"Bezbožné" Česko
Mnoho lidí je dnes přesvědčeno,
že náboženství již není potřeba a pokládá tento fenomén za něco na způsob
přežitku či reliktu z minulosti. Přinejmenším pokud jde o jeho tradiční,
církevní podobu. K čemu nám může náboženství být, když ráj je na dosah již
zde na zemi? Sociologie a její výzkumy mohou na tuto otázku poskytnout jen velmi
omezenou odpověď. K jejím úlohám totiž nepatří posuzování obsahu či
přínosnosti/škodlivosti náboženství. Maximum toho, co může učinit, je zeptat se
lidí a doufat, že jí odpoví. Pokud možno otevřeně a upřímně.
Když pohlédneme na data, která
nám přináší velký mezinárodní srovnávací výzkum Evropská studie hodnot, jehož vlny probíhají v evropských
zemích pravidelně, zjistíme mnoho zajímavých věcí. Například to, kolik lidí
v té či oné zemi věří v Boha, kolik jich Boha vnímá jako osobu a
kolik spíše jako nějakou abstraktní nadpozemskou sílu (či „něco“), kolik je
jich členy nějaké církve či náboženské skupiny, kolik jich navštěvuje
bohoslužby nebo kolik se jich modlí. Výsledné tabulky nám ukazují, jak moc se
jednotlivé evropské země u daných otázek liší nebo se sobě podobají.
Zůstaneme-li „doma“,
v Česku, zjistíme, že v naší společnosti se (při vědomí veškeré
problematičnosti spojené s tázáním se po víře a náboženství prostřednictvím
dotazníkových šetření) lidí ztotožňujících se s tradičním křesťanským
náboženstvím vyskytuje výrazně méně než v jiných evropských zemích. Podle
čísel z roku 1999 uvádí jen 38,9% lidí, že věří v Boha, 6,5% Boha
vnímá jako osobu a 33,6% osob se hlásí k nějakému náboženskému vyznání.
Vedle toho je zde 57,5% lidí, kteří nikdy nenavštěvují bohoslužby, a
62,2% těch, kteří se nikdy nemodlí k Bohu. Samozřejmě, čísla jsou jen
čísla. Netřeba podléhat nějakému „numerickému fetišismu“. Co je zde klíčové,
není ani tak konkrétní procentuální hodnota, jako spíše srovnání s jinými
zeměmi, ve kterých byly lidem pokládány totožné otázky.
Ale vraťme se k smrti.
Tentokrát ovšem v jiné souvislosti. Jedna z otázek uvedeného
mezinárodního výzkumu se táže po důležitosti církevních obřadů při některých
významných životních událostech. Konkrétně se jedná o narození, sňatek a úmrtí.
Tabulky vzešlé ze zkoumání zde nabízí zajímavé zjištění. Přestože míra
religiozity v různých zemích kolísá zemi od země, v závislosti na té
či oné „náboženské otázce“, panuje mezi nimi až pozoruhodná shoda, když dojdeme
k důležitosti církevního obřadu při úmrtí člověka. Jen ve dvou ze 32
sledovaných zemí se počet osob, které zde odpověděly „ano“, nepřehoupnul přes
70%. Šlo o Holandsko a – Česko. Češi asistenci faráře při pochovávání zemřelých
nepotřebují. Znamená to, že nepotřebují ani "posvěcení" Boha či něčeho „nad
námi“? Na to už nám bohužel sociologické výzkumy neodpovídají. Stejně jako na
otázku, jak vlastně my, Češi, smrt vnímáme.
Myslet smrt
Smrt je součástí života – zní
jedna z omšelých frází. A nejspíše tomu tak vskutku je, i když dnes v poněkud
jiném smyslu než v dobách dřívějších. Na jedné straně jsou smrt a umírání
vytlačeny z našeho zorného pole. Na straně druhé nás zprávy
každodenně zásobují informacemi o tragických událostech, při nichž tam či onde
zemře tu deset, tu sto, tu tisíc lidí. O množství mrtvých, které na nás
každodenně vychrlí filmy, které si pouštíme v televizi, na videu nebo na
něž hledíme v kinech, ani nemluvě. Smrt na sto způsobů a 24 hodin denně.
Vedle toho je tu ovšem ještě jiná
smrt a tou je ta naše. Přemýšleli jste někdy nad svou smrtí? Nemám teď na mysli
neosobní úvahy typu, že vaše smrtelné tělo je jen součástí věčného koloběhu hmoty a
energie ve vesmíru, kterému je na tomto světě vymezen určitý čas, jako spíše
ono niterné prožití si myšlenky, že jednou – dříve či později – zemřete, budete
mrtví. Jaké pocity jste při tom zakoušeli?
Antický filozof Epikúros tvrdil,
že smrti se netřeba bát, protože když je tu ona, nejsme tu již my, a když jsme
tu my, není tu ještě ona. Originální intelektuální hříčka, která ovšem stejně
strach ze smrti příliš nerozptýlí. Někteří říkají, že je to proto, že se člověk
nebojí ani tak smrti jako spíše umírání. A umírání tu je většinou s námi,
uvědomujeme si ho (pokud nejsme v kómatu).
Říká se, že smrt nemá cenu řešit,
protože nikdo neví, kdy přijde. A je na tom kus pravdy. Smrt může přijít
kdykoliv, a to doslova. Kdo z nás může s naprostou jistotou říct, že
se zítra ráno probudí živý? Stát se může cokoliv. Když už nic jiného,
nešťastných náhod je na světě vždy dost a dost. Náhle spadlý strop, vůz náhle
vjíždějící na ostrůvek zastávky, neznámý šílenec s pistolí, prasklá cévka
v mozku, výbuch plynu. Žádná z obětí náhodných tragédií předem
nepočítá s podobným osudem. Většina z nás přinejmenším podvědomě
předpokládá, že dnešní den přežije. Ale tento předpoklad se neopírá o žádnou
jistotu. Jedinou jistotou tak zůstává fakt, že když se zítra ráno probudíme,
budeme k vlastní smrti blíže, než jsme byli včera.
Rozhřešení
Lze žít s představou, že
umřít můžeme třeba už za minutu? Že nikoliv? A jakpak z toho ven? Možná by
někomu na mysl přišla sebevražda, která by utnula ony nesnesitelné úvahy o
nepředvídatelnosti smrti. Avšak je řešením přivodit si vlastní smrt
v situaci, když je to právě vlastní smrt, čeho se bojíme? Narážíme tak na
další z četných začarovaných kruhů, kterými se lidský život vyznačuje.
Věřící na otázku po tom, co může
překonat smrt, odpovídají, že Bůh. Romantikové jsou zase přesvědčeni, že je to
láska. Vezmeme-li pak v úvahu, že pro věřící, alespoň ty křesťanské, je
Bůh láskou, zjistíme, že dané dvě odpovědi se nevylučují. Co si myslí ti
ostatní, je pak otázkou. Znám pár lidí, kteří mají za to, že člověk je jen
kusem hmoty. Pravda, připouštějí, možná kusem specifickým a poněkud
složitějším, ale to na jejich názoru v principu nic nemění. A jako přeměnu,
případně rozpad kusu hmoty pak berou i lidskou smrt. Tak nás to ostatně učí i
biologie. Vše lze detailně popsat a logicky vysvětlit.
Můj rozum to bere a chápe. Přesto
se cosi ve mně nemůže zbavit pocitu, že tohle není úplně celý příběh. Protože
pokud by byl, připadal by mi svět naprosto nesmyslný. Ačkoliv, proč by takový
být vlastně nemohl…