Když jsem byl malý, měli jsme ve
škole soudružky učitelky a soudruha ředitele. V hodinách výtvarné výchovy
jsme kreslili Auroru i milicionáře nastoupené před továrnou s velkou rudou
hvězdou na průčelí. (Ten výkres dosud mám.). Na nástěnky jsme věšeli soudruhy
Leniny a Gottwaldy a v listopadu se těšili na lampiónové průvody. Když jsem jezdíval
do Suché do orchestru mládeže při domu ROH jednoho tamního dolu, stával tam po
cestě velký transparent „Se Sovětským svazem na věčné časy“. Dneska vím, že ta
doba byla zlá, ale já si spíše pamatuji ty obrazy a ta slova. Až pak jednou
přišel den, kdy se provalilo, že marxismus-leninismus je mrtev a já
s trochou smutku odložil červený šátek do skříně. (Ten skautský jsem pak
nikdy neměl.)
Když jsem byl o něco větší, začal
jsem si myslet, že společnost je zkažená a nechápavá. Pouštěl jsem si
v kazeťáku Nirvanu a kradl babičce staré svetry, abych mohl vypadat jako
Kurt Cobain. Ve volné chvíli jsem si příborovým nožem rozedíral nohavice riflí
nebo na ně propiskou vypisoval úryvky z Gellnera. Všichni mi lhali,
všichni mi lhali, blázna si ze mě dělali. Svět byl prolhaný a mě bavilo
prohánět se vlastními depresemi a dojímat se sám sebou. Chtěl jsem být
Bukowskim, i když jsem vlastně vůbec nevěděl, kdo to ten Bukowski je. Ale měl
jsem nevkusné zelené sako, oranžový šátek s bílými puntíky a chvíli i
červený flek na vlasech. Poslouchal jsem vyprávění těch, kteří si na punkery
nehráli. Ta doba byla zvláštní, ale i z ní si pamatuji spíše ty obrazy a
slova. Nakonec se ukázalo, že punk is dead.
Když jsem ještě o něco více
porostl, setkal jsem se s Bohem. Říkal o sobě, že je Láskou, ale hrozil mi
peklem, když ho neposlechnu. Ale docela se přitom usmíval. Začal jsem si číst
v Bibli, ale přišla mi moc tlustá a nudná. Taky jsem si koupil křížek a
nosil ho na krku. Aby všichni věděli, že rozmlouvám s Bohem. Naučil jsem
se Otčenáš a po večerech poklekal. Chtěl jsem věřit tomu, že tak to má být.
Protože kdo Boha neposlechne, bude navždy zatracen. Potkával jsem křesťany a
všichni mluvili o Bohu a o Ježíši. A skoro o ničem jiném. Chtěl jsem jim
rozumět, ale moc se mi to nedařilo. Cítil jsem u sebe pořád příliš vlažnosti a
přemýšlel, zda to není tím, že mě pokouší Ďábel a chce mě udržet na své straně.
Řada lidí se obracela, ale já postupem času došel do bodu, kdy mi hlavou
problesklo, že takový Bůh je pro mě mrtev. Křížek jsem schoval do krabičky.
Když už jsem byl skoro velký,
četl jsem chytré knihy. Otevřely mi oči, možná až příliš. Najednou se pevný
svět jevil jako křehká stavba, která stojí na základech tak vratkých, že to ani
vyjádřit nelze. Slova z knih volala, že král je nahý. Neexistuje svět, ani
společnost, ani my sami. Vše je jen mája, jak by řekli staří Indové. Ze světa
se vytratil smysl a s ním jsem se vytratil i já. Napsal jsem pár
nihilistických básniček a nechal si je v šuplíku. Přemýšlel jsem, zdali si
své objevy mám nechat pro sebe, nebo je zvěstovat druhým. Těm, co ještě nevědí.
Zatímco já vím. I když – kdo jsem byl já? Vlastně nikdo. Já bylo mrtvé. Ten čas
nebyl radostný, ale vybavuji si z něj spíše jen ty veršovánky, které na mě
vykukují z toho šuplíku. Ty řádky jsou mi dnes cizí.
Dneska už jsem asi velký. Dívám
se do minulosti a vidím všechny ty své předchůdce. A rozmlouvám s nimi.
Vybavuje se mi obraz starého toaletního stolku u babičky, na němž bylo zrcadlo
se dvěma zaklápěcími „křídly“. Když jsem si je jako malý kluk naklopil
k sobě, viděl jsem se v odrazech hned několikanásobně. A se všemi
těmi svými kopiemi si povídal. Teď takto hovořím se svými kopiemi
z minulosti. Nehltám jejich slova, ale ani se jim nesměju. Poslouchám a
hledám, co z těch kopií ve mně ještě zůstalo. A cítím podivný pocit, který
bych možná označil slovem „svoboda“. Není-li to příliš smělé.
Je listopad 2007 a já mám pocit,
že lidi a věci okolo mě jsou zase živé.