Teror jako šíření hrůzy
Samozřejmě, že se nabízí námitka
poukazující na mou přecitlivělost či zbabělost. Vždyť na člověka každý den číhá
tolik různých nástrah, které mu mohou život zkomplikovat nebo ho o něj dokonce
připravit. Ano, jsem si toho vědom. Přesto si myslím, že na „podivné pocity“ má
každý z nás právo. „Ale přesně o to těm grázlům jde!“, může zaznít
posléze. „Chtějí v nás probudit strach, tím strachem nás ochromit,
zpacifikovat, abychom se pak podvolili jejich vlastním požadavkům a představám
o podobě světa!“ Nelze než souhlasit. Přesně v tomto totiž spočívá
podstata teroru, a tedy i terorismu.
Před několika měsíci se mi dostal
do rukou český překlad vynikající knížky amerického sociologa
zabývajícího se náboženským násilím Marka Juergensmeyera Teror v mysli Boží. Vřele doporučuji, jen tak mimochodem
(v Respektu 19/2007 na ni vyšla
recenze). A Juergesmeyer v ní mimo jiné zdůrazňuje, že jádro „teroru“
nespočívá ani tak v násilném konání (jak by asi mnohé z nás
v prvním okamžiku napadlo), nýbrž v šíření atmosféry strachu. Výraz „teror“ se dá v podstatě přeložit
jako „hrůza“. Teroristé chtějí především šířit hrůzu. A vzbudit dojem, že struktury zodpovědné v té či oné
zemi za bezpečí svých občanů nejsou tuto svou funkci schopny plnit. Násilí je pak jen prostředkem, nikoliv cílem jejich jednání. Bohužel, často poměrně
účinným.
Mnoho sociálních vědců také
připomíná, že tak jako se holocaust coby moderní genocida liší od všech
dřívějších protižidovských pogromů či jiných forem hromadného vyvražďování, tak
se i moderní terorismus odlišuje od
všech případů násilné politické akce v minulých staletích. Čím?
Samozřejmě, svým propojením s moderními
masovými sdělovacími prostředky. Jak zní jeden poměrně známý bonmot: kdyby
nebylo masmédií, nebylo by ani terorismu. Alespoň ne v té podobě,
v jaké jej v současnosti známe. Televize a dnes ještě více internet
jsou pevnou součástí kalkulací teroristických skupin i individuálních šiřitelů
strachu. Jsou jejich „spoluhráči“. Umožňují totiž mnohonásobně zvýšit počet
těch, kdo mohou být zastrašeni. Kombinace hrozivého
činu a rozsáhlého prostoru, který
dokáže být informací o něm pokryt, je mocnou zbraní terorismu. Příkladem za
všechny budiž nahrávky „poprav“ západních rukojmích v Iráku kolující svého
času po síti.
Právě vyřčené není pochopitelně
pro nikoho, kdo se o danou problematiku alespoň trochu zajímá, žádné novum. Epochální
objevy nejsou smyslem těchto řádků. Spíše se mi honí hlavou to, jak se ony
teoretické poznatky, ony analytické postřehy projevují v konkrétní praxi a
na konkrétních lidech. V tomto případě na mně. Stačila malá informace,
kterou jsem si vyloupnul z každodenní mediální záplavy, a na jazyce se
objevila ona v úvodu zmiňovaná pachuť. Média holt dělají divy.
Lesk a bída mediálního obrazu
To jsem si ověřil
v podobných souvislostech už před třemi lety. Pobýval jsem tehdy
v holandském Tilburgu. A to právě v období, kdy v této zemi, „výkladní
skříni multikulturalismu“, došlo jednoho podzimního dne k vraždě
kontroverzního dokumentaristy Theo van Gogha mladým muslimským radikálem.
Jelikož je Tilburg spíše provinčním městem a já se pohyboval spíše na okraji
než ve středu tamního dění, donesla se mi tato informace s jistým
zpožděním. O to více mě zaujala. Mimo jiné proto, že v dané kauze hrálo
výraznou roli náboženství, představující hlavní objekt mého profesionálního
sociologického zájmu. Začal jsem proto – v rámci svých omezených možností
daných nevládnutím holandštinou – sledovat souvislosti a další vývoj okolo této
události v médiích (zahraničních či těch holandských, která publikovala
své informace v angličtině). Dočítal jsem se tak o protiteroristických
zátazích v Haagu, útocích na mešity a kostely v Eindhovenu nebo o
rozkrývání podivných „kroužků“ muslimských mladíků v amsterdamských čtvrtích.
A začal jsem mít podivný pocit. I kolem mě v Tilburgu se totiž pohybovala
řada muslimů a muslimek, byť jen v malé míře, protože jádro muslimské
komunity sídlilo na opačné straně města než já. Byl jsem zvědav, co budou dělat
místní. Začnou si na ulicích a v hromadné dopravě prohlížet „podezřele
vyhlížející muslimy“ coby možné útočníky? Nic takového se nestalo. A nebýt
jedné tamní pizzerie s vytlučenými okny, jejímž majitelem měl být údajně
nějaký Turek, „případ van Gogh“ by ke mně nijak nedolehnul. Pokud bych
nesledoval média.
Ještě zajímavější bylo
registrovat, jaké odezvy se tyto události dočkaly v mé domovině. České
zpravodajství jsem tehdy nesledoval, takže jsem se o jejich mediálním obrazu
dozvídal jen zprostředkovaně. V hlavních zpravodajských pořadech a na
stránkách deníků se prý hovořilo „o hořících kostelech a mešitách“ a o „horké
holandské půdě“. Párkrát jsem se setkal s tím, že se mě někdo mailem ptal,
zdali jsem v pořádku a je-li to v Holandsku opravdu tak „divoké“, jak
to vypadá z české kotliny. Na první otázku jsem odpovídal kladně, na
druhou záporně. V Tilburgu byl klid. Alespoň navenek. Přesto si vzpomínám na
jednu svou kamarádku, která měla tou dobou namířeno z Čech za svými přáteli do
sousední Belgie a kterou její starostlivá máma výslovně varovala, ať se vyhne
Holandsku, protože „je to tam teď nebezpečné“.
S obrazy z médií je to vždy těžké. Vybavuji si například pár
situací, kdy se lidé, kteří cestovali po Íránu nebo Pákistánu, setkali
s trochu vyděšenými obličeji a dotazy typu „A nebylo to nebezpečné? Nebáli
jste se? Nestalo se vám nic?“ Negativní odpovědi pak budily překvapení, protože
„v takových zemích musí jít přece ‘člověku ze Západu’ nutně o krk.“
(Přiznávám – i já se k nim řadil.) Toto je zkrátka realita „věku
masmédií“. Realita, na kterou právě teroristé spoléhají. Běžný smrtelník si
totiž tvoří obrázek o dalekých krajích podle toho, co mu dodají média. A ta
pochopitelně dávají přednost dramatickým
událostem. Pár „okázale“ zabitých turistů proto může mít (a mívá) dalekosáhlé
účinky.
„Izraelizace“ našich myslí
Někdy se (hlavně na Západě) po
„vzoru“ Osvětimi a Hirošimy hovoří o tom, že po 11. září 2001 už svět
nikdy nebude takový, jaký býval. Jak o tom svědčí ony pomyslné „stohy popsaného
papíru“ na toto téma, do duší a zejména myslí obyvatel Západu se vryl
terorismus – ať již v podobě konkrétních tváří (viz Bin Ládin), tak (a to
možná daleko více) v podobě „spících buněk“. Na půdu „neposkvrněné“
západní civilizace vkročila dosud nepřítomná hrozba „globálního“ terorismu
(vedle terorismů „lokálních“ – viz IRA či ETA). Mnozí psali o „izraelizaci“ vědomí a prožívání západního
obyvatelstva. „Izraelizaci“ v tom smyslu, že dle četných svědectví patří
připravenost na to, že dneska může „někde něco bouchnout“, k samozřejmých
součástem každodenního života v Izraeli. Nemíním se zde do těchto úvah
pouštět. Nicméně si po reportážích z Velké Británie po nedávném nezdařeném
teroristickém „double“ říkám, že na tom asi něco bude. Britové a Britky na
televizních obrazovkách budili dojem, že si na jedné straně možná nebezpečí
uvědomují, ale na druhé straně to pro ně není důvod, aby nějak měnili svou
každodenní “rutinu“. Kdo ví. Přece jen – tato má domněnka se opírá jen o to, co
se ke mně dostalo z médií.
Za chvílí usednu do vlaku,
z něhož pak přestoupím na spoj, který vjede do země, která očekává
teroristický útok. Bude zajímavé sledovat, zdali se tato skutečnost na Německu
nějak viditelně projeví. Každopádně jednu „oběť“ mají teroristé nevědomky jistou
už nyní. Je jí pisatel těchto řádků, mající na jazyku onu podivnou pachuť.