Sociologické entrée
Úvodní perexové klišé mám za
sebou, takže mohu postoupit ve své úvaze dál. Doznávám, že se řadím
k první skupině, ale současně beru na milost i tu druhou, pokud se tato
domnívá, že obyčejné plivance na adresu bulváru jsou k ničemu. S tím
mohu jen souhlasit. A proto místo slin nabízím argumentaci. Rád bych ukázal, co
mně osobně na bulváru vadí a v čem vidím jeho nezdravé působení. Inspirací
je mi nedávná „aféra“ okolo fotek nahé Jiřiny Bohdalové v plátku Aha!, o
níž se psalo i zde na blozích Respektu.
Začněme postřehem, který už velmi
dávno učinil italský sociolog Vilfredo Pareto: lidé v řadě (ne-li většině)
případů jednají iracionálně. Současně však mají silné nutkání prezentovat se
sobě i okolí jakožto bytosti racionální. Své skutky proto zahalují do
všemožných více či méně sofistikovaných výkladů, které fungují na bázi
racionalizace (Pareto užíval pojmu derivace).
Vulgárně bulvárně řečeno: lidé své jednání často různě okecávají, aby
nevypadali jako idioti nebo darebáci.
Druhý postřeh se pojí se jménem
W. I. Thomase a v sociologické terminologii se zabydlel pod názvem Thomasův teorém (nebo též definice situace). V originální podobě
praví: „Jestliže lidé definují situace jako reálné, jsou tyto reálné ve svých
důsledcích“. Přeloženo a vyloženo: lidé nejednají podle toho, jak věci
„skutečně jsou“, ale podle toho, jak stav věcí vnímají. Netřeba dodávat, jaké
důsledky pak mohou vyplynout z nesprávně definované situace.
Zapamatujme si obě tyto
sociologické poučky, brzy se k nim vrátím. Nyní ale zpět
z intelektuálních výšin na pevnou a nesmlouvavou dlažbu bulváru.
Pan Lubor a spol.
Bulvárem zde myslím v souladu s obecným míněním média,
jejichž produkovaný obsah oslovuje nejnižší společný jmenovatel zájmů potenciálního
publika. Hnací motor bulvárních médií tvoří snaha o masovou popularitu, která
zajišťuje dostatečný zisk jeho majitelům, případně zaměstnancům. Čím více
prodáme, tím lépe. Každý prostředek, který k tomuto cíli povede, se hodí.
Inu coby ne. Z ekonomické perspektivy se jedná o naprosto racionální a pochopitelné
jednání. Ovšem ekonomická úspěšnost není jediným kritériem, jakým lze působení
médií (nejen bulvárních) posuzovat.
Vůči bulváru zaznívají často
výtky, které míří na jeho nekulturnost a pochybné morální kvality (pokud se mu
tyto rovnou neupírají zcela). Bulvární média podle nich chrlí „škvár“ a ke
kvalitě mají daleko. Provozovatele bulváru to nechává chladnými, protože
kultivace společnosti není jejich cílem. Klíčové je, pokud to sype. Ačkoliv se
můžeme setkat i s hlasy, které se drží logiky, že to, co se nejvíce
prodává, je i nejkvalitnější, protože zákazník sám umí nejlépe posoudit, co je
to kvalita, a nic nekvalitního by nekupoval.
Plátek Aha! se nedávno dostal do centra pozornosti v souvislosti se
zveřejněním choulostivých fotografií Jiřího Paroubka (v negližé) a Jiřiny
Bohdalové (v rouše Evině). Z ekonomického pohledu zdařilý počin, ale…
Mohlo by se zdát, že „tahat morálku“ do podobných věcí je nevhodné, protože
morální hodnoty má dneska každý jiné a morálka se tak stala něčím subjektivním na
způsob estetického vkusu. Někdo si holt bude myslet, že je to nemravné, někdo
jiný zase opak. A navíc – trh se morálkou nezabývá. Ačkoliv není to tak úplně
pravda, jak ukazuje způsob, jakým Aha! svou informaci o Jiřině
Bohdalové podal. Ani bulvární redakce si nedovolila „jen tak“ hodit fotky
v plén a měla potřebu svůj postup morálně ospravedlnit.
Argumentů na obhajobu padlo více.
Nechci se zabývat těmi, které zdůrazňují nevhodnost jednání paní Bohdalové
v údajně konzervativní muslimské zemi. Ani nehodlám spekulovat, zdali
chrabrý pan Lubor, český turista a náhodný svědek hanebného chování známé
herečky, které prostě musel nasnímat a odeslat do redakce, vůbec reálně
existuje, nebo jde o vybájenou postavu. (I když i fakt, že o něm redakce mluví,
o něčem svědčí – o potřebě říct světu: ne, my nejsme šmíráci, jen předáváme dál
to, co nám doručil uvědomělý občan. Mimochodem – nepřipomíná vám „pan Lubor“
typ malého českého bonzáčka z pouličních výborů před rokem 1989?) Zajímá
mě něco jiného. A to tvrzení použité už v případě fotek Jiřího Paroubka (a
dříve i jiných): jedná se o veřejně známou, respektive činnou osobnost, která
s něčím takovým prostě musí počítat.
Blaming the victim
Domnívám se, že jde o zvrácenou
logiku. Představuji si situaci, kdy procházím navečer nějakou nechvalně
proslulou městskou čtvrtí a jsem přepaden a okraden. Nebo si stavím před
obchod, do kterého jdu nakupovat, nezamčené kolo, které mi během pěti minut
někdo odcizí. Ano, měl jsem s tím počítat, měl jsem vědět, že „jdu do
rizika“. Mění to však něco na skutečnosti, že loupež a krádež jsou činy
špatnými? Angličtina zná pro tento mechanismus označení blaming the victim – přenesení viny na oběť. Klasický příkladem
jsou znásilnění žen, které si „za to prostě mohly samy“, třeba svým „vyzývavým“
oblečením nebo chováním.
(Nejen) bulvár se při podobných
situacích snaží odvádět pozornost právě tímto způsobem. Cílem je snaha zakrýt
či odsunout do pozadí morálně pochybnou stránku vlastního počínání. Přece jen –
úplně amorální redakce bulvárních médií nebývají. Pohádky o panech Luborech a
zejména formulka o nezodpovědnosti veřejně známých osob mají ospravedlnit
jejich činnost, kterou by jinak veřejnost mohla vnímat s nevolí (a také u
obou případů, jak dokládají diskuse u internetových verzí inkriminovaných článků,
vnímala). Podlé šmíráctví se po „paretovsku“ stává službou veřejnosti, ba
dokonce – jaký paradox – strážením morálky. Cituji redakční vyjádření: „Jiřina Bohdalová je slavná herečka,
veřejná osobnost a považovali jsme za vhodné informovat o tom, jak se české
celebrity v cizině chovají a že v částečně muslimské zemi, jakou Turecko je, by
na podobné chování mohlo být nahlíženo velmi přísně.“
Proč se tím ale zabývat? Šlo by
nad tím přece mávnout rukou a říct si, že sprosťáci se silným žaludkem budou existovat
vždycky a nikdo s tím nic nenadělá. Soudný člověk si to přece přebere po
svém. S takovým postojem souhlasím – ale jen částečně. Přestože nepodléhám
mýtům o všemocných médiích, nepodceňoval bych jejich vliv. Nejde nutně o to, že
by lidé věřili polopravdám nebo přímo lžím, které nám každodenně (zdaleka ne
jen ta bulvární) média nabízejí. Ve hře je spíše daleko skrytější záležitost
posouvání a proměny kategorií, v jakých svět kolem sebe vnímáme.
Soukromí na ústupu?
Tím se dostávám k Thomasovu
teorému. Platí-li totiž, že lidé jednají podle toho, jak svět okolo sebe
vnímají, jak si ho definují, pak z toho vyplývá význam, jaký mají ti,
kteří disponují mocnými prostředky k veřejnému prosazování definic
reality. A sem média určitě patří, zvláště ta nejsledovanější. Budeme-li proto
pravidelně „bombardováni“ účelovými a alibistickými (i když někteří tomu možná
upřímně věří – o to hůř) prohlášeními typu „je to v pořádku, protože ten a
ten s tím měl počítat“, můžeme mít tendenci takový pohled časem sami
přijmout jako samozřejmý. Okruh osob, které budou zařazeny do škatulky „veřejně
známých“ nebo „veřejně činných“, se bude rozšiřovat a hranice toho, s čím
takové osoby „mají počítat“, se bude posouvat směrem ukrajujícím i ty zbytky
soukromí, které ještě dneska mají. Až se jednoho krásného dne může stát, že
teleobjektiv uvědomělého pana Lubora nekompromisně zamíří na nás.
Článků o ohrožení našeho soukromí
se v současné době objevuje celá řada, stránky Respektu z toho
nevyjímaje. Ondřej Dvořák v čísle 22/08 ve své článku Nazí a pod dozorem (ač v jiné souvislosti) výstižně a poněkud
chmurně poznamenal: „Potřeba prostoru,
kde by nás nikdo nesledoval a nerušil, se objevuje až po průmyslové revoluci
v souvislosti se vznikem velkých průmyslových měst. Anonymita připravila
jejich obyvatele o část bezpečí, zároveň jim však zajistila více svobody a
života bez slídivého dohledu ostatních. Potřeba soukromí, kterou současní lidé
na Západě pociťují, tedy možná představuje pouze zanedbatelnou epizodu
v historii lidstva.“ Možná je tomu skutečně tak a odpor vůči invazi do
soukromí je marný.
Pokud se však s ohrožením
tohoto civilizačního výdobytku nechceme smířit, měli bychom být ostražitější
vůči tomu, co k nám z médií přichází, jaké „definice reality“ a
interpretace světa jsou nám doručovány. Je třeba si uvědomit, že valná část
věcí týkající se našeho života není jednoznačně daná, ale otevírá se různým výkladům.
Je potrat nepřípustným zabitím živého tvora nebo ukázkou pokroku, kdy si žena
může dovolit svobodně rozhodovat o svém životě a svém těle? Mají zvířata stejná
práva jako lidé? A děti jako dospělí? Pakliže nám na podobné otázky nenabízí
jasné odpovědi náboženská víra, která je ukotvuje v transcendentnu, musíme
se smířit s tím, že je budeme muset nalézt sami v diskusi a společném
promýšlení. Tato skutečnost po nás bude vyžadovat velkou míru osobní
zodpovědnosti, protože pohodlné odkázání na nějaký nezpochybnitelný vnější
zdroj autority, které by ji z nás sňalo, není možné.
Ovšem nést osobní zodpovědnost je
náročné, zatímco zaštiťovat se obecnými formulkami nebo formálními normami
snadné. Viz aktuální situace v Poslanecké sněmovně, kdy je trapnost
jednání každého z poslanců, který se podílí na obstrukcích, omlouvána
poukazem na to, že dle jednacího řádu je takový postup legitimní a
v pořádku. Ano, jistě je. Ale z trapnosti to nic neubírá. V diskusi u
textu pana Balady jsem alibistickou činnost bulvárních novinářů
v reakci na komentář jednoho z diskutérů jemně demagogicky přirovnal
k činnosti dozorců z vyhlazovacích táborů. V obou případech se
totiž vyskytuje motiv „dělám jen svou práci“. Dělat jen svou práci znamená
rezignovat na zvažování morální stránky věci. Jistě, přežití a obživa je
základní lidskou potřebou. Ale k tomu není nutné pracovat zrovna
v bulváru, který překračuje hranice slušnosti a ještě se přitom tváří jako
hlídač mravů.
Zase ta morálka…
Posledně jsem ve svém článku
poukázal na skutečnost, že morální konsensus o tom, co je správné a co ne, se
v moderních diferenciovaných společnostech rozpadá nebo se už rozpadnul.
Morálka se stává věcí soukromou, sféra veřejná se řídí právem. Jenže legální
není totéž morální. (Ačkoliv – jak ví každý student práv – mělo by
v ideálním případě právo vycházet z morálních norem společnosti,
legální by mělo být současně i legitimním.) Oblast morálního je širší než to,
co pokrývají právní normy, a proto v řadě případů nestačí prohlásit: není
to nelegální. Někdy se dokonce může stát, že je morální v přímém rozporu
se stávajícím právním řádem. Pakliže ovšem nezastáváme s poslancem
Vondruškou názor, že správné je to, co hlásá vládnoucí skupina
prostřednictvím jí ustavených zákonů a pořádků.
Peter L. Berger
v existencialisticky laděných pasážích svého Pozvání do sociologie zmiňuje a sociologicky reinterpretuje dva
zajímavé filozofické koncepty. První z nich – nepravdivost – se pojí se Sartrem a pojmenovává praxi, kdy je za
nutné vydáváno něco, co je ve skutečnosti dobrovolným. Druhé – das Man – pochází od Heideggera a je
pochopitelné v kontextu vět typu „Man tut das nich“ nebo anglicky: „One
does not do that“. Vyjadřuje lidské neautentické jednání, které se schovává za
abstraktní neurčitost. Oběma je společná neschopnost postavit se k věcem,
které nás během života potkávají, čelem, s vědomím osobní zodpovědnosti.
Myslím si, že tento motiv je vysoce aktuální i dnes, zejména v souvislosti
s otázkami politiky. Nemusíme se při jeho pojmenovávání ani obracet
k vzletným filozofickým termínům a postačí obyčejné slovo alibismus. Ten v současnosti bují
v míře neskonalé – ať už v něm figurují jednací řády, evropské
směrnice, žebříčky prodejnosti nebo cokoliv jiného. Vždycky je za co se schovat
a tak svůj morálně problematický čin ospravedlnit a prezentovat okolí jako
rozumný.
Resumé
K čemu celý tento článek? Určitě
mi v něm nešlo o konkrétní „kauzu“ paní Bohdalové, ani o jednu
z tisíce kritik bulváru. Snažil jsem se jen poukázat na tři věci. Za prvé, na tendenci médií posouvat
hranici mezi sférou veřejnou, kde je oprávněné „čmuchat“, a soukromou, kde to
oprávněné není. Za druhé, na
skutečnost, že toto vymezení skrze média ovlivňuje vnímání ze strany širší
veřejnosti. Za třetí, na praxi, kdy
je posouvání těchto hranic prezentováno jako něco neproblematického.
V čem vidím nebezpečí zmíněných tendencí?
V následujícím scénáři: Hojně sledované médium bude nestoudně šmírovat
soukromí občanů. Toto své jednání bude odůvodňovat tak, že tito občané jsou
veřejně známými nebo činnými osobnostmi, a proto s něčím takovým musí
počítat. Médium pouze dělá svou práci, kterou od něj jeho publikum očekává.
V případě, že ze strany média samotného nastanou pochybnosti o etické
stránce vlastního počínání, zaobalí tento svůj krok do vyprávění o veřejném
zájmu či dozoru nad mravy. Definice reality, kterou takto médium vytváří a ve
které fakticky legitimizuje obyčejné šmírování lidí, následně může ovlivňovat
definice reality jeho publika, které časem nové vymezení hranic může začít
akceptovat jako normální. Šmírování druhých se stane normou, protože bude
pojmenováno zcela jiným, nehanlivým termínem. V konečné fázi se obětí
můžeme stát my sami. A co hůř – dokonce pak i uvěříme tomu, že vina je
v nás samotných, ne v těch, kdo se do našeho soukromí vetřeli.
Tento scénář je vykreslen velmi
černě a já rozhodně nechci vyvolávat paniku. Nemyslím si, že je situace tak
kritická, o čemž svědčí již zmiňovaná vlna odporu, která se v souvislosti
s fotografiemi v deníku Aha objevila. Zde se ukazuje, jak důležitou roli
má svoboda slova. Ano, je to právě ona, která dovoluje existenci bulváru. Je to
ovšem i ona, která umožňuje zaznít i jiným hlasům. Ne nadarmo Z. Bauman ve své
knize Modernita a holocaust říká, že
svoboda může být zajištěna jen tam, kde existuje pluralita hlasů. Pluralita,
která na jedné straně relativizuje a vyvolává nejistotu, ale na druhé straně
brání prosazení se jedné pravdy a jednomu hlasu jakožto povinných a platných
pro všechny – brání totalitě v podobě jediné a závazné definice reality.
V tomto smyslu je důležité,
aby ve veřejném prostoru existovala řada definic reality, které spolu budou
soutěžit či soupeřit. Třeba v otázce hranic mezi veřejným a soukromým. Aby
nepřevládl jediný hlas, který převálcuje jiné a bude mít monopol na
pojmenovávání věcí. Třeba zrovna právě ten, který zázračně proměňuje nouzi šmíráctví
ve ctnost veřejného zájmu.