Sedím u televize a na obrazovce
registruji Benedikta XVI. a jeho poselství Urbi et orbi. Sestra komentuje jeho
krátký proslov v češtině: „Tyjo, mluví česky a stejně mu nic nerozumím.“
Sleduji Svatopetrské náměstí a houfy přítomných, kteří pokorně snášejí nepřízeň
počasí. A říkám si, že bych tam chtěl docela být. Ze zvědavosti? Pro ten
kolektivní prožitek? Nevím. Ale určitě by to bylo naplňující více než návštěva
velkoprodejny „nejmenovaného obchodního řetězce“, kterou podle Televizních
novin v rámci příprav na Velikonoce „berou houfy zákazníků útokem“. Podle
tiskové mluvčí „nejmenovaného řetězce“ zaznamenalo Tesco v těchto dnech
nárůst nakupujících o 30%. Jak upřesňuje jakási paní na kameru: „Musíme nakoupit
vše potřebné, aby mohly být svátky hezky tradiční.“ Ano, tradiční vskutku letos
jsou. Jen to slovo „tradice“ začíná mít poněkud “netradiční“ obsah.
Neděle dospěla do své večerní
fáze a já vyrážím z domu, abych dohnal svůj rest z Vánoc. V tuto
dobu, dobu svátků, které se mi ještě neodcizily, pravidelně navštěvuji své
přátele křesťany – manželský pár. A jejich (už) tři ratolesti. Tentokrát jsem to
nějak zasklil, takže se scházíme symbolicky ne nad Ježíšovými jesličkami, ale nad
jeho hrobem. Oba dva znám už dlouho, z časů školních. Křesťany jsou něco
přes deset let. "Přijali Pána" krátce po skončení střední školy (nebo tak nějak).
Nejdříve Pavel, poté Henrieta. Těch lidí se tehdy obrátilo víc. I já byl
adeptem. A zůstávám jím dodnes. Zdalipak i dnes dostanu otázku: tak co, už jsi
na druhém břehu?
Vcházím do jejich nového bytu. Je
prostorný, krásný, zabydlený. A protestantsky tichý. Když stojíme na balkóně,
vidím ve tmě jen obrysy domků a stromů u vzdálené řeky. A zaslechnu šumění
místního potoka. „Ráno jsou slyšet i slepice,“ poznamenává Henrieta. Pavel mi
nabízí etiopský čaj. Děti se pomalu chystají spát. Smutná Ráchel má rozhašený
žaludek. Asi ze všech těch velikonočních sladkostí. Tak jen tiše sedí u stolu a
pojídá suché piškoty. Její mladší sestra už ulehla do postele. Zatímco Pavel
junior (a současně benjamínek rodiny) se rozkřičel a není k utišení.
Nabídnutý kousek čokolády spolehlivě rozmatlává ve své malé ruce. Velký Pavel
mi nalévá čaj, Henrieta chystá malé občerstvení.
Usedáme do obýváku. „Tak a teď už
se budeme bavit vážně, ne jen plkat,“ zazní. „No nevím, jestli to ještě umím,“
špitnu rádobyvtipně. Zpočátku sedíme bez hudebního doprovodu, později se mi za
zády začnou linout tóny písniček křesťanské folkové kapely NOI. Normálně by mi
to nic neříkalo, ale nedávno jsem měl to štěstí se s pár jejich skladbami
seznámit. „To je jedna ze dvou křesťanských kapel, které se dají poslouchat,“
pronáší poněkud suše Pavel do tónů písně Za nocí. Pak si bere slovo Henrieta,
Pavel hledí do notebooku.
Naše hovory jsou rok od roku
uvolněnější. Henrieta už mě neevangelizuje tak zapáleným způsobem jako „za
mlada“ a já už se tolik nehlídám, abych nebral Boží jméno nadarmo, ani se už
necítím tolik hříšně a provinile za to, že se nacházím oficiálně v kolonce
„nevěřící“. Chvíli se bavíme o jedné mladé ženě, které se ze života vytratil
Bůh a ona čeká na nějaké jeho znamení. Chce, aby promluvil a tím ji naznačil,
kudy má jít dál. Ven ze začarovaného světa nihilismu a snových úniků na ostrov,
kde sídlí osudovost (ale možná také ne).
Poté se hovor stočí na smrt.
„Poslední dobou to bylo těžké, rána za ranou,“ říká Henrieta smířeným hlasem. A
povídá o své babičce, která je týden po smrti. Mluví o ní jako o divožence a
druhé mámě. „Sežrala ji rakovina“. Všechno se ovšem seběhlo rychle, takže ta
smrt byla docela milosrdná. „Krátce před koncem, už v nemocnici, se
obrátila,“ vypráví mi. „Přijala Ježíše do svého srdce“, upřesňuje a v jejím
hlase lze cítit radost a úlevu. Představa, že by tahle milovaná osoba odešla ze
světa nespasena, ji rozesmutňuje. „Být navždy a definitivně odloučený od Boha
je děsivé,“ dodává na vysvětlenou. Řeč přijde i na další mrtvé. Zemřeli
předčasně, mladí kluci. Jeden se zabil na motorce. Často prý balancoval na
hraně a pokoušel smrt. Henrieta má zlověstné tušení, že svůj život skončil
nesmířený.
Z podobným promluv na mě
vždycky dopadala jakási tíživost. Smrt v nich byla na dosah a znamenala
cestu k věčnosti v přítomnosti Boha nebo do věčného zatracení.
„Jak jsi na tom ty s Bohem?“ ptávala se mě často. V té otázce byla
cítit obava o osud mojí duše v situaci, kdyby se „něco stalo“. Většinou
jsem krčil rameny. „Pán je trpělivý a ví o tobě,“ zaznělo občas z jejích
úst. Diskuse většinou končily u zásadního bodu: na které straně břehu člověk
stojí. Tady neplatí žádná „ale“, „uprostřed“ nebo „ani tak, ani tak“. Lze být
buď s Bohem nebo bez něj. Ježíš nám buď do srdce vstoupil, nebo zůstal za
jeho branami. Jednoduché, ale úzkost vyvolávající. Absolutní.
Pavel zavírá notebook a ukazuje
mi obrázky ze své nedávné návštěvy Izraele, kde navštívil „všechna
důležitá místa“. Zaujmou mě tři jeho postřehy: V Izraeli se cítil bezpečně
a na všudypřítomné samopaly si brzo zvyknul. Jeruzalém je hrozně malé město. A
Betlém je docela díra. Vzorek vody z Mrtvého moře mi neukázal, ale já ani
nenaléhal. Vypadal totiž dost unaveně, chvílemi skoro usínal.
Pomalu se blíží půlnoc a ospalost
atakuje i mě. Dosrkávám nabídnuté červené víno a vstřebávám poslední chvíle
našich melancholických úvah. Poslouchám Henrietina slova o moudrosti. O té životní,
která přichází s věkem, ale vůbec také nemusí. Protože někteří staří lidé
jsou stejně nemoudří jako ti mladí. I o té jiné, které se člověku dostává z „nejvyššího
zdroje“. Poté se loučíme. S nadějí, že příští setkání neproběhne zase až o
Vánocích. Pavel už v tu chvíli asi spí. „A pozdravuj ji. Ať se drží při
tom svém hledání Boha,“ slyším Henrietu volat dolů ze schodů. „Vyřídím,“
odpovídám a zavírám venkovní dveře. A vplouvám do noci. Malé, obyčejné.
Je čas Velikonoc. Ježíš Kristus
byl vzkříšen a smrt přemožena.
(Jména osob v textu byla pozměněna.)