O pokoře se mluví docela často.
Jako o ctnosti, která je vysoce ceněna: „Hle, jak je ten člověk pokorný!“ Nebo
jinak: „Čiší z něj pokora.“ Jindy bývá bičem na druhé: „Jen se podívejte,
tomu člověku chybí pokora.“ Nebo třeba takto: „Měl bys být pokornější.“
V obou případech mluví o pokoře ti druzí, ne my sami. Co to ovšem ona pokora je?
Pomiňme pro tuto chvíli
křesťanský koncept pokory a pohlédněme na její „sekulární“ či obecnější
variantu. Domnívám se, že náplní tohoto pojmu jsou dva momenty: uznání existence něčeho mocnějšího, co nás
přesahuje, a uvědomění si vlastní nedokonalosti. Tím, s čím se
porovnáváme, nemusí být nutně Bůh. Ale třeba osud, příroda, dějiny nebo druzí
lidé. Za různými obsahy se skrývá totožná forma. Například Jiří Němčík ji ve
svém článku vyjádřil poněkud expresívně slovy: „Jsem jen sračka ve
vesmíru“.
S pojmem pokora je ovšem
nutné zacházet obezřetně. Snadno se totiž za něj skryjí motivy, které jsou
pokoře na míle vzdáleny. Kupříkladu lidská slabost
a zbabělost. Pokora se zde stává
ústupností, pasivitou, strachem konat. Klasický příklad, kdy se z nouze stává
ctnost. A to doslova. Já si naproti tomu myslím, že ke skutečné pokoře je třeba
síly a sebevědomí. Mám-li znát svá omezení, hranice toho, kam již má moc
nedosáhne, musím zákonitě vědět i o tom, čeho
schopen dosáhnout jsem. Pokorným lze být jen tehdy, když znám svou cenu. Ustrašené sebemrskačství, které
volá „nedokážu nic“, není pokorou ani v nejmenším.
Také je dobré uvědomit si, že
pokora je především intimním „vlastnictvím“ nás samotných. Jen my sami (případně naši nejbližší) můžeme
hovořit o vlastní pokoře. Ne ti druzí. A přitom je to v životě často
jinak. Lidé, často cizí a vzdálení, přicházejí a mravokárně nás poučují o tom,
kterak jsme nepokorní. Jimi vzývaná „pokora“ je však kolikrát jen maskovanou ochotou podřídit se právě jejich vůli. Chtějí
v nás vyvolávat pocity viny, abychom se káli a přizpůsobili své jednání
jejich požadavkům. Před takovými „arbitry pokory“ je potřeba se mít na pozoru.
K čemu vlastně pokora může
být? Odpověď není snadná a podobá se té, kterou lze nabídnout u otázky po
smyslu moudrosti: činí náš život
plnějším a klidnějším. Pokora totiž znamená smířenost. Umožňuje nám vidět, kam je moudré se vrhat, a kam už ne.
Moudrost si přitom můžeme definovat jako schopnost rozhodnout se, kdy je třeba
věcem nechat volný průběh a kdy je třeba je vzít do vlastních rukou. To je ono
uznání něčeho, co nás přesahuje. Zároveň nás pokora učí mírnit se v souzení druhých. Pochopíme-li vlastní
nedokonalost, snadněji ji budeme přijímat u druhých. Nemusíme se přitom soudů
vzdávat zcela. Jen je budeme vztahovat spíše k činům druhých než k nim
samotným. Lze totiž říct: tvůj čin byl špatný, ale ty sám ještě kvůli tomu
nemusíš být špatným člověkem – protože všichni jsme nedokonalí a děláme chyby.
Pokora je cennost. Je otázkou, do
jaké míry (a jak) se jí lze naučit. Není to spíše dar? Vím, že jsem velmi nepokorný. Ne proto, že to říká někdo
druhý, ale proto, že to tak sám cítím. Na druhou stranu vidím jistou naději
v tom, že jsem o své (ne)pokoře schopen vůbec uvažovat. Jen tak mimochodem
– lze vůbec prohlásit „jsem pokorný“? Není to svatokrádež a výraz nepokory?
Domnívám se, že v zásadě není. Dokážu si představit člověka, který toto o
sobě pronese a bude to pravda a projev jeho zralosti. Na druhou stranu si
říkám, že tím, že pokora souvisí s moudrostí a moudrost s mlčením,
zůstal by nejspíše skutečně pokorný člověk v tichosti. I proto, že pokora je vnitřním prožitkem, o němž lze jen
těžko hovořit. A jak říká – byť ve zcela jiné souvislosti – Ludwig Wittgenstein: o čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet.