O
pár týdnů později postávám ve zšeřelém pokoji, když zazvoní
telefon. Číslo, které mi obvykle nevolá, dává tušit
mimořádnost situace. Hlas ve sluchátku nesděluje nic, co bych
nečekal. Přesto mě zamrazí a stěží zadržuju slzy. I můj děda
už doputoval na samotný konec. Po letní mrtvičce, pobytu v LDN a
krátkém zápalu plic. Za okno dávám hořící čajovou svíčku a vybavují se mi opět slova. Tentokrát
jednoho staršího kolegy, který na „nás mladé“ apeloval,
abychom se vyptávali svých prarodičů. A poslouchali vše, co nám
vyprávějí. Protože žádné knihy ani muzea nenahradí živou
paměť. Vím, že teď už se dědy nikdy nezeptám. Mohu si jen v hlavě zpětně pouštět jako gramofonovou desku jeho příběhy o vítání
Masaryka v Uherském Hradišti nebo totálním nasazení u Vídně.
Děda
zemřel v nemocničním pokoji. Sám jako většina těch, kdo v naší
zemi umírají. Mimo zdi svého domova. Právě na tohle myslím,
když se tak jako každý čtvrtek blížím k místu, kde lidé
nemají umírat sami. Mám hlavu plnou tíživých hloupostí, které
mi málem nedovolily přijet. Ale naštěstí jsem je překonal.
Zůstávají před vchodem domu. Navlíkám si modrou dobrovolnickou
košili s visačkou a mířím na další z výtvarek. Tentokrát
pracujeme s listím a barevným pískem a vytváříme s pacienty
záložky. Agilní paní na pojízdné posteli mě pasuje do role
„šéfa výtvarného ateliéru“ a já se musím hlídat, aby mi
to moc nestouplo do hlavy.
Odcházím,
když už je venku skoro tma. A cítím se povzneseně, až mi to
přijde trochu morbidní. S ohledem na to, odkud vedou mé kroky.
Vzpomínám si zase na slova. Zaslechl jsem je při první supervizi,
kde jsem jako čerstvý nováček jenom poslouchal osobní výpovědi
těch zkušenějších. Takřka unisono se usmívali a mluvili o
hřejivých pocitech, které jim to místo přináší. O síle a
energii, kterou jim dává, a radosti, kterou zde zakoušejí. Tehdy
jsem jim moc nerozuměl. Nyní však už ano.
Zhruba
za měsíc sedím na další supervizi a dělím se o svůj zážitek
povznesenosti. Čím myslíš, že to bylo? – zazní dotaz. Nevím.
Nebo to možná neumím vyjádřit. O chvíli později jsme požádáni,
abychom vyslovili nějakou metaforu vystihující naše aktuální
pocity. Přemýšlím a nakonec ji nalézám. Paprsky. My všichni
tady ze sebe vyzařujeme paprsky, které se sbíhají v jednom
ohnisku. A síla z něj vzešlá má pak schopnost povznášet. O ni
se pak snažíme opírat a dělit se o ni s těmi, kdo došli na
konec svojí životní cesty. Vyplňuje prostor, který by si chtěla
nárokovat samota.
Dnes
stojím před bílou tabulí s černým fixem a píšu na ni
slova. O tom, že dobrovolnická práce v hospici nám umožňuje
setkat se tváří tvář se smrtí v její přirozené podobě. Není
zde skrytá ani virtuální. A o tom, že se tím nám samotným
připomíná naše vlastní smrtelnost. Říkám ta slova nahlas a
ptám se v duchu sám sebe, jestli jsem vůbec schopen prožívat
jejich hloubku, a trochu se obávám, zdali je nepronáším trochu
lacině, povrchně. Přede mnou sedí ostatní v kruhu a poslouchají.
I oni tuší, že smrt je v konečném důsledku ryze individuální
událostí. To nikdo z nás nezmění. Ale máme možnost ty, kteří
ze světa odcházejí, doprovázet. K místu, kde kotví bárka, jež
převáží na druhý břeh. To je posláním všech, kdo v hospici
pracují a nechávají kousek sebe.
V
tom kruhu sedí lidé, z nichž mnozí mají vlastní zkušenost s
umíráním blízkých. Někteří už zakusili ono doprovázení,
jiné sem mohly přivést výčitky z toho, že dopustili samotu.
Paprsky všech se setkávají uprostřed kruhu. – Stojím tam a
myslím na dědu. Na poslední momentce uložené pevně v mé paměti
sedím u jeho postele v léčebně a držím ho za ruku. Usmívá se
a vypadá šťastně. Asi tuší, že tyto Vánoce už nám mince pod
talíř na štědrovečerním stole pokládat nebude. Ale v jeho
očích cítím radost, že není sám. – Věřím, že tohle cítil.
I když v těch chvílích úplně posledních nebyl v jeho
bezprostřední blízkosti nikdo, kdo by ho chytl za ruku…
Je
večer. Jsem zpátky ve světě živých a píšu tyhle řádky.
(Věnováno
dědovi. A všem těm, kdo se snaží, aby lidé neumírali v samotě
nemocničních pokojů.)