Identity jsou dnes všude. Máme
krizi identity, hledání identity a konstrukci identity. Máme identity národní, etnické,
sexuální, občanské i umělecké. Máme sociologii identity i politiku identit.
Máme Identitu od Kundery. Svou identitu má každý občan i každý počítač.
Existují i identity neznámé, identity utajené a identity změněné. A máme identitu evropskou. Nebo nemáme?
Homo europeanus?
Identita je odpovědí na otázku, kým jsme. Znamená tak přiřazení se
k nějakému celku, nějaké skupině. Třeba k Evropě a Evropanům. Před
časem jsem pobýval na jedné menší konferenci v Telči, která se týkala
problematiky národa a nacionalismu v Evropě. Vše se točilo okolo otázky,
zdali je ve střední a východní Evropě možné překonat kulturní/etnické pojetí
národa směrem k národu občanskému. Na přetřes přišly i otázky evropanství
a euroobčanství. A pochopitelně – evropské identity. S tím jak se Evropa
v rovině institucionální stává čím dál více jedním celkem (a v očích
některých jakýmsi Eurostátem), vynořuje se potřeba integrace i na (řečeno
s Marxem) rovině „nadstavby“. Z čistě formálních Evropanů se musí
stát evropské „my“. Ale jak toho
dosáhnout? Jak to vykoumat, aby Španěl, Lotyš nebo Bulhar při otázce „a kdo
jste vy?“ odpověděl: no přece Evropan! A co teprve věčně podezíravý a skeptický
Čech…
Objevují se různé pokusy, které
usilují dopátrat se nějakého společného základu evropanství. Zatímco lidé mimo
akademické a politické kruhy si termín „Evropan“ vykládají lapidárně jako „ten,
kdo pochází z kontinentu Evropa“, intelektuálové a eurokonstruktéři se
snaží v akademických laboratořích a stranických sídlech vydestilovat
jakousi duchovní esenci „bytí Evropanem“. Něco krásného, pozitivního,
povznášejícího. A především stmelujícího. Ale pozor – stmelujícího, aniž by ono
stmelení bylo stmelením proti někomu,
vymezením se vůči někomu. Evropan je
totiž otevřený, mírumilovný a univerzalistický. Nestaví zdi, ale mosty. Ale lze
mít nějakou skupinovou identitu ve vzduchoprázdnu? Aniž by vylučovala skupiny
jiné?
Já potřebuje ne-já
Tato otázka mi začala intenzivně
vrtat hlavou poté, co jsem se po vydatné večeři bavil s jednou
z účastnic dané konference, doktorskou studentkou psychologie. To
by jeden neřekl, jak může psychologie přispět do debaty o evropanství! Zatímco
já jsem planě spekuloval o možnostech definování evropské identity, ona jen tak
jakoby mimochodem poznamenala, že potřeba
definování „kým jsem“ se objevuje jen v situaci střetnutí se s někým,
kým nejsem. Do té doby spí. Proto o svém mužství začínám uvažovat až
v přítomnosti žen, o svém slezanství až tehdy, kdy na mě spustí první „Čecháček“,
o svém češství poté, co ukážu záda Rozvadovu. Až jinakost mě nutí se vymezit a uvědomit si, kam že to vlastně
patřím.
Utrhněme z kalendáře štos
listů a je tady blog Davida Mervarta, toho času pobývajícího na Dálném východě.
Pročítám si jeho příspěvek o Evropě a narážím na jeho slova o tom, jak
si stovky kilometrů za hranicemi evropského kontinentu uvědomuje svou evropskou
identitu. Jak příznačné. Kým a odkud jsme nám většinou dochází až tehdy, kdy
opouštíme „náš svět“ a čelíme světu jinému. Uvědomuje si to i David Mervart.
Tak jako si kupříkladu Češi v Anglii uvědomují pro změnu své češství a
neřeší města či regiony svého původu. Předpokládám, že kdyby se „blogger
z Japonska“ ocitnul na Marsu, začala by u něj propukat identita
Pozemšťana, světoobčana.
A konečně do třetice, listuji si
před pár dny knížkou, jejíž autor se zabývá otázkou klasifikace a
typologizace nových náboženských hnutí. V úvodu práce se objevuje odkaz na
drobný zážitek Claude Lévi-Strausse. Slavný antropolog údajně jednoho letního
dne rozjímal nad pampeliškou a během toho si uvědomil, že „vidět pampelišku
znamená, že v ten samý okamžik je nutné vidět i další rostliny, které se
od ní liší.“ Aneb strukturalismus v praxi. Nejen svoboda jednoho končí
tam, kde začíná svoboda druhého. Ale i identita
jednoho začíná tam, kde končí identita druhého. Bez jeviště není zákulisí a
bez dobra není zlo. Co z toho vyplývá pro úvahy o evropské identitě?
Proti komu?
Občas můžeme zaslechnout kritiky,
kteří nelibě nesou, když se Evropa vymezuje vůči Americe (respektive USA).
Zaznívá většinou od pravého pólu politického spektra. Jsou tu ale i jiní
kritikové, kterým zase vadí, když se Evropa vymezuje vůči tzv. islámskému
světu. Tito se spíše houfují u pólu levého. Když se nad tím zamyslím, divím se:
má-li mít „Evropa“ nějaký jiný význam než pouhé geografické označení, musí se
přece vůči něčemu vymezit. Evropa může
být Evropou jen tehdy, bude-li zde nějaká ne-Evropa. Evropané potřebují
ne-Evropany. Ať už jsou jimi „zlotřilí američtí militanti“, „krvežízniví
muslimští fanatici“ nebo někdo jiný. Není náhodou, že tzv. islámská hrozba
vyvolaná problémy s evropskými imigrantskými komunitami a na dveře
Evropské unie klepajícím Tureckem napomáhá četným Evropanům nacházet svou
identitu. Kde? Ač to zní v éře „po smrti Boha“ podivně, tak
v křesťanství. Evropa je podle nich přece křesťanská.
Úsilí proroků post-nacionálních
časů a hrobníků národních států je jistě chvályhodné. Už jen proto, že je
motivováno snahou zabránit řevnivosti mezi národy, která v dějinách
přinesla tolik krve a bolesti. Leč jejich snaha budovat jednotnou Evropu, která
by se na jedné straně vzdala zastaralého národovectví a na straně druhé
nestavěla nové obranné valy, se mi zdá být pošetilá a utopická. Má-li být Evropa tím, s čím se budeme
ztotožňovat nejhlouběji, potřebujeme své ne-my. Na výkresech projektantů
budoucnosti se „primitivní“ hranice mezi „my“ a „oni“ smazává lehce.
V myslích velkého množství „obyčejných“ obyvatel Evropy se však tato
odvěká lidská tendence, která je možná něčím na způsob antropologické
konstanty, srdnatě drží dál. Ne že by se necítili být Evropany a Evropankami.
Cítí, ale až v druhé, třetí, čtvrté řadě. Město, region, etnická či
náboženská skupina nebo národní stát jsou tu zdatnými konkurenty.
Číst o tom, jak „být Evropanem“
znamená ctít svobodu, lidská práva, pluralitu a toleranci, je povznášející. Ale
pro mnohé jsou to jen vzletné fráze šustící papírem. Je těžké se cítit Evropanem bez konfrontace s jiným. Jde to
snáze, když jsme sami mimo „domovinu“ Evropy, nebo když je „cizí“ za našimi
humny či se už dokonce vplížilo mezi nás. Ale kdo ví, třeba na nás jednou
nečekaně udeří vetřelci z vesmíru a Evropané, Afričané, Asiaté, Američané,
Australané-Oceáňané a tučňáci z Antarktidy se společně semknou k obraně pod
vlajkou „Zeměidentity“.
Poznámka pod čarou
Nejsem eurofob, ale ani
euronadšenec. Ovšem za eurorealistu bych se také neoznačil, protože tenhle
pojem je v mediálním diskurzu vyhrazen jasně definované skupině lidí,
s níž se neidentifikuji. Ale to jsem říct nechtěl. Takže k věci:
myslím si, že „euroidentitní“ slovník je často slovníkem lidí, kteří jsou díky
své profesi a svému postavení (nebo životnímu osudu) velmi mobilní a jejichž
vazby na jejich národní stát a národní kulturu jsou tudíž slabší. Proto se cítí
být daleko snadněji Evropany a euroobčany než polský sedlák, francouzský vinař
nebo český automechanik, jejichž horizonty jsou daleko lokálnější.