Kam vést společnost?
Současný ministr školství Ondřej
Liška se slova „vize“ nebojí, což dokázal v rozhovoru, který nedávno
poskytnul redakci Respektu (5/2009). „… co
českému školství nejvíc chybí, to je strategická vize“, zněla jeho slova. Slova
líbivá a abstraktní, avšak statečná a chytrá současně. Statečná proto, že
mluvit o vizích v atmosféře skepse k vizím je riskantní. Chytrá
proto, že bez vize rezort školství (stejně jako jakýkoliv jiný rezort) řídit prostě
nejde.
Formulovat zájmy společnosti (respektive
státu) v době, kdy se v povětří vznáší otázka, zdali ještě vůbec něco
takového jako „společnost“ coby skupina lidí spojená určitými hodnotami a
vedená společnými cíly, existuje, není vůbec snadné. Přitom je tato otázka zásadní.
Máme-li zde stát, jehož proklamovaným úkolem je péče o blaho občanů, k jehož
dosažení formuluje své konkrétní politiky (policies), nelze se vyhnout otázce
po povaze cílů, k němuž její opatření míří. Nástroje si volíme podle
účelů. A co jiného je vzdělávací politika státu než nástroj, který má napomoct
při naplňování stanoveného cíle?
Každá dobrá politika musí
adekvátně reagovat na měnící se společenské podmínky. O politice vzdělávání to
platí dvojnásob, protože právě vzdělání představuje v moderních
společnostech klíč k úspěchu v životě – alespoň co se jeho materiální
stránky týče. Jak ale formulovat správnou vzdělávací politiku v časech,
které Zygmunt Bauman nazývá „tekutými“ a které charakterizují vlastnosti, jako
jsou nejistota, proměnlivost a nepředvídatelnost? Proces vzdělávání je z principu během na dlouhou trať. Jak skloubit tyto na první pohled těžce
slučitelné skutečnosti?
Změna je život
V knize Individualizovaná společnost píše Bauman o krizi vzdělávání, která
je podle něj „především krizí námi zděděných institucí a filozofií“. Důvodem je
fakt, že „tyto instituce odpovídají jiné realitě, stále obtížněji vstřebávají,
přizpůsobují se a drží krok se všemi změnami.“ Tento kritický stav podle
Baumana zasahuje všechny stupně hierarchie ustavených vzdělávacích institucí,
které jsou stále zakořeněné v koncepci světa, jehož základ tvoří snaha o
„uspořádávání všeho“. V minulosti představovalo hlavní cíl vzdělávání
předávání pevných vzorců myšlení a jednání, zatímco imperativem dneška je
narušování všeho pevného a úsilí o co nejvyšší možnou míru „flexibility“.
Z „pevnosti“ se stala „rigidnost“; oslavována je pružnost a
přizpůsobivost. Autority časů dřívějších padají a na místo nich se dere
rozmařilé a neusazené já.
Za těchto podmínek přichází
ministr školství Liška a jeho slova o „strategické vizi“. Jaký recept pro stav vnímaný
mnohými jako neutěšený nabízí? Předně – realisticky konstatuje, že tím, co lze
změnit jen stěží, jsou žáci a studenti samotní: „nám se nepodaří změnit
současné děti. Dětem nepřikážeme, aby neměly rády herní konzole, aby
nepoužívaly mobily a měly větší respekt k autoritám.“ Nelze-li tedy změnit
realitu, je potřeba upravit náš přístup k ní. Konkrétně, přizpůsobit
současný vzdělávací systém aktuálním podmínkám – „přizpůsobit školu dětem a ne
stále přizpůsobovat děti škole“. Jak na to v praxi?
Nejprve je nutné si vymezit cíl
vzdělávací politiky. K tomu Liška poznamenává: „to, co společnost očekává
od vzdělávacího systému, dnes nikde nenaleznete výstižně a přesně
zformulováno“. Lze jenom souhlasit. Můžeme se sice na každém rohu setkat
s hlasy, které volají po změnách, avšak jejich požadovaný obsah bývá
různorodý a často velmi vágní. Úkolem každého politika, jenž je hoden toho jména,
je za tohoto stavu přicházet s vizemi: „žádnou změnu nelze učinit bez vize a
žádnou politickou změnu nelze provést bez podpory, kterou získáme jenom tak, že
jasně formulujeme, kam se jako společnost chceme dostat“, říká Liška. Vcelku
banální myšlenka – avšak kolik našich ministrů a ministryň takto (a ideálně
nahlas) uvažuje při svých pokusech o reformy v oblastech sociální,
zdravotní, bezpečnostní či finanční?
Věříme s Liškou
Liškova vize stojí na třech
pilířích. Prvním z nich je inkluzívní
vzdělávání, jehož cílem je zajištění větší spravedlivosti v českém
vzdělávacím systému, který doposud spíše segreguje, než aby spojoval. Druhý
spočívá v důrazu na relevanci a
smysluplnost vzdělávání, přičemž vazba a přínos pro trh práce není jediným
měřítkem. (Osobně dodávám – a ministr Liška by jistě souhlasil -, že „výchova“
dobrých občanů je přinejmenším stejně důležitá jako „produkce“ výkonných
pracujících.) Třetí pilíř se týká starosti o kvalitu výuky a vyučujících. Tuto složku si dovolím pokládat za
rozhodující, protože sebelepší vize a koncepce mohou snadno ztroskotat na
nekompetentnosti těch, kdo jsou pověřeni uváděním do praxe.
S počtem i povahou zmíněných
pilířů lze jistě polemizovat. To, co na slovech ministra Lišky vnímám jako pozitivní především,
je skutečnost, že je s čím
polemizovat. Že je nám nabídnuta vize, která má hlavu a patu a nestojí na vodě.
V tomto ohledu Liška splňuje očekávání, která já jakožto občan vůči osobám
na ministerských postech mám. Určující kvalifikací pro ministerskou funkci dle
mého soudu není objem partajnických zásluh, ani kvantum let strávených
v profesi spadající do kompetence daného rezortu (zde: profese učitele),
ale schopnost diagnostikovat aktuální situaci a její problémy, nabízet ony
nemilované „vize“ a umět je překládat do jazyka srozumitelného veřejnosti,
která je platícím klientem státu a s níž je proto třeba v maximální
možné míře komunikovat.
Ministr Liška by možná mohl být
starší a zkušenější (jak se domnívá mimo jiné i Václav Klaus). Přesto (nebo
spíše právě proto?) má jeho úsilí moji důvěru a podporu. A úplně obyčejně mu
držím palce.