, musí terapeut zabránit alespoň východiskům špatným“. Za
špatné východisko Yalom pokládá fúzi jakožto „rozpuštění se v druhém“ (v
náboženské verzi – v Bohu), která eliminuje uvědomění si své vlastní smrtelné
individuality a úzkost s ním spjatou. Na místo toho upřednostňuje nietzscheánské
neuhýbání pravdě a přímou konfrontaci s realitou. Jen tak podle něj člověk
neztrácí sám sebe: “Zoufalství je cena za vědomí sebe sama.” (Neleží tady klíč k příběhu o jablku poznání a vyhnání ze zahrady Edenu?)
Yalomovi Nietzsche i Schopenhauer
reprezentují tyto „hrdé trpitele“, filozofy, kteří dávají přednost pravdě před
pohodlným životem v rozplynutí se v nepravdivé iluzi. Nietzsche
v jedné pasáži doktoru Breuerovi vysvětluje: „lidské cesty se ubírají dvěma zásadními směry:
ti, kdo touží po pokoji duše a po štěstí, musí věřit a přijmout víru, zatímco
ti, kdo si přejí najít pravdu, se musí vzdát pokoje duše a zasvětit život
bádání.” Pravda a
klid duše nejsou v jeho pohledu slučitelné. Poté klade řečnickou otázku: “Pane doktore, zkuste se zeptat sám sebe,
proč jsou všichni velcí filozofové pesimističtí.” Pro Schopenhauera i pro
Nietzscheho v Yalomově podání je život utrpením. Ale zatímco první z nich se mu
snaží uniknout a kdyby mohl, nechtěl by žít život další, druhý toto utrpení přijímá
jako znamení autentičnosti života. “Samozřejmě
že trpíte”, pronáší Nietzsche směrem k Breuerovi, “to je cena, kterou musíte zaplatit za to, že vidíte. Jistě, máte
strach, být živý totiž znamená být ohrožen.” V čem ovšem tkví smysl takto
uchopeného života?
Tímto se dostáváme k poslední yalomovské
konstantě: potřebě smyslu. Je známou
pravdou, že utrpení je pro člověka nejnesnesitelnějším tehdy, je-li nesmyslné a
není-li nějak zakotveno do řádu světa, který by mu přisuzoval své místo a
opodstatnění. Jak se tedy dopátrat smyslu ve světě, v němž je člověk odkázán
jen na sebe samotného jako dočasný záblesk existence v kontinuu nicoty, jako –
slovy Julia – “oběť abnormálního zvratu
evoluce, jež lidem naděluje vědomí sebe samých, ale nenabízí nezbytnou
psychologickou výbavu ke zvládání muk naší pomíjivé existence”? Yalomův
Nietzsche, který odmítá víru v Boha i jeho sekulární náhražky (“Jestliže Boha zabijete, musíte se také
přestat skrývat v jeho chrámu.”), konstatuje povzbudivě: “Že díky bohu je Bůh mrtev, ještě neznamená,
že bytí nemá smysl! Jen proto, že přichází smrt – to ještě neznamená, že život
nemá cenu.” Důležité je zaměřit se na “tady a teď” a “stát se tím, kým
jsme”. Jak v závěru Léčby Yalom
upozorňuje, zjistili kliničtí lékaři u umírajících pacientů vyšší míru úzkosti
ze smrti v těch případech, kdy tito lidé cítili, že svůj život neprožili
naplněně. Doktoru Breuerovi, v jehož patologické náklonnosti k bývalé pacientce
se skrývá frustrace z vlastního života, který neutváří, ale je jím coby pasivní objekt vlečen, Nietzsche radí: “Žijte,
dokud žijete! Smrt přestává být hrozná, když člověk umírá poté, co vyčerpal
možnosti svého života. Pokud v pravý čas nežije, nemůže ani v pravý čas
zemřít.” Žít “tady a teď” a “stát se tím, kým jsme” znamená naplnit svůj
vlastní potenciál a najít těžiště sám v sobě.
Yalom nás ve svých textech vyzývá k onomu
antickému γνῶθι σεαυτόν – poznej sám sebe – a k přijetí
sebe sama. Ústy Nietzscheho, jehož slova jsou určena doktoru Breuerovi, nám
sděluje: "Poznal jsem spoustu lidí, kteří se sami
nemají rádi a snaží se to napravit především tím, že přesvědčují ostatní, aby
si o nich mysleli jen to dobré. Jakmile se jim to podaří, začnou o sobě smýšlet
dobře i oni. Ale to je špatné řešení – podřizují se autoritě někoho jiného.
Vaším úkolem je přijmout sebe – ne usilovat o to, abych vás přijal já." Tato vnitřní práce na sobě samém
se úzce váže i k fenoménu lásky.
Lásku Yalom nechápe jako mámivé vzedmutí vášnivého citu ke druhé osobě, nýbrž
jako “způsob existence, dávání, nikoli obětování se, (…) způsob navazování
vztahů v širším slova smyslu, nikoli akt svázaný s jednotlivcem.“ Zatímco
schopnost citu a milostného vzplanutí není ničím výjimečným, vyžaduje láska
daleko víc, a proto je cesta k ní mnohem namáhavější. Možnost milovat
druhého totiž předpokládá nejprve pevný a zdravý vztah k sobě samému. Jen tak je láska láskou,
nikoliv majetnictvím či úsilím zakrýt vlastní prázdnotu a existenciální úzkost
přítomností druhého. Nechme znovu promluvit Yalomova Nietzscheho: „aby člověk mohl navázat plný vztah
s někým jiným, musí mít nejdříve plný vztah sám k sobě. Pokud nedokážeme
přijmout svou osamělost, budeme toho druhého používat jen jako štít proti
samotě. Jedině když člověk dokáže žít jako orel – bez jakéhokoliv publika -,
může na někoho shlédnout s láskou; teprve potom dokáže mít na zřeteli blaho
druhé bytosti."
* * *
Yalomovy knihy jsem četl jedním dechem. V
mysli mě přenášely o desetiletí zpátky, kdy se mi podobné myšlenky honily v
hlavě pravidelně. Dnes se k nim vracím, obohacen desetiletím vlastních
zkušeností. Už pro mě nejsou tolik čímsi “jen vyčteným”. Vidím v nich mnohdy
potvrzení toho, co jsem sám – přímo či nepřímo – zakusil. Četba Yaloma pro mě
představovala zapojení se do konverzací a terapeutického působení, jimiž jsou
jeho knihy naplněny. V tomto smyslu tedy – s trochou nadsázky – představovala i
“léčbu Yalomem”. Východiska i závěry, které Yalom ve svých textech nabízí,
pochopitelně nejsou určeny k nekritickému přijímání. Dá se předpokládat, že
zejména pro nábožensky zakotvené čtenáře bude jeho ateistická perspektiva
upřednostňující sebe-vědomé, osamělé, Bohem opuštěné individuum čelící
nesmyslnosti smrti i vlastní existence těžko přijatelná (přestože existují např.
v křesťanské teologii proudy, kterým jsou podobné myšlenky blízké). Nedokážu si
ovšem představit čtenáře, který by při poctivém čtení a promyšlení obsahu těchto knih
nebyl vnitřně osloven. Povaha předestřených témat a otázek to jednoduše nedovoluje. A to
tím spíše, že Yalomovy knihy nejsou abstraktními teoretickými pojednáními “od
reality odtrženého” myslitele, ale materiálem podloženým mnohaletou osobní
zkušeností s konkrétními lidmi a jejich konkrétními problémy (např. pacienty
trpícími rakovinou). Můžeme je proto sice snadno odložit stranou a dále se jimi
nezabývat, avšak otázky, které před nás jakožto lidské smrtelné bytosti s potřebou
smyslu, staví, tím naléhavosti nezbavíme.
Irvin Yalom je znepokojující. Protože
znepokojující je pravda, kterou nám odmítá skrývat. Četba jeho knih
nám může vnést do duše chaos. Avšak… – dejme zde naposledy slovo Nietzschemu: „Aby člověk zrodil tančící hvězdu, musí v sobě mít zmatek.“
(Tímto textem bych rád poděkoval Ester Danelové za to, že mě přivedla
k četbě Yaloma. A nejen k ní.)