Do not blame the poor
Lindnerův objev vzešel z jeho úvahy o nezaměstnaných, podnícené nejspíše výletem mimo Prahu, kde autor narazil na realitu, která v něm probudila empatii a přinutila ho, aby „přehodnotil svůj pohled na nezaměstnané“. Teze „každý svého štěstí strůjcem“, základní to rétorický legitimizační nástroj pravicových stran, se mu pod tlakem nového poznání jeví jako „dosti zjednodušená“, protože nezaměstnaní nejsou „v naprosté většině příživníci a lenoši, které baví žít z dávek (…) a kteří si za svůj osud mohou sami“. Snad jen víra, že Tomáše Lindnera k napsání daného článku vedly dobré úmysly, mi brání, aby se na mé tváři objevil neskrývaný úsměv. Pravicový novinář objevil Ameriku.
Ale o posměšky tady nejde. Lindnerův text je smutným dokladem omezenosti pohledu některých lidí na svět okolo sebe. A současně i ilustrací toho, jak se přání stává otcem myšlenky. Motto „každý svého štěstí strůjcem“ je totiž mnohdy jen zbožným přáním (a alibismem) než popisem reality. Samozřejmě, v určitém základním smyslu má každý z nás vždy svobodu volby. Jako třeba Tutsiové, kterým v roce 1994 příslušníci jednotek Interhamwe dali na vybranou, zdali chtějí být zadarmo krutě zmasakrování mačetou, anebo za dvacet dolarů milosrdně zastřeleni. Ale vystačit si s tímto typem svobody by asi chtěl málokdo z nás.
Myšlenka, že lidské jednání je formováno a utvářeno společenskými silami, patří v sociologii k výchozím axiomům. Proto je současně banalitou, kterou si lze osvojit na první hodině kteréhokoliv úvodu do sociologie, ne „myšlenkovým trendem posledních měsíců“. S touto tezí stojí a padá smysl celého oboru, který v průběhu 19. století vznikl v reakci na probíhající rozsáhlé společensko-ekonomické změny a v polemice s individualistickým pohledem na svět, podle něhož je „každý svého štěstí strůjcem“ a v němž – thatcherovsky řečeno – společnost neexistuje, existují pouze jednotliví lidé. Jistě, na rozdíl od fyzických jedinců z masa a kostí „společnost“ v tomto smyslu nikdy nikdo neviděl. Vtip ovšem spočívá v tom, že s takovým chápáním pojmu „společnost“ žádný sociolog hodný toho jména nepracuje. Jak tomu tedy rozumět?
Je sociologie levicová?
Napovídá nám sám Tomáš Lindner: „Kvůli zkušenosti krize se totiž stále více ukazuje, jak do našich životů zasahují vzdálené, těžko ovlivnitelné ekonomické a sociální struktury, a že naše svoboda je mnohem omezenější než si našim ‘zdravým selským rozumem’ odvážíme připustit.“ Můžeme se pochopitelně opět ptát, kde bychom takovéto „struktury“ mohli vidět a sáhnout si na ně. Smysl to ovšem bude mít stejný, jako kdybychom se mermomocí dožadovali pohledu na rakovinu (pozor – neplést si s pohledem na nemocného rakovinou nebo s pohledem na nádor). Proto se zdá být moudřejším postupem existenci něčeho takového zkrátka připustit a dát slovo těm ve věci povolaným. „Třeba my novináři bychom mohli začít tím, že jako komentátory politických programů nebudeme oslovovat jen ekonomické analytiky, ale také sociology“, píše Lindner.
Sociologie nemá u řady pravicově smýšlejících lidí (respektive těch, kteří za „pravicové“ prohlašují) dobré jméno. Představuje pro ně „pseudovědu“, která ve skutečnosti jenom maskuje sofistikovanou levicovou ideologii, ve které není jedinec svobodným a plně svéprávným individuem, ale pouhou bezmocnou hříčkou v rukách naodosobních, kolektivních sil. Sociolog (pokud náhodou nedodává tvrdá empirická data podporující a ospravedlňující pravicová politická opatření) je pro ně zakukleným marxistou. A „Marx“ je přece sprosté slovo. Vzpomeňme na Horákovou a gulagy. Ano, pokud už samotný poukaz na to, že člověk není ve svém jednání svobodný v té míře, jaká je mu přisuzována v liberalistických „ideálních světech“, znamená levičáctví, je sociologie levicovou. Pak se ovšem „pravicovost“ stává nálepkou pro naprosto iluzorní pohled na svět (v lepším případě), nebo úplnou asociálnost (v horším případě).
Dovolíme-li tedy (na radu Tomáše Lindnera) sociologům zapojit se do diskuse o politických a ekonomických otázkách, můžeme se zbavit mnohých iluzí, ve kterých žijeme. Abych nezůstával na abstraktní rovině, uvedu konkrétní příklad. V Respektu z minulého týdne (11/2010) se hlavní článek z rubriky Téma věnoval proměnám práce v současných západních společnostech. Text patřil k těm dobrým, které se na stránkách Respektu objevují, a obsáhle popsal trendy, jejichž záchvěvy zakouší i naše společnost. Jejich hlavním rysem je ústup společenského modelu, v němž je většina populace po celou dobu svého produktivního věku zaměstnána na plný úvazek. Starý model nahrazuje model nový, charakteristický rozmachem částečných úvazků a „neplnohodnotné“ práce. Z článku už se ovšem čtenář nedozví, jaké hlubší strukturální příčiny se za danými popsanými jevy skrývají.
Přisedněte si, prosím
Přitom stačí sáhnout po knize jednoho z nejznámějších sociologů dneška Ulricha Becka Riziková společnost, ve které autor už v roce 1986 píše o „destandardizaci práce“ a reflektuje právě ony trendy, jimiž se Respekt ve svém ústředním článku nedávno zabýval. U nás se této problematice již dlouhou dobu věnuje Beckovo alter ego Jan Keller. Čteme-li Becka nebo Kellera (aniž bychom nutně museli přejímat jejich politické postoje), získáváme hlubší vhled do dění okolo sebe a současně i schopnost prohlédnout naivitu až nesmyslnost některých politických proklamací a navrhovaných politických kroků. Ať už jde o otázky práce a zaměstnání, nebo třeba o oblast vzdělávání. Becka a Kellera spojuje pozornost vůči sociologickému jevu nazvanému „nezamýšlené důsledky jednání“, když přesvědčivě dokládají, že řada dnešních sociálních problémů má svůj původ nikoliv v selhání moderní společnosti, ale naopak v jejím úspěšném fungování.
Zapojení sociologické perspektivy do debaty o ekonomických problémech je klíčové. Ne snad proto, že by sociologové ekonomice rozuměli lépe než ekonomové. Nýbrž proto, že lidský život nemá pouze ekonomickou dimenzi. To lze názorně ilustrovat třeba právě na nezaměstnanosti, která není tíživá jen tím, že jí postiženým odnímá možnost vydělat si peníze, za něž si následně mohou něco koupit, ale i tím (a kolikrát v daleko větší míře), že snižuje pocit vlastní ceny v očích nezaměstnaného (v moderní společnosti je placená práce v zaměstnání klíčovou složkou identity jedince), vede k sociální izolaci nezaměstnaných (pracovní kolektiv znamená síť sociálních vztahů), narušuje strukturaci času (práce vnáší do života člověka určitý rytmus a uspořádanost) nebo zapřičiňuje stigmatizaci nezaměstnaného ze strany okolí (být zaměstnaný je pokládáno za normu a důkaz „spořádanosti“).
Sociologie nemá ambici nalézat řešení a předkládat recepty. Stejně jako neumí předpovídat budoucnost. Má potom ovšem nějaký smysl? Když jsem nad touto otázkou nedávno přemýšlel, napadla mě paralela. Možná trochu kulhá, ale myslím, že ne zase tak moc. Sociolog je v mém pohledu pro společnost tím, čím je pro jedince psycholog. Pomáhá podívat se na problém „zvenčí“ a porozumět důkladněji tomu, co se děje (a co „zevnitř“ není vidět). Bez sociologa se lze stejně jako bez psychologa obejít a „jít si svou vlastní cestou“. A i tehdy, když si jejich slova vyslechneme, nemusíme na ně brát ohled. Lze ale zvolit i jinou strategii a jejich slovům naslouchat, vést s nimi dialog a jimi vyřčené si vzít k srdci. Nejspíše k tomu chtěl Tomáš Lindner svým textem vybídnout. Snad bude vyslyšen.
Post skriptum
Na jednom místě svého textu Tomáš Lindner konstatuje: „I nezaměstnaní a chudí si za svůj osud mohou méně než nám napovídá naše první signální soustava.“ Pozoruhodné je na této větě automatické ztotožňování pravicové rétoriky s „přirozeným“ (takřka biologicky zakotveným) pohledem na věc. Jinde (viz výše) je pak podobný postoj brán za postoj „zdravého rozumu“. Pokud Tomáš Lindner začne naslouchat sociologům více, možná časem lépe porozumí i tomuto svému prozření.