Je poměrně obtížné předložit níže
uvedenou úvahu a nesklouznout k laciné moralitě či „levičácké agitce“. Budu
se o to nicméně snažit. Nabízím pohled, který je „hodnotově zatížen“, avšak
kritický náboj, který v sobě obsahuje, nevychází z pozic
„levičáckých“, případně socialistických, nýbrž konzervativních (případně liberálně-konzervativních ve smyslu, jaký
měl tento přívlastek v dobách dřívějších). Přes tuto zabarvenost se ovšem
pokusím nabídnout perspektivu primárně sociologickou.
Záhada veřejného statku
Jádro problému vidím
v otázce hranice mezi statky soukromými a veřejnými. Zamyslíme-li se nad výše uvedenými spory, vidíme, že se
často odvíjejí od otázky, jsou-li kultura, vzdělání či duchovní služba statky
veřejnými, a proto by měl být provoz institucí, které jejich „tvorbu“
zajišťují, hrazen (převážně) ze zdrojů veřejných. Anebo se jedná o statky
soukromé, které jsou jen jedněmi z podob zboží mezi jinými a které si má
kupovat (a tedy platit) jen ten, kdo o ně stojí, komu osobně něco přinášejí.
Jak tuto otázku rozhodnout?
Žádná objektivní odpověď na ni
neexistuje. Veřejné – a tedy veřejnou finanční podporu si zasluhující – je
pouze to, na čem se společnost
(veřejnost) dohodne, že je takové povahy. A tady nastává potíž. Současné
moderní společnosti (jak zní sociologická mantra) vykazují takovou míru
sociální a kulturní plurality a heterogenity (nebo chcete-li česky:
pestrosti a různorodosti), že je mnohdy nesnadné, ne-li nemožné dojít ke
všeobecnému konsensu. Samozřejmě,
nemá cenu si idealizovat minulost a myslet si, že za starých dobrých časů se
lidi na všem hezky shodli. Není to pravda. I v minulosti panovaly ve
společnostech odlišné názory a hodnoty. Nicméně míra odlišnosti byla obecně
nižší. A navíc – což je důležité – zdaleka ne všechny hlasy byly slyšet a
zdaleka ne všechny byly pokládány za legitimní.
Pojem „postmoderní“ nemá řada lidí (včetně mě) příliš rádo. Pokládá ho
za módní a prázdný. S druhým přívlastkem nesouhlasím. Prázdný není –
jeho obsah tvoří konstatování, že existuje nepřeberné množství hodnot a
pohledů, z nichž žádný nemá
privilegované postavení. Každá „pravda“ je stejně dobrá a nerespektování
tohoto přesvědčení se bere jako hrozba ideálům svobody a rovnosti,
rozporuplného to dědictví Velké francouzské revoluce. Tento stav problematizuje
možnost (celo)společenského konsensu. Nemá-li nikdo privilegované postavení,
které by mu dávalo právo rozhodovat, nastupuje princip „demokratické většiny“. Pravdou je pak to, co si jako pravdu
odhlasuje většina.
Proměny společenské solidarity
Francouzský sociologický klasik Émile Durkheim tento trend
popisoval jako rozpad kolektivního
vědomí (dnes bychom asi použili spíše výrazů „kulturní/morální jednota“),
jehož základem bylo dříve náboženství a které zajišťovalo společenskou soudržnost a integraci
(Durkheim užíval pojmu „solidarita“). Moderní společnosti se ovšem nerozpadají
v chaosu. I v nich se vyskytují integrační mechanismy, v jejichž
čele stojí dělba práce. Lidi moderní
doby nedrží pohromadě společné hodnoty nebo pohled na svět, ale skutečnost, že
jsou na sobě v důsledku důkladné dělby práce navzájem závislí. Časy (relativní) soběstačnosti zmizely v nenávratnu.
Alespoň tolik Durkheim.
Je-li tedy celospolečenská shoda
obtížná a mocenské prosazování dílčí pravdy nepřípustné, problematizuje se
status „veřejných statků“. Imperativ svobody pak produkuje tlak k privatizaci. Kolektivní vlastnictví
čehokoliv je neudržitelné a neobhajitelné. Do hry vstupují tržní principy. Rostoucí množství statků se přesunuje na „svobodný
trh“ a stává se předmětem „soutěže o přízeň zákazníka“. Karl Polanyi v této souvislosti hovoří o generalizaci trhu jakožto klíčovém jevu
moderní doby. Součástí trhu se postupně stává i půda a práce (pracovní síla),
což je ve srovnání s minulostí novinka. Moderní principy trhu a soukromého
vlastnictví (soukromých statků) kráčejí ruku v ruce.
Kde končí trh?
Nyní malé pozastavení. Čtenář by
totiž mohl začít nabývat intenzívního dojmu, že si uvedené řádky pouze
připravují půdu pro nemilosrdný ideologický atak na „zlo zvané kapitalismus“ a špatně
maskovanou obranu „socialistického hospodaření“. Předem proto říkám – nikoliv.
Až dosud jsem postupoval deskriptivně. Na konstatování rozšiřování aplikace tržní
logiky v moderních společnostech nic ideologického
není. Ideologie nastupuje až tehdy, kdy onen proces začneme hodnotit – jako dobrý či špatný. Můžeme
však situaci poněkud zkomplikovat a prohlásit, že tento proces není dobrý či
špatný sám o sobě, ale pouze s ohledem na to, co všechno do sebe pohlcuje,
kam až se posunují hranice, za nimiž
jeho logika neplatí. A tady se dostávám k našemu problému veřejných
statků.
Dle mého názoru tvoří podstatu
sporů o kulturu, vzdělání a duchovní služby (ale třeba i zdravotní péči) otázka,
kde mají končit hranice logiky trhu a
privatizace, které věci proměňují ve zboží, jež má soutěžit na svobodném
trhu. Případně – zdali takové hranice
vůbec existují. Klasický ekonomický liberalismus byl výrazným způsobem
morálně či nábožensky zakotven, takže celou řadu „statků“ ze zapojení do logiky
trhu vylučoval. Současný (neo)liberalismus
– lépe řečeno: názory některých, kteří se tímto pojmem zaštiťují – má naopak
tendenci do tržní hry vtahovat maximum možného. Tedy i kulturu, vzdělání a
transcendentno. Odebírá jím status veřejného statku, který nemá být předmětem
tržní logiky, a činí z nich „zboží mezi jinými“. Kultura, vzdělání a
duchovní služba mají být privatizovány.
Základními argumenty jsou fakt omezeného
množství veřejných finančních zdrojů a ztráta
legitimity názoru, že tyto oblasti fungují ve veřejném či celospolečenském
zájmu. Proč se mám finančně podílet na něčem, z čeho nic nemám a co mě
nezajímá?
Nepolemizuji s ekonomickým
liberalismem v tom, že konkrétní soukromý vlastník (už jen
z principu) se o svůj majetek postará lépe a produktivněji než rozmlžený
vlastník kolektivní (v našem případě často ztělesněný státem a jeho anonymními
úředníky). Jen kladu otazník nad to, kam
až je legitimní tržní logiku rozšiřovat. Má konzervativně laděná kritika chce
říct, že trh se ukazuje být spolehlivým sluhou, pokud jde o „tradiční“
ekonomické statky. Nejsem však již přesvědčen o tom, že je vítaným společníkem
ve všech oblastech lidského života.
Zkusme si třeba představit, že by na tržních principech měla fungovat zcela
netržní společenská instituce zvaná rodina.
(Třeba i k tomu jednou dojde.) Pro společnost je klíčová existence i jiných vazeb a hodnot, než jsou ty
ekonomické, tržní. Proto trh ano – ale
ne všude. Jsme tak ale znovu u otázky, kde by měla vést ona hranice a kdo by to měl určit. Patří
kultura, vzdělání nebo duchovní služba před ni nebo už za ni?
Jak nakreslit čáru
Problém veřejného financování do
značné míry vyplývá z omezeného objemu veřejných financí. Nemohou dostat
všichni. Ani tolik, kolik by chtěli nebo potřebovali. Jak potom postupovat?
Klasickou možností je ustavení odborných
komisí, které budou žádosti o finance posuzovat. Tady však číhá dvojí riziko.
Tím prvním je riziko ekonomické, resp. právní a nese jméno korupce. Je-li poptávka vyšší než nabídka, hrozí užívání nekalých
postupů při snaze dostat se k omezeným zdrojům. Druhé riziko je
postmoderní a zpochybňuje samotnou možnost
odborné kvalifikace – kdo má právo nárokovat si, že pozná, co je
kvalitnější v oblasti kultury či vědy? Jak se kvalita měří? Zde můžeme vidět absenci
fenoménu důvěry a respektu k autoritám, typickou pro
moderní dobu, která má za následek fascinaci
čísly. Čísla jsou objektivní, nezpochybnitelná. Posudky odborníků
subjektivní a zpochybnitelné. Synonymy kvality se tak stávají objektivně měřitelné ukazatele počtu
publikací v impaktovaných odborných žurnálech nebo množství prodaných
vstupenek.
Zaujmu-li pohled sociologický, vidím následující. Na
jedné straně postupující proces diferenciace
a pluralizace společnosti, který
narušuje poslední zbytky celospolečenského kulturního a morálního konsensu a
otevírá prostor neomezené privatizaci sociálního světa. Vidím „smrt
společnosti“. Na druhé straně si všímám procesu de-diferenciace, kdy namísto náboženství,
které dříve tvořilo zastřešující „posvátný baldachýn“ a zasahovalo do všech
sfér společenského života (od rodiny přes vzdělávání po politiku) nastupuje ekonomika, resp. trh, která svou logiku
vnáší do stále více oblastí lidského života. Pohlédnu-li na totéž okem konzervativním, nabízí se mi obrázek korodujících hodnot, jako jsou tradice,
důvěra, respekt k autoritě a společenství. Mohu sledovat rozmach
frommovské negativní „svobody od“, která není doprovázená rozmachem pozitivní
„svobody k“, a podivného rovnostářství, které relativizuje a zaměňuje právo
svobodně vyjádřit svůj vlastní názor za nárok na uznání vlastního názoru jako
stejně hodnotného a kvalifikovaného jako jakýkoliv jiný názor. (Záměrně
vynechávám pohled konspirační, který za vším tuší zlovolnou činnost „morálně
zkažených jedinců“, pravděpodobně „zlotřilých kapitalistů“, a který osobně
nesdílím. Sociologie mě totiž učí nevidět za vším záměrně jednání, ale spíše se
snažit porozumět „skryté logice“ fungování společenských procesů.)
Co tedy s otázkou veřejných
statků, které by neměly být dány všanc tržní logice? Vidím dvě možnosti, ke
kterým jsem ovšem stejně skeptický. Tou první je situace, kdy se podaří najít celospolečenský konsensus ohledně toho,
co má právo být financováno z „kapes nás všech“ bez ohledu na to, jestli
z toho zrovna my osobně něco máme. Zkrátka proto, že „je to tak prostě
správné“. Nestačí jen udržet představu, že ne všechno podléhá mechanismu trhu –
to připustí leckterý ekonomický liberál. Je nutno vyhrát „bitvu“ o definici
toho, co ještě zbožím či „privátním záležitostí“ je a co už není. Názornou
ukázku zde nabízí diskuse o školství a zdravotnictví. Druhá možnost míří k ustanovení
či daleko výraznějšímu prosazení fenoménu mecenáštví
či filantropie, jehož podstatu tvoří
financování neziskového a ekonomicky neatraktivního z čistě privátních
zdrojů, přičemž motivy této aktivity mohou být všelijaké. Toto ovšem nelze
nijak direktivně prosadit „shora“, musí to spontánně vyplynout „zdola“. Obávám
se však, že v takovém stavu se naše společnost (zatím?) nenachází.
Přece jen trocha moralizování
Na úplný závěr ještě jedna
politicky laděná poznámka. Bývá častým nešvarem onálepkovat toho, kdo nějakým
způsobem vyjádří nelibost nad fungováním tržních mechanismů, jako „levičáka“,
„socialistu“ či „etatistu“. S ohledem na předložený text bych rád dodal,
že se mi v něm nejedná o obhajobu státu jako takového, ani státu
v jeho současné podobě. Moje argumentace není etatistická či
socialistická, ale konzervativní.
Nebrojí proti trhu či ekonomické svobodě, nýbrž proti rizikům rozšiřování logiky trhu na veškeré sféry lidského života.
Odmítá světonázor, který redukuje člověka na „autonomní“ individuum nezávislé
na společenství (společenství nerovná se stát) a kvalitu na kvantifikovatelné
ukazatele. Nebrojí proti demokracii či politické svobodě, nýbrž proti rizikům rozšiřování utopického ideálu
rovnostářství. Odmítá světonázor, který vnímá všechny pravdy jako stejně
dobré a hodnotné. Ano, ač poučen postmodernou, zůstávám v jistém slova
smyslu konzervativním „elitářem“.
Dovolte mi tento text ukončit
úryvkem ze slavného eseje Georga Simmela „Peníze v moderní kultuře“
z roku 1896:
Peníze, pouhý prostředek k získání jiných statků, začínají být
vnímány jako samostatný statek: zatímco veškerý jejich význam tkví v tom,
že jsou jen určitým přechodem, článkem v řadě, která vede k nějakému
konečnému účelu a požitku – je tato řada na tomto stupni psychologicky
přerušena a vědomí účelu se zastavuje u peněz. Protože většina lidí se po
největší část svého života musí zaměřovat na získávání peněz jako na nejbližší
cíl svého usilování, vzniká představa, že veškeré štěstí a veškeré konečné
životní uspokojení je pevně spjato s vlastněním určité sumy peněz: a ty se
tak z pouhého prostředku mění v konečný účel. Když je však tohoto
cíle dosaženo, dostavuje se nesčetněkrát ona smrtelná nuda a zklamání, jež
nejnápadněji vystupuje u obchodníků, kteří se po uspoření určité částky peněz
stáhli do ústraní a žijí jako rentiéři: když odpadnou okolnosti nutící
k tomu, že hodnotové vědomí se koncentruje na peníze, odhaluje se pravá
povaha peněz jako pouhého prostředku, který se stává neužitečným a
neuspokojivým, jakmile je život odkázán pouze na něj – peníze jsou totiž jen
jakýmsi mostem ke konečným hodnotám a na mostě se nedá bydlet.