Dohlížet a trestat
Poslanec Vondruška se stal předmětem zájmu médií díky (či
spíše vinou) svého předlistopadového dozorcovského angažmá ve věznici
v Minkovicích, kam byli mj. umisťování i režimu nepohodlní lidé. A právě
z úst některých z nich se nyní na veřejnost dostaly informace o tom,
s jakou důkladností a razantností Josef Vondruška ke své práci
přistupoval. Kundrův článek se této záležitosti věnuje dosti důkladně, takže
nemá cenu zde opakovat již řečené. Tím, co v textu nejvíce upoutalo mě a
nad čím bych zde rád rozvinul obecnější úvahu, je postoj, který ke své
„bachařské“ minulosti zaujal sám hlavní aktér – poslanec Vondruška. Mohu-li
věřit citacím uvedeným autorem článku a korektnosti jeho nakládání s danými
citacemi vzhledem ke kontextu, docházím nutně k závěru, že přítomnost osoby
typu pana Vondrušky v parlamentu demokratické země je znepokojivou.
Začněme nejprve dvěma citacemi
Vondruškových „svěřenců“. Ivan Dejmal říká: „Svou
roli a převahu nad námi si užíval. Začínalo to u maličkostí – když s námi
mluvil, nedával na sobě znát žádné emoce, byl jízlivý. I v parném létě
nosil uniformu zapnutou až na poslední knoflík, na nohou vysoké vyleštěné
holínky. Stál stejně jako esesáci, ruce zkřížené dozadu, nohy široce
rozkročené.“ Jiný z bývalých vězňů Jiří Wolf připojuje následující
líčení: „Pořád slídil, aby nás při něčem
přistihnul a mohl nám uložit nějaký trest. Vždy si měřil, jestli jsme se
k němu nepřiblížili blíž než na délku jeho ruky. Kdo tuhle hranici
překročil, toho zbil. Mě zmlátil několikrát. Vždy na samotce. Než začal,
natáhnul si kožené rukavice, aby se neušpinil od krve.“ Jak vidno
z těchto slov, vykonával dozorce Vondruška svou roli nad rámec toho, co je nezbytné, případně legální. Ale jak a zdali
tomu reálně bylo, nejspíše prokáže až případný soud. Nicméně
z Vondruškových slov se zdá, že ani on sám podobné praktiky rezolutně
nevylučuje: „Sem tam jsem sice někoho
uhodil nebo kopnul, ale vždy, když to byla potřeba. Třeba když nechtěl někam
jít, kam bylo třeba.“
Co nám tyto skutečnosti mohou
říct o osobnosti Josefa Vondrušky? Jedná se o krutého člověka se sadistickými
sklony? Věc nemusí být zdaleka tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát. O tom nás
poučují dva známé psychologické
experimenty, které proběhly v 60., respektive 70. letech v USA a
o nichž se ve své práci o holocaustu zmiňuje Zygmunt Bauman. První
z nich proběhl v roce 1961 na univerzitě v Yale pod vedením S. Milgrama. Druhý – Milgramovým
experimentem inspirovaný – o deset let později na Stanfordské univerzitě
v režii P. Zimbarda. Oba
spojuje zájem o otázku podmínek, za
nichž jsou lidé schopni se dopouštět nelidského a krutého jednání vůči jiným
lidem. A oba přicházejí s podobnými – podobně znepokojujícími –
závěry. Zatímco Milgram ve svém experimentu „nutil“ sledované osoby udílet svým
„obětem“ fiktivní elektrické šoky, simuloval Zimbardo podmínky vězeňského
zařízení. Zaměřím se blíže na druhý z pokusů, neboť pracuje přesně
s tímtéž prostředím, v jakém se pohyboval Josef Vondruška. Co se tedy
v suterénu jedné z budov univerzity dělo?
Zimbardo si pomocí inzerátů našel
mezi mladými „undergraduates“ skupinu 24 dobrovolníků (pouze mužského pohlaví),
kteří se měli podílet na dvoutýdenní simulaci života ve vězení. Vybraní jedinci
prošli psychotesty, které měly vyloučit psychicky narušené jedince, a následně
byli rozděleni do dvou skupin – na „vězněné“ a „věznitele“. Sám Zimbardo
fungoval jako velitel věznice. „Trestanci“ byli v předem ohlášený den doma
zatčeni skutečnou policií z Palo Alto (která s výzkumným týmem
spolupracovala) a podstoupili standardní procedury (např. sejmutí otisků
prstů). Oběma táborům byly poté ve „věznici“ přiděleny symbolické propriety
(zejména oblečení), které jasně vymezovaly jejich role a posilovali jejich novou
identitu. „Dozorcům“ nebyly dány žádné konkrétní příkazy a návody
k nakládání s „vězni“, vyjma zákazu fyzického násilí. Nicméně byli
nabádáni k tomu, aby svého postavení využili dle vlastní vůle, a to i
klidně i směrem k degradování lidské důstojnosti. Co následovalo? Jak
uvádí Bauman, něco co „dalece předčilo veškerou představivost autorů projektu“.
Ten proto musel být předčasně (po 6 dnech) ukončen z obav z
„nenapravitelného tělesného a duševního poškození“ účastníků experimentu.
Jen pro představu. Obě strany se se
svými novými identitami velmi rychle sžily a podle toho také jednaly.
Pozoruhodná byla zejména reakce „dozorců“. Jak se lze dočíst u příslušného
hesla ve Wikipedii nebo u Baumana, původní
„nevinná“ přepočítávání vězňů se zvrhla v kolotoč psychického i fyzického
ponižování. Přístup do umýváren se stal privilegiem. Někteří vězni byli nuceni
čistit záchody holýma rukama, jiní byli zbaveni matrací, takže museli spát na
zemi (někdy i nazí). Během pár dnů začali někteří z „dozorců“ vykazovat zjevné
známky sadistického jednání (asi jedna třetina) a po příliš brzkém ukončení
pokusu údajně projevovali rozladěnost. Jaký druh poznání nám tyto skutečnosti
přinášejí?
Jsme všichni spícími Eichmanny?
Bauman oba experimenty zmiňuje na podporu své teze o společenské podmíněnosti zla.
Polemizuje tak s představou, že zlých činů se dopouštějí (pouze) zlí a
morálně pokřivení jedinci. Odtud také jeho mrazivě vyhlížející poselství o
holocaustu: „Nejúděsnější zprávou, kterou
nám holocaust a to, co jsme se dozvěděli o jeho pachatelích, přinesly, nebyla
pravděpodobnost, že se ‘to’ mohlo stát nám, nýbrž představa, že jsme to mohli
spáchat my“. Milgramovy (a později i Zimbardovy) experimenty tak stojí
v opozici vůči rozšířeným představám, které našly svou sofistikovanou
podobu i v poválečné sociální vědě. Známý spis Autoritářská osobnost vydaný pod vedením T. W. Adorna pracoval s představou, že nacismus a zlo
s ním spojené mají své kořeny v určitém specifickém charakterovém
typu člověka (viz název práce). Jak píše Bauman: „v osobnosti, která měla sklon
poslouchat silnější a být bezohledně, často krutě panovačná vůči slabším“
Nacisté pak podle tohoto názoru mohli získat a udržovat svou moc díky jedinečné
akumulaci takových lidí. Bauman tomuto pojetí vyčítá přílišné zaměření se na
individuální charakteristiky a ignorování společenských souvislostí, které dle
jeho soudu sehrály klíčovou úlohu. Ne tak Milgram a Zimbardo.
Dané společenské souvislosti
představují komplex různých prvků, které jsem rozebíral jinde.
S ohledem na případ poslance Vondrušky bych zmínil pouze jeden
z nich. Nechme opět promluvit Baumana: „Zdá
se, že nejhorší ze všeho je to, jak snadno většina lidí sklouzává do role
vyžadující krutost nebo alespoň morální slepotu – stačí jen, aby tuto roli
náležitě opevnila a legitimizovala
nadřízená autorita“ (zvýraznil RV). Důležitá je v této souvislosti
i myšlenka tzv. spáče, se kterou přišel J. M. Steiner. Bauman ji sice pokládá
pro vysvětlení za nadbytečnou, přesto je dobré ji zmínit. „Spáč“ představuje
jakéhosi „latentního Eichmanna“, který dřímá v každém z nás a který
může být za příhodných podmínek aktivizován. Jednou z takových podmínek
může být právě možnost vykonávat moc, která je zaštítěna vyšší autoritou. Daný
jedinec pak může jednat a přitom nemít za důsledky svého jednání přímou zodpovědnost.
A právě v tuto chvíli se do
děje vrací Josef Vondruška. Všimněme si jeho argumentace, kterou používá jako
vysvětlení svého dozorcovského jednání v Kundrově textu: „Nikdy jsem o tom, co jsem tenkrát dělal,
zpětně nezapochyboval. Jestli tam byl někdo za vraždu nebo údajně
z politických důvodů, nebudu hodnotit. Všichni ti lidé tam byli odsouzeni
podle tehdejších zákonů a poměrů a to pro mě bylo směrodatné. Jestli ty zákony byly
špatné nebo ne, jsem neřešil. Tehdy ani dnes jsem se pojmem spravedlnost
nezabýval. Je to abstraktní termín. Držím se zákonů a pořádků, které
v dané době platí. Ty určuje vládnoucí skupina. Byl jsem kolečko
v systému. Řekl jsem si, že chcaním proti větru bych stejně nic nezměnil.“
Jak můžeme číst, v pohledu Vondrušky je určujícím to, co hlásá nadřízená autorita.
Slova současného poslance ovšem
říkají mnohem více. Vondruška se totiž (nejspíše nezáměrně) pouští i do roviny filozofických a etických úvah, když konstatuje, že „spravedlnost je abstraktní
termín“. Jak bychom mohli tomuto vyjádření porozumět? Vondruškův dodatek o
směrodatnosti „zákonů a pořádku, které v dané době platí“ a které „určuje
vládnoucí skupina“ nás opět přivádějí k Baumanově knize. Polský (a dnes
již britský) sociolog promýšlí vztah společnosti (tj. zákony a pořádky) a
morálky (tj. např. spravedlnost) a jeho úvaha nám může mnohé objasnit.
Co je to morálka?
Bauman se domnívá, že události
holocaustu výrazně otřásly zavedenou představou, že morálku lze ztotožnit s disciplínou ve společnosti.
Bauman kritizuje sociologickou tradici počínající Emile Durkheimem, která
pokládala morálku a morální normy za společenský výtvor. V takové
perspektivě funguje společnost jako umravňující a kultivující činitel a veškerá
morálka vychází ze společnosti. „Morální
chování se tak vlastně stává synonymem sociální konformity a poslušnosti vůči
normám dodržovaným většinou.“ Co je proti společnosti, je nemorální. Bauman
naproti tomu předkládá tezi, že vedle své „umravňující funkce“, nebo dokonce
proti ní může společnost příležitostně
fungovat jako síla „morálku umlčující“. Pokud bychom totiž podle něj
přijali výše uvedenou rovnici, nemohli bychom „oprávněně vidět v ukázněném chování naprosto se přizpůsobujícím
mravním normám platným v dané době a na daném místě chování zločinné,
nebyli by žádní váleční zločinci a neměli bychom právo soudit, odsoudit a
popravit Eichmanna“.
Tímto se dostáváme ke klíčovým
otázkám morálním. Jsou tyto otázky
pouze něčím abstraktním (jako „spravedlnost“ podle poslance Vondrušky), nebo
nikoliv? Odpověď na tuto otázku je navýsost důležitá, protože se od ní odvíjí
náš přístup k posuzování lidských
činů a užívání mravně hodnotících přívlastků. Poněvadž pokud rovině morální
(nebo etické – nechci zde řešit terminologické nuance) upřeme autonomii,
neexistuje žádný základ pro to
odsuzovat nějaké jednání, pokud toto není v rozporu s aktuálně
panujícími společenskými normami. Morální
se zde rovná legálnímu (budeme-li brát právo jako oficiální normativní
rámec společnosti). Vztaženo na minulost české společnosti před rokem 1989 –
pokud bylo nějaké jednání v souladu s tehdejším právním rámcem, bylo
v pořádku. Ve Vondruškově pohledu totiž žádná nadřazená instance
neexistuje (případně není brána v potaz). Rozhodující je konformita. V tomto kontextu jsou
pochopitelná i slova Ludmily Brožové-Polednové, na níž byla před časem podána žaloba
v souvislosti s procesem s Miladou Horákovou.
Zygmunt Bauman tento názor
nesdílí a prohlašuje: „Následkem holocaustu
se právní praxe, a tedy i morální teorie ocitly před možností, že morálka se projevuje v neposlušnosti vůči
sociálně potvrzeným principům a v jednání, které otevřeně vzdoruje
sociální solidaritě a konsensu“ (zvýraznil RV). Bauman je zastáncem názoru,
že morálka nemá společenské, nýbrž
před-společenské zdroje (nikoliv v časovém, ale principiálním smyslu).
Není to produkt společnosti, ale něco, s čím společnost pouze manipuluje
(v neutrálním slova smyslu). Toto své předsvědčení demonstruje za pomocí svébytné,
existencialisticky laděné filozofické koncepce Emmanuela Lévinase, která se
opírá o pojmy „bytí s druhými“ a „odpovědnosti“. (Do těchto vod se již ovšem
v tomto textu vydávat nebudu.) Nejsou tak pochopitelně předloženy empirické důkazy. Objektivní a
nadčasovou platnost morálních norem totiž do důsledku vzato empiricky stvrdit nelze. Pouze filozoficky či nábožensky. Odtud také onen slavný výrok Ivana Karamazova „není-li
Boha, je vše dovoleno“. I když určitou „empirickou naději“ nabízí úvahy Tzvetana Todorova v jeho
knize V mezní situaci. Autor si v ní
klade otázku, zdali mezní situace totalitních táborů skutečně neprokázaly, že
morálka je jen jakási společenská slupka, pod níž dřímá amorální „zvířeckost“.
Jeho odpověď zní záporně: mravní reakce
jsou spontánní a všudypřítomné a lze je vymýtit jen těmi nejdrsnějšími
prostředky. „Když potlačíme obvyklé
složky lidského života uvnitř společenství, vytvoříme naprosto umělou situaci,
která vypovídá pouze o sobě samé.“
Koho chleba jíš…
Poslance Vondrušku nejspíše nikdo
z nás osobně nezná, takže nemá smysl hovořit o tom, jaký je to ve
skutečnosti člověk. Můj text se proto netýkal jeho skutečné osoby. Snažil jsem se pouze vyvodit určité závěry ze slov, která pronesl v médiích. Netuším, zdali
je Josef Vondruška „povahou“ sadista. Výše uvedené řádky by měly ukázat, že jím
být nutně nemusí. O čem už si ovšem obrázek učinit lze, je jednání pana Vondrušky v situaci, kdy je mu dána
k dispozici moc nad jinými osobami. Je v tuto chvíli vedlejší, zdali
se v něm probouzí „spící Eichmann“, nebo jde o jiný mechanismus.
Rozhodující je, že se zdá, že v „minkovickém experimentu“ projevil své neblahé sklony
k jednání vůči druhým. A co hůře – jeho dřívější dozorcovské angažmá
v něm nebudí hrůzu z toho,
co byl schopen učinit (jak tomu nejspíše bylo u Zimbardových „dozorců“). Naopak
– má pro něj legitimizující vysvětlení
a nevidí v něm žádný problém.
Na závěr zbývá otázka: jak se
k takovému případu má postavit veřejnost demokratického státu. Osobně se
domnívám, že prokáží-li se obvinění vznesená vůči poslanci Vondruškovi (a on
sám je v podstatě nijak nevyvrátil), měl by se stát osobou pro výkon jakékoliv veřejné funkce nežádoucí. Protože co
můžeme očekávat od někoho s takovým přístupem? Poslanec Vondruška leccos
prozrazuje: „Když ta doba skončila,
přestal jsem myslet na minulost a začal si budovat nový život. Snažil jsem se
v nových podmínkách uspět. Vždy jsem chtěl uspět.“ Spojíme-li si tento
výrok s jeho předešlými, zdá se, že cestou k úspěchu bude opět loajalita vůči nadřízené moci. A to ať
už je jakákoliv, protože pan Vondruška poslouchá toho, kdo zrovna drží v rukou
opratě. Jak důležitá je pro něj poslušnost, to kouzlem nechtěného ilustruje
fakt zmíněný v článku Respektu.
Poslanec Vondruška od voleb doposud participoval na (neúspěšném) předložení
jediného zákona – zákona umožňujícímu odebrat poslanecký mandát tomu, kdo
přestoupí do jiného stranického klubu, než za jaký byl zvolen. Jakoby
symbolické.
Rád bych vše uzavřel výzvou
k zamyšlení, kdo a proč je tím, koho by si občané demokratické společnosti
měli přát jako svého zástupce v orgánech zákonodárné (popřípadě i výkonné)
moci. Má jít o poslušné vykonavatele nadřízené vůle? Naposledy citát ze
Zygmunta Baumana: „Dwight Macdonald,
který se ještě zcela nevzpamatoval z otřesné skutečnosti holocaustu,
v roce 1945 varoval, že bychom se více než člověka, který porušuje zákon,
měli bát toho, kdo ho dodržuje“.