Proč se román jmenuje Nuda a co má Moravia nudou na mysli?
Odpověď na tuto otázku je klíčem k celému textu. Díky ní čtenář může
pochopit zoufalé počínání hlavní postavy románu, 35-letého malíře Dina, který z odporu vůči své
matce ztělesňující bohatství rodiny, k níž Dino sám patří, opouští rodinný
dům a snaží se žít svou nezávislou existenci. Bez matčina vlivu, bez matčiných
peněz. Jako chudý umělec. Tento záměr se mu ovšem nedaří. I mimo dosah matky jej
totiž znehybňuje jeho ústřední životní pocit – pocit nudy.
Jak však čtenáře sám Dino
upozorňuje: „pro mnohé nuda znamená opak zábavy, a zábava, to je rozptýlení,
zapomnění.“ Dino však tuto definici nezastává, když uvádí: „Pro mě však nuda
není opakem zábavy; mohl bych přímo říci, že se v jistém směru podobá
zábavě právě v tom, že vzbuzuje rozptýlení a zapomnění, třebaže velmi
zvláštního druhu.“ Nuda je pro Dina „nepostačitelností, neúměrností nebo
nedostatečností skutečnosti.“ Tento pocit nudy se rodí z pocitu, že „skutečnost
je nesmyslná, že nestačí nebo není schopna přesvědčit mne o mé vlastní
existenci.“ Nudu tak tvoří neschopnost vyjít sám ze sebe a utvořit si vztah
k něčemu, co leží vně. Její nesnesitelnost je pak umocněna vědomím, že
tato neschopnost by mohla být překonána, že tato uzavřenost do sebe sama by
mohla být překročena. (Ale není.)
Abychom Dinovu nudu pochopili,
můžeme využít jeho zajímavou úvahu o povaze sadismu a sadistického jednání.
Touha působit bolest, touha trýznit druhé totiž představuje jeden
z možných způsobů, jak nudu – alespoň na okamžik – překonat. Utrpení
týraného dopomáhá nudícímu se získat či obnovit svůj vztah s realitou mimo
něj. Bolest trpícího probourává zeď mezi uzavřeným já mučitele a vnějším
světem. Vnější svět bolestně promlouvá a upozorňuje na svou reálnou existenci,
čímž stvrzuje i opravdovost existence toho, kdo s ním pomocí násilí
komunikuje. Já a svět jsou úzce propojené. Obojí může být buď reálné nebo
nereálné.
Dinův způsob života lze
charakterizovat tak, že Dino ani nežije, jako spíše jen existuje. Jeho životní
aktivita je zcela ochromena a utlumena. Jeho „život“ je mechanickým naplňováním
prostoru vymezeného ubíhajícími minutami, hodinami, dny. Ačkoliv je malířem,
není schopen ani malování. Beztvarost a prázdnota jeho života mohou být
dokumentovány touto ukázkou:
„Nic z toho, co jsem dělal, se mi nelíbilo nebo se mi nezdálo, že
by stálo za to, aby to bylo děláno; na druhé straně jsem si nedovedl představit
nic, co by se mi mohlo líbit, nebo co by mě mohlo trvaleji zaměstnat. Nedělal
jsem nic jiného, než že jsem přicházel a odcházel z ateliéru pod
sebenepatrnější záminkou, kterou jsem si sám dával, jen abych nemusel zůstat na
místě: abych si koupil cigarety, které jsem nepotřeboval, vypil kávu, na niž
jsem neměl chuť, koupil si noviny, které mě nezajímaly, šel se podívat na
malířskou výstavu, na kterou jsem nebyl v nejmenším zvědav, a tak dále. Na
druhé straně jsem cítil, že to všechno je jen zuřivým maskováním nudy, a cítil
jsem to tak dokonale, že jsem ani nedokončil, co jsem začal, že místo abych si
koupil noviny nebo vypil kávu nebo si prohlížel výstavu, jsem se po několika
krocích vracel do ateliéru, z něhož jsem několik minut předtím tak kvapně
odešel. V ateliéru mě ovšem očekávala nuda a všechno začínalo nanovo.“
Jediné, co Dino dokáže do svého
života zahrnout, je on sám. Na druhou stranu chvíle, kdy je nucen vědomě být
sám se sebou, jsou pro něj nesnesitelné a on se jim proto snaží – neúspěšně –
unikat.
Významnou událost v Dinově
pobývání na světě představuje seznámení se s mladičkou, 17-letou dívkou Cecílií, modelkou a milenkou starého
malíře Balestrieriho, jehož ateliér sídlí v domě, v němž bydlí i
Dino. Po malířově náhlé smrti vstupuje Dino s Cecílií do mileneckého
vztahu, který v počátcích nepřináší nic, co by Dina vyprostilo
z klece nudy. Jejich vztah funguje na bázi mechanické pravidelnosti a jeho
náplní je „fyzická láska“ v podobě takřka živočišného sexu. Oba milenci se
se železnou pravidelností scházejí den co den v Dinově ateliéru, aby se
spolu milovali. Jejich stýkání nabývá až jakéhosi ritualisticky odosobněného
rozměru. Oč více je jejich vztah intimní po stránce fyzické, o to méně intimním
je po stránce duševní. Dino i Cecílie jsou dva uzavřené světy, které se
příležitostně propojují jen skrze intenzívní soulož. Slovo „láska“
v obvyklém romantickém smyslu je pro označení povahy jejich vztahu
nepatřičné.
Zvrat nastává tehdy, když je
rutina porušena. Cecílie nabourá pravidelnost mileneckých styků a zbaví Dina
pocitu samozřejmosti, s jakou mu (jak se dosud domníval) patřila. Dino
s hrůzou objevuje, že jej k Cecílii poutá vztah. Cecílie před jeho
očima vyvstává jako samostatný, autonomní subjekt, kterému nerozumí, který je
obestřen aurou tajemnosti a který se vzpírá ovládnutí. Dino si uvědomuje, že
nesnesitelný, avšak jakousi jistotu přinášející pocit nudy, který doposud
naplňoval jeho život, je ohrožen. Zjišťuje, že jej k Cecílii
přitahuje velmi intenzívní cit. Na druhou stranu si je vědom toho, že Cecílie je
pro něj zcela záhadnou a neuchopitelnou bytostí.
Právě v tomto momentu
nastupuje Moravia se svou (až trýznivě) důkladnou analýzou patologické posedlosti, která se postupně u Dina
rozvíjí. Čtenáři je nabídnuta pečlivá a přesvědčivá anatomie chorobné
žárlivosti a zoufalé touhy vlastnit druhého, které charakterizují Dinův vztah
k Cecílii. Dino bojuje s nepolapitelností Cecílie. Touží se jí
zmocnit, aby ji mohl přestat milovat a mohl se tak navrátit do klidu a bezpečí
nudy. Autonomní, nedosažitelná a nepochopitelná Cecílie je hrozbou, neboť nutí
Dina k přijetí skutečnosti světa, která obnáší mimo jiné i reálnou bolest,
které se Dino bojí. Ačkoliv má zcela k dispozici její tělo, nitro Cecílie
mu zůstává zcela nedostupné. Jeho pokusy o změnu této situace opakovaně
ztroskotávají. Jeho utrpení se vystupňuje v situaci, kdy se po dlouhém
pátrání a „výsleších“ utvrzuje v tom, že Cecílie udržuje milostný poměr i
s jiným mužem – hercem Lucianim. V Dinovi narůstá obava, že přestože
mu Cecílie nadále volně dává své tělo, její duše mu nepatří. Ba co hůře – patří
jinému. Zoufalý Dino se mnohdy uchyluje až k masochistickým a
nikam nevedoucím dialogům s Cecílií, jako je třeba tento:
„Vidělas včera Lucianiho?“
„Ano.“
„Viděla ho jen, nebo ses s ním milovala?“
„Vždyť víš, když řeknu, že jsem ho viděla, tak to znamená, že jsem se
s ním milovala.“
„Hodně?“
„Jako obyčejně.“
„Obvykle to bývá hodně?“
„Jak kdy.“
„Těší tě to víc se mnou nebo s ním?“
„To jsou dvě různé věci.“
„Co tím myslíš?“
„No různé.“
„Zkrátka a dobře, v čem jsme tedy různí?“
„Je zdvořilejší než ty.“
„A tebe těší, když je zdvořilý?“
„Kdyby mě to netěšilo, tak bych toho nechala.“
„Je ještě nějaký rozdíl mezi ním a mnou?“
„Ano, mluví při tom, když se milujeme.“
„A co ti říká?“
„Věci, které se říkají, když máš někoho rád.“
„Já ti je přece taky někdy říkal.“
„Ne, ty jsi zticha, jen jedenkrát jsi promluvil a tos mi řekl: Ty
kurvo.“
„Ale dáváš přednost tomu, co ti říká on?“
„Když jsem s ním, tak se mi líbí to, co mi říká on, a když jsem
s tebou, tak se mi líbí tvoje mlčení.“
„Zkrátka a dobře, co cítíš, když si tě bere?“
„To jsou věci, které se nedají vysvětlit.“
„Je to silnější cit, než když jsi se mnou?“
„Nevím.“
„Jak to, že to nevíš?“
„Nikdy jsem na to nemyslela.“
„Tak na to mysli teď.“
„Dobrá, cítím, že mě miluje.“
„Těší tě to?“
„Všechny ženy těší, že jsou milovány.“
„Je to tedy silnější cit, než když jsi se mnou.“
„S tebou taky cítím, že mě miluješ.“
„A těší tě to?“
„To se rozumí, že mě to těší.“
„Těší tě to víc nebo míň než s Lucianim?“
„To jsou dvě různé věci.“
Dinova šance, jak uniknout
utrpení, spočívá v možnosti se s Cecílií rozejít. Jenže
toho je schopen pouze za podmínky, že ji přestane milovat. A milovat jí může
přestat jen tehdy, když mu zevšední, když mu začne být lhostejná, když jej
začne nudit. Zbavit se jí může pouze tehdy, když mu bude patřit. Cecílie mu
ovšem nepatří. Je mu zcela vzdálená, čímž si uchovává svou přitažlivost a
udržuje při životě Dinovu bolestnou posedlost její osobou. Dinovy pokusy se jí
zmocnit se redukují na akt fyzického přivlastnění skrze sexuální akty, které
ovšem svého cíle nedosahují, ba naopak. V Dinovi pouze prohlubují vědomí
skutečnosti, že Cecílie leží zcela mimo jeho moc. Zoufalost jej dohání až
k tomu, že se ji snaží získat skrze peníze či nabídku sňatku. Ale ani
tato taktika se nesetkává s úspěchem. Dinova posedlost jej dovádí až na
samou hranici, na níž se stýkají život a smrt.
Rozluštění příběhu ovšem
neprozradím. Mohu jen podotknout, že mne osobně trochu zklamalo. Ale jde jen o
subjektivní pocit. O celku knihy jako takové však mohu s klidným svědomím
prohlásit, že jsem si k ní coby čtenář dokázal učinit silný vztah, takže
mne – s odkazem na Dinovu definici nudy – ani v nejmenším nenudila.
Ostatně není se čemu divit. Koktejl smíchaný z tématiky vztahu mezi mužem
a ženou, ochucený patřičnou porcí erotična a existenciálních úvah a
nenarušovaný příliš komplikovaným jazykovým stylem je lákavým „zbožím“. A věřím,
že pro mnohé tato kniha může být i čímsi více. Mužský čtenář, proplouvaje
některými pasážemi, může být do knihy natolik vtažen, že se sám stává Dinem.
Některé úvahy, některé situace, některá slova mu mohou připomínat určité výseky
vlastní minulosti. A Cecíliina tvář chvílemi nabývat konkrétních obrysů. Někomu
může obsah románu přijít přehnaný či nerealistický. Mně nikoliv. Vše, co je
v něm popsáno, může být až příliš reálné. Troufám si říct, že toto mé
tvrzení by alespoň někteří z těch, kdo tuto knihu četli nebo číst budou,
potvrdili.
Láska mezi mužem a ženou může
znamenat sto tisíc věcí. Alberto Moravia ji představuje jako chorobu, která
paralyzuje tělo i duši člověka. Ukazuje ji jako zoufalou posedlost provázenou
žárlivostí a majetnictvím. Předvádí ji jako hrozbu. Přesto se domnívám, že román Nuda není jen o lásce či bizarních a "exotických" prožitcích znuděného a z blahobytu vzešlého umělce, ale že na pozadí postavy Dina odhaluje životní pocity řady lidí, řady "homeless minds" (termín P. L. Bergera) uprostřed moderních společností a proniká ke kořenům "všedních krutostí".