"… a je to všechno pravda"
Takových
jako ona je čím dál méně. Když zmiňuje setkání tváří v
tvář s doktorem Mengelem, který očekával na rampě příjezd
nových transportů, aby rozhodoval o životě a smrti (nebo spíše
o dřívější a pozdější smrti) těch, které právě přivezly
dobytčáky, zní to jakoby neskutečně. O násilí slyšíme všude
kolem. A holocaust už dávno není tabu. Přesto když pár metrů
ode mě stojí žena, která ve dvanácti letech vyslechla ortel
„links“, který poslal její maminku k okamžitému zplynování,
zatímco jí dalo „rechts“ příležitost zůstat ještě chvíli
naživu, dochází mi hrůznost té skutečnosti v celé své síle.
Žádný film nebo kniha se sebelepší obrazovou dokumentací nemá
šanci takovou zkušenost nahradit.
V
tento okamžik si plně uvědomuji důležitost historické paměti.
Abstraktní termín zde má své konkrétní ztělesnění. V osobě,
jež může říct: já jsem tohle všechno zažila a všechno to
byla pravda. Psané dokumenty, fotografie nebo filmy se dají označit
za podvrhy. Ale říct někomu do očí „vaše slova jsou lež“
není tak snadné. Ale co až zemře poslední pamětník? Se
slábnoucí historickou pamětí roste síla těch, kteří chtějí
vytvářet své výklady minulosti. A šálit jimi ostatní ve jménu
svých zájmů.
Nedokážu
se smířit s tím, že tolik normálních a vzdělaných lidí,
kterým nic nechybělo, mohlo vraždit malé děti, říká jedna ze
sedmi židovských žen z filmu. A přidává „historku“ o
doktoru Kleinovi, který chodil mezi osvětimské děti a rozdával
jim sladkosti. Ty, které je přijaly, se už na druhý den mezi
ostatními neobjevily. Kdo četl Baumanovu Modernitu a holocaust
ví, že i „slušní lidé“ mohou páchat zvěrstva. Stačí, aby
k tomu dozrály podmínky: nasaďte lidem do hlav velkou ideu, která
z nich udělá vyvolené a z druhých méněcenné, zbavte je
zodpovědnosti za jejich činy a dejte jim do ruky vymoženosti
moderní techniky a organizace – a máte holocaust.
Co je to zlo?
Vzpomínám
si na Arnošta Lustiga, který vyslovil myšlenku, že civilizace je pouhou slupkou, pod níž dřímá nelidskost. Přijmeme-li tento
názor, vyplyne nám z toho marnost úsilí měnit lidskou
„podstatu“. Ne náhodou to byly právě snahy o vytvoření
„nového člověka“, které ve 20. století způsobily nejvíce
lidského utrpení. Skromnější a účinnější cestou je
nedovolit temnému, aby se dostalo na povrch a umožnilo člověku
páchat zlo. Ale co je „zlo“?
Ta
otázka zní akademicky a v postmoderních časech, majících na
štítě heslo „vše je relativní“, se zdá být téměř
nezodpověditelnou. Ale v konfrontaci s výpovědí ženy, která možná přežila jen
díky tomu, že jí jedna dobrá duše (později zplynovaná)
obstarala v lágru misku na polévku, mně podobná úvaha přijde nemístná. Vybavují se mi slova André Glucksmanna: člověk
má mnohem lepší představu o tom, co je to peklo, než co je to
ráj; to, že se neshodneme na nejvyšším dobru, neznamená, že
bychom se nemohli spojit proti nějaké zlé myšlence.
Jedna
z postižených židovských žen popisuje před kamerou svou
návštěvu Osvětimi mnoho let „poté“. Hovoří o stromech a
trávě, v nichž jsou obsaženy kousky popela jejích rodičů. Cítí
zde jejich přítomnost. Říká, že sem vzala i svoje děti, aby
jim předala své vzpomínky. A prostřednictvím filmu, v němž
vystupuje, je předává i dnešním mladým generacím. Co je jádrem
paměti, kterou tyto vzpomínky tvoří? Odpověď je nasnadě:
vědění o tom, co je to zlo.
Šoa a naše paměť
Setkávám
se s názorem, že se o šoa (holocaustu) mluví až příliš
a opomíjejí se historická i současná utrpení jiných lidí,
etnik, národů. Stejně jako s laxním postojem k nacistickým
myšlenkám, které dnes údajně zastává jen „pár neškodných
pitomců“. Z obojího lze cítít přesvědčení, že na pořadu
dne jsou jiné, důležitější problémy. Irák, Afghánistán,
muslimští přistěhovalci, ekonomická krize, bující sociální
stát, korupce, diktát Evropské unie, globální oteplování. Koho
by ještě mělo zajímat – ano, politováníhodné – šoa?
Smysl
připomínání šoa pro nás obyvatele střední Evropy
nevidím ve stavění utrpení jedněch nad utrpení druhých. Ani v
udržování pocitu viny a potřeby sebemrskačství. Stejně tak by
pro nás nemělo být šoa varováním před jednou
konkrétní zrůdnou ideologií. V šoa spatřuji primárně
živou připomínku hranice, za kterou už leží čiré zlo. Živou
proto, že oběti tohoto zla představovali lidé, kteří žili a
stále ještě žijí tady „u nás“. Někteří z nás je možná
mají přímo ve své rodině, jiní bydlí ve čtvrtích či domech,
ze kterých v minulosti odcházeli do transportů. Jsou kolem nás stejně jako onen popel v
osvětimské půdě. Mohou vydávat svá svědectví. Ještě
chvíli i doslova.
Jednou
však zemře poslední pamětník šoa a každé svědectví o
něm už bude jen nepřímé, a tedy zpochybnitelné.
Nebude nikoho, kdo by se před nás mohl postavit a říct: já jsem
to zažil a je to pravda. Krutosti Osvětimi se tak zařadí mezi
vzdálené krutosti indiánské genocidy, napoleonských válek nebo
řádění Rudých Khmerů. Jejich zlo se stane „zlem historie“,
které nás už nezasahuje a dovoluje nám myslet si, že něco
takového se nám tady už stát nemůže.
Setkání
s filmem Olgy Sommerové a jeho protagonistkou Erikou Bezdíčkovou
ve mně prohloubilo dvojí přesvědčení. Že zlo poznáme
spolehlivě jen tehdy, když s ním budeme přímo konfrontováni –
a proto je třeba si ho neustále připomínat. A že probuzené zlo
umí být mocné – a proto je nutné ho potlačovat už v jeho
zárodcích. Nemáme možná všichni stejné možnosti, ani porci
odvahy. Ale to neznamená, že jsme úplně bezbranní.