Většinový
volební systém léčí
Pokud jde
o Viktora Dvořáka, odmítá kosmetické hrátky s „bonusem“ pro
vítěze voleb a navrhuje radikálnější řez v podobě změny Ústavy ČR směrem k nahrazení
současného poměrného systému voleb do Poslanecké sněmovny systémem
většinovým. Jako základní rozdíl mezi oběma mechanismy Dvořák správně
zmiňuje fakt, že ve druhém případě „volič nevolí stranickou listinu, ale konkrétní osobu“.
Občanova volba tak dostává osobnější tvář a alespoň formálně zvyšuje pouto
přímé zodpovědnosti politika vůči voliči. Jedním z primárních důsledků
fungování tohoto systému je pak „podstatná redukce počtu stran, které mají
reálnou šanci na vstup do parlamentu“, jelikož „nutí voliče volit mezi dvěma
alternativami“, takže „obvykle vede k systému dvou velkých politických stran,
občas doplněnému třetí menší stranou“. Dvořák tento trend hodnotí pozitivně a
vidí v něm šanci pro český politický marasmus (vyjadřovaný v posledních letech
slovem „pat“).
Citujme
autora obsáhleji: „většinový systém by v českém prostředí odstranil velkou
většinu nedostatků, které tolik znechucují již tak politicky apatickou
veřejnost. Jednobarevné vlády by měly prostor k realizaci slibovaných reforem a
voliči by měli možnost jasně posoudit, zda-li se daný koncept osvědčil, anebo
nikoliv. Ujasnilo by se, která strana může za jaké problémy. Celkově by tento
systém přispěl ke zvýšení akceschopnosti a stability vlád, kultivaci
politického prostředí v ČR a zvýšení důvěry občanů v politiku.“ Dvořákův
optimistický závěr zní povzbudivě, avšak je třeba se ptát, zdali jsou tato jeho
očekávání na místě. Zvláště pokud jde o posledně zmiňovaný problém – (ne)důvěru
českých občanů v politiku a její reprezentanty.
Abychom
mohli úspěšně řešit nějaký problém, je nutné správně identifikovat jeho
příčiny. Dovolím si tvrdit, že „stojedničková vláda“ a „přeběhlická“ Poslanecká
sněmovna jsou maximálně jen částí podstaty problému českého
politického života. Návrh pana Dvořáka tudíž jen sotva může představovat
úspěšný lék. Kořeny závažných a dlouhotrvajících obtíží často leží daleko
hlouběji, než se na první pohled „selskému“ (i politologickému) rozumu může zdát, a opatření čistě
technického charakteru na ně platí jen v míře omezené. Problém české vysoké
politiky nespočívá v „nesprávném“ volebním systému, ale v daleko větší míře v
samotné podobě a způsobu fungování politických stran, respektive v existenci
politického systému založeného na politických stranách v jejich tradiční
podobě. A především – tento problém zdaleka není pouze problémem českým.
Politické
strany na pokraji s dechem
Při tomto
svém tvrzení se opírám o analýzu mladého pražského sociologa Marka
Skovajsy, která byla uveřejněna koncem minulého roku v Respektu
(50/2008) pod názvem U konce s dechem a která čtenářům nabídla hlubší
vhled do povahy současných západních společností a jejich politického života.
Skovajsa jako správný sociolog neulpívá na povrchu a snaží se nahlédnout „za
fasádu“, když konstatuje: „V posledních letech se v Evropě i jinde ve světě
dějí věci, které naznačují, že současná proměna politických stran je hlubší
povahy“. O jaké proměny jde? Výčtem řečeno: nízké a klesající počty členů a
příznivců, nárůst nestálých a „přelétavých“ voličů (a jejich nepředvídatelnost)
a klesající finanční podpora. Za jeden z efektů tohoto stavu jsou pak pokládány
„prefabrikované volební remízy, které komplikují sestavení dostatečně silných a
stabilních vlád“. Aneb problém, po jehož řešení skrze změnu volebního systému
do Poslanecké sněmovny volá i Viktor Dvořák.
Skovajsa
(ač to explicitně nezmiňuje) zjevně nevidí problém v rovině volebního systému,
ale v proměnách, kterými si prošly moderní (západní)
společnosti v uplynulých desetiletích. Řada sociologů zabývajících se politikou
(za všechny jmenujme Ulricha Becka či Ralfa Dahrendorfa – blíže viz např.
starší recenze E. Taberyho Safari do neznámého světa z Respektu
14/2007) upozorňuje, že při snaze porozumět současným politickým problémům (a
to zdaleka ne jen těm vyvstávajícím na pískovišti jednotlivých národních
států) je nutno přemýšlet v širších souvislostech a reflektovat (často
neviditelné) proměny v sociální struktuře společností i v myšlení jejích členů.
V našem případě konkrétně to znamená uvědomit si, že svět, v němž se ustavoval moderní
systém politických stran a s ním svázané parlamentní
demokracie, není světem počátku 21. století. Stávající politické
strany tak v současných podmínkách představují jakési fosilie.
Moderní
systém politických stran se odvíjel od existence stratifikované společnosti, v
níž existovaly více či méně identifikovatelné třídy (vrstvy), jejichž zájmy
jednotlivé politické strany vyjadřovaly, hájily a prosazovaly. Řada předních
sociologů (s Beckem v čele) ovšem připomíná, že jednou z určujících
charakteristik moderního společenského vývoje je trend k rostoucí individualizaci
společnosti. Jedním z projevů této tendence je snižující se předvídatelnost
myšlení a jednání jedinců, kteří se stále více řídí svými momentálními osobními
preferencemi, než faktem přináležitosti ke stálé a zřetelně
vymezené sociální skupině. Odrazem toho je prosazování se typu stran, pro které
se (jak o tom ve svém článku zmiňuje Skovajsa) ujal termín catch-all
parties, o nichž „už neplatí, že jejich program vyjadřuje zájmy nějaké
jasně definované sociální skupiny …, ale naopak se snaží oslovit aspoň něčím
prakticky každého“. Podle Skovajsy právě tímto směrem míří vývoj dvou
největších českých stran – ODS a ČSSD.
Alternativy
k fosiliím
Zdánlivá
výhoda možnosti oslovit široké spektrum voličů, která se takto uzpůsobených
stranám naskýtá, se v dlouhodobějším horizontu mění ve svůj opak: „Velký stan,
do kterého se vejde mnoho voličů, se totiž pro řadu z nich stává příliš velkým.
Stále méně voličů nachází v politice ‘své’ strany realizaci svých vlastních
zájmů“. Jejich cesta pak vede dvojím směrem: k hledání politických
alternativ vůči tradičním stranám nebo úplně mimo politiku.
Skovajsa dodává, že lačnost po alternativách ke „všeobsažným stranám“ hraje do
karet politickým extrémům. Zatímco se umírněné „catch-all“
strany přetahují o jistotu tzv. středového voliče, čímž se začínají
podobat sobě navzájem (a tím halasněji vystupovat a ostřeji se vůči druhému
vymezovat ve stylu negativní kampaně – dodávám já), dochází na zanedbávaných
krajích politického spektra k radikalizaci a „nemilým překvapením“. Není divu – ve srovnání
s obsahově vyprázdněnými a od sebe čím dál více nerozpoznatelnými stranickými
kolosy působí extrémistická uskupení jako svěží síla.
Pro mou
úvahu je ovšem důležitější jiný směr, který může odvrat od tradičních stran
přinášet a o němž Skovajsa obšírněji pojednává. Ten totiž úzce souvisí s výše
naznačenými hlubšími proměnami moderních společností, zejména s nárůstem
materiálního blahobytu a s ním spjatým posunem v hodnotové orientaci
obyvatel vyspělých západních zemí (blíže viz koncepce „postmaterialistické
revoluce“ Ronalda Ingleharta). Ty, jak uvádí Skovajsa, způsobily, že alespoň
část voličů požaduje aktivnější podobu participace na
politickém a občanském životě, než je členství v klasických politických
stranách a docházení k urnám jednou za čas. Stranické „fosilie“ však těmto
nárokům mohou dostát jen těžko. Jejich ustrojení a mentalita kotví v hloubi
minulosti.
Podobně
jako Viktor Dvořák i Marek Skovajsa vidí (ač s daleko menší mírou jistoty) pro
analyzovaný problém možné řešení. Je jím bližší propojení s tím, co bývá v
odborné terminologii označováno a v neodborných diskusích haněno jako občanská
společnost. Skovajsa zdůrazňuje generační aspekt: „v očích zejména
mladých voličů ustupuje velká politika minulosti, odehrávající se v zakouřených
saloncích za zavřenými dveřmi, stále více do pozadí a její místo zaujímají
konkrétní projekty a kampaně, na nichž je účast povolena prakticky každému“. Ty
strany, které dokáží tento trend zachytit a otevřít se mu, mají podle něj do
budoucna šanci. Budou však muset „hodně zapracovat na své vnitřní proměně ze
strojů zaměřených téměř výlučně na výrobu politické moci do nové podoby, kterou
lze nazvat stranou projektů“. Skovajsa doporučuje českým politickým stranám aktivní
spolupráci s občanskými sdruženími, jež by pomáhala například s
organizací veřejných rozprav k aktuálním politickým otázkám a reformním
návrhům. Jako ilustraci zde uvádí zelené.
Česko 2030
Právě
Strana zelených nám ovšem v současnosti ukazuje, že vizionářský pohled Marka
Skovajsy je až příliš optimistický, či spíše idealistický. V tomto ohledu je
asi na místě zdravá porce skepse. Na druhou stranu je třeba – v porovnání s
Dvořákem – ocenit snahu neredukovat podstatu problému na technickou záležitost
změny volebního systému. Skovajsovu analýzu je třeba číst s vědomím, že se
především něco děje ve společnosti, a to nejen té české. Proto
při zvažování otázky budoucích osudů české politiky není dobré zaujímat
krátkozraký pohled. Problémem zde není volební systém, ale politický (a
stranický) systém jako takový, jelikož ve své stávající podobě
neodpovídá stavu a „duchu“ společnosti. Apatie a znechucení voličů jsou toho
důkazem.
Nejsme-li
zajatci statického myšlení, nebude nám jistě proti mysli přijmout myšlenku, že
i stávající instituce, na které jsme po celá desetiletí v Evropě zvyklí (a
nejde jen o politické strany, ale třeba i o odbory, církve či masové sportovní
organizace, jak podotýkají někteří analytici), dříve či později ustoupí do pozadí, nebo zcela zmizí. Jaký bude
směr dalšího vývoje co se politických stran týče, nelze ovšem předpovědět.
Skovajsova vize se může v důsledku vážných ekonomických a sociálních otřesů
ukázat lichou, jak nám připomíná světová hospodářská krize 30. let 20. století
a její důsledky (nejen) pro evropský kontinent. Již antičtí filozofové věděli,
že politická demokracie jako forma vlády kvete jen v určitých podmínkách.
Ale třeba
se nezmění nic a my za deset či dvacet let budeme zase přemýšlet nad tím, koho že to
máme volit, když ODS a ČSSD jsou nám cizí (pokud je vůbec od sebe budeme
schopni odlišit), s komunisty „se nemluví“ a malé strany „nemá cenu volit“. V televizi
budeme sledovat exhibice těch, které poctivé vysedávání na stranických schůzích
a patřičná míra stranické loajality vynesly na přední místa volebních kandidátek,
a kroutit hlavou při sáhodlouhých parlamentních obstrukcích s údivem na
rtech: hergot kdo tyhle lidi volí a čí zájmy vlastně hájí? ODS stále nebude
docházet, že „poctivý pravicový program“ nemá naději oslovit více než 15-20 %
voličů, zatímco ČSSD bude jasné, že obsah je vedlejší a cokoliv, co voliče
přiláká, se hodí do politického krámu. Na internetových fórech se však budou dále do
krve hádat „pravičáci“ a „levičáci“.
* * *
Tak že by
přece jen nakonec ta změna volebního systému byla řešením? Pokud chceme, aby
vláda vzešlá voleb měla silnou podporu v Poslanecké sněmovně, pak
rozhodně. Avšak pokud chceme, aby osazenstvo této sněmovny nevzešlo z voleb
se směšnou účastí, v nichž nadto velká část voličů hlasuje pod vlivem PR
masáží, stupidních negativních kampaní a soutěžení v demagogii, pak
sotva. Na mysl se dere slůvko legitimita. A ta se zdaleka neodvozuje od počtu křesel v Poslanecké sněmovně.