Verifikace poznatků zdravého rozumu
Článek Martina Uhlíře „Děti a
chudoba“ v Respektu 10/2008
čtenáře informoval o vědecké konferenci v USA věnované otázkám chudoby a jejího vlivu na dětskou mysl. Autor uvádí, že příslušní
vědci došli k závěru, že si děti z chudých poměrů vedou ve
vzdělávacím procesu hůře než jejich bohatší vrstevníci, přičemž největší
rozdíly byly nalezeny v oblastech souvisejících s užíváním jazyka a
s pamětí. Empirické výzkumy došly ke zjištění, že zprostředkujícími
činiteli mezi chudobou a zhoršenými studijními výsledky jsou „chudoba“ podnětů v prostředí, ve
kterém děti vyrůstají, a zakoušený stres.
Obojí se přitom úzce váže na kvalitu
péče, které se dětem dostává od rodičů, zejména matek. Aneb – děti méně
laskavých matek mají méně vyvinutý hipokampus (tj. oblast tvorby nových
vzpomínek, která hraje důležitou úlohu v procesu učení). Autor článku pak
v posledním odstavci suše konstatuje: „Návštěvník
sympozia o chudobě a dětském mozku si klade otázku, proč vlastně vědci tak
složitě prokazují věci, které většina matek instinktivně tuší a o nichž
nepochybuje snad žádný učitel, který má ve třídě sociálně slabé žáky.“
Namířit osten vůči vědě je dnes na jednu stranu módní
(vždyť se podívejte, jaké katastrofy má na svědomí!), na druhou stranu
opovážlivé a hloupé (vždyť se podívejte, jak nám zachraňuje životy a zlepšuje
kvalitu života!). Přitom pravdou
je, že věda není dobrá ani špatná. Morálně hodnotící znaménka můžeme přisuzovat
jen cílům, k nimž vědu užíváme.
V jejich volbě pro náš život nám však věda v konečném důsledku radit nemůže.
Co však od ní očekávat můžeme (a měli bychom), je sebereflexe a vědomí vlastních hranic a omezení. Jen věda pokorná může
být alternativou k náboženství, nikoliv jeho novým ztělesněním.
Pouze objektivně
Při četbě Uhlířova článku jsem si
nemohl nevzpomenout na úvahu Václava Bělohradského, který je coby správný
postmoderní filozof nedůvěřivý vůči pojmu „objektivita“
chápanému jako vidění věcí takových, jaké „skutečně jsou“. Není proto divu, že
k projevům nekritické adorace vědy nechová vřelý vztah. V jedné ze
svých esejí zmiňuje výzkumy britského sociologa vědy Briana Wynna, které
ukázaly, že oficiální opatření britské vlády na ochranu před důsledky havárie
v Černobylu nebyla svého času efektivní, protože vědečtí experti nebrali
vážně „nevědecké“ názory místních pastevců, kteří na základě svého „lidového
vědění“ byli schopni předvídat důsledky radioaktivního zamoření lépe než daní
experti. Podle Bělohradského jde o typický příklad situace, kdy „pověra“ musela
ustoupit víře v „objektivní“ expertní vědění. V tomto kontextu lze
chápat i závěrečné věty zmiňovaného článku Martina Uhlíře: „Pokud chtějí vědci hovořit o tom, jak dětem pomoci, jaké strategie
mohou být účinné, musejí předložit spolehlivá data. Jinak jim nebude nikdo
naslouchat.“
Moje slova mohou znít jako jen
jeden z tisíce laciných útoků humanitně vzdělaného „laika“ proti exaktní vědě,
která má „nezpochybnitelné výsledky“. Přesto je takový výklad mylný. Je-li zde
něco zpochybňováno, pak jedině věda, o které se nepochybuje. Je myslím příznačné, že nekritický pohled a přehnaná
očekávání si s moderní vědou nespojují většinou ti, kdo jsou do ni hluboce
ponořeni, nýbrž ti, kdo jsou laiky nebo pouhými „řemeslníky vědy“ bez znalostí jejích hlubších
teoretických souvislostí. Koneckonců i ony Bělohradského „útoky“ na vědu jsou
podloženy četnými diskusemi s vědci z exaktních oborů, jako jsou
matematika, biologie či fyzika, kterých si užil (jak zmiňuje v doslovu ke
svému souboru esejí Společnost nevolnosti)
v rámci svého studijního pobytu v pražském Centru pro teoretická studia. Věda bez širší sebereflexe, jež zabíhá do sféry filozofie, je vědou
kulhající, případně oslepenou na jedno oko.
Vyplatí se to?
Je třeba si rovněž uvědomit úzký
vztah, který existuje mezi vědou a mocí
(politickou a ekonomickou). A není k tomu ani třeba studovat Foucaulta.
Bělohradský to formuluje poněkud provokativním způsobem: „Každý odborník vidí jen to, co mu jeho odbornost vidět dovoluje,
protože je vždy vykonavatelem nějaké mocenské strategie a loajální vůči určitým
ekonomickým zájmům. ‘Objektivita’, vyráběná metodickým odmyšlením od
situovanosti každého vědění v síti lokálních, osobních, náboženských,
morálních či tradičních vztahů a ‘skrupulí’, není než mocenskou konstrukcí,
jejímž strategickým cílem je zbavit hlasu celé národy, třídy, rasy, kmeny,
civilizace, živočišné druhy, planetu Gaia. Když promluví ‘objektivně’ fakta,
musí zmlknout každý protestující hlas, jinak bude prohlášen za hlas blázna či
extremisty.“
A i tehdy, kdy jsou k dispozici
expertní „tvrdá fakta“, není ještě vyhráno. Je totiž nutno vzít
v potaz ekonomický faktor.
Proto když se vědci obracejí směrem k představitelům moci s návrhem
na řešení problémů, musí mít po ruce argument ekonomické efektivity. To potvrzuje například Jack Shonkoff, s nímž vedl
Martin Uhlíř rozhovor. Tento americký pediatr při diskusi o programech péče pro
předškolní děti mimo jiné říká: „Je
přitom důležité si uvědomit dvě věci: že to vyžaduje více veřejných peněz, ale
zároveň že se to finančně vyplatí nejen jedincům, kteří získávají šanci na
lepší vzdělání, ale hlavně společnosti – ta totiž ušetří na speciálním
vzdělávání, programech pro sociálně vyloučené či na výdajích na vězeňství.“ Jsme na konci řetězce.
Když se cíle ztrácejí
Před časem psal ve svém blogu
Petr Pavlas o Paulu Feyerabendovi, „anarchistovi“ filozofie vědy, jenž proslul v souvislosti se svým bonmotem „anything goes“, který lze chápat
jako výzvu fetišizaci vědy coby jediného legitimního způsobu poznávání světa.
Příklad s chudými dětmi nám ukazuje, že mnohdy není třeba nastartovávat
rozsáhlý vědecko-politicko-ekonomický kolos, abychom dokázali řešit problémy
našeho běžného života. Mnohdy jsou po ruce dostupnější a v konečném
důsledku efektivnější zdroje. Třeba ona lidová
moudra či náboženská poučení,
vedle nichž někdy sofistikované vědecké poznatky vypadají jen jako objevování
dávno známých pravd.
Moderní doba nám nabízí horu
precizních a v historii nevídaných prostředků.
Jen přes tu horu občas přestáváme vidět cíle,
které za ní leží. Respektive ony cíle začínáme ztotožňovat s danými prostředky.
Kolik lidí si kupříkladu dneska klade otázku po cíli a smyslu prostředků
zvaných „ekonomický růst“ nebo „vědecký pokrok“? Kam a koho vlastně mají
dovést? A proč? Někdy mívám neodbytný pocit,
že se z nich staly samoúčely.