Jak odhalit tajné informace
Diskuse o radaru jsem původně
nijak zvlášť nesledoval. Šlo to mimo mě. Až jednou jsem se v rámci
neformální debaty nechal do problému „zatáhnout“. Bylo to v reakci na jednoho
mého známého, zarytého odpůrce radaru, americké (možná jen Bushovy)
administrativy a (jak se mi občas zdá) USA jako takových. Ten vytahoval proti
radaru všechny klasické námitky, které na veřejnosti zazněly, a nakonec vše
uzavřel klíčovým tvrzením: vláda nám nedává skoro žádné informace a všechno
tají. Jistě, o nedostatečném mediálním „podchycení“ této záležitosti ze strany
našich státních orgánů bylo řečeno mnohé a i sama vláda ústy svého „mluvčího
pro radar“ Tomáše Klvani přiznala, že informační kampaň dosud měla četné
mezery. Na druhou stranu si celkem živě představuji situaci, kdy se poštovní
schránky českých občanů a občanek plní informačními materiály, které většina
z nich ihned znechuceně zahazuje jako „spam“ a rozezleně klade onu
tradiční řečnickou otázku: na kolik peněz asi tahle legrace daňové poplatníky
přišla?
Ale zpět k mému známému.
Debata plynula a na mě se snášela sprška otázek. Na většinu z nich jsem
odpovědět neuměl, protože nejsem Tomáš Klvaňa ani mladý perspektivní muž
z prestižního politologického think-tanku. „Tak proč ten radar hájíš?“
atakoval mě můj známý. „Ale já nehájím radar,“ oponoval jsem mu, „jen mi vadí,
že tak razantně odsuzuješ něco, o čem skoro nic nevíš. A hájíš se tím, že
většina informací je tajná, i když to není pravda.“ Pozvedl obočí a zeptal se:
„A není to snad pravda? Nic jsem nenašel.“ Zavrtěl jsem hlavou a zeptal se ho,
jak moc hledal. Hned na to jsem mu poslal velmi „utajený“ a „neočekávaný“ odkaz
na webové stránky Ministerstva obrany, ze kterého se dalo snadno kliknutím dostat na web věnovaný zcela dané problematice. Známý se podivil a cosi zamumlal. „No jo,
pročtu to. Ale určitě tam není všechno.“ To jsem pochopitelně netvrdil, ale přesto
jsem měl dobrý pocit. Zejména proto, že známý je informatik, který je takřka
nepřetržitě online na internetu.
S podobnými rozpaky jsem
včera v televizi sledoval reportáž o zveřejnění předběžné studie o posouzení možného vlivu radaru na zdraví
obyvatel v případě jeho umístění na brdské základně. Právě zdravotními
riziky často odpůrci radarové základny zdůvodňují svůj odmítavý postoj. Jak
ovšem ze studie vyplývá, radar by neměl při dodržení ochranné zóny zdraví ani
život obyvatel přilehlých oblastí nijak ohrožovat. Studii vypracovali odborníci
z Fakulty vojenského zdravotnictví Univerzity obrany v Hradci Králové,
Ústředního vojenského zdravotního ústavu v Praze a Národní referenční laboratoře
pro neionizující záření. Dalo by se tudíž očekávat, že jejich vyjádření lze
brát vážně a jejich slova pokládat za věrohodná. Zapůsobily tyto argumenty na
obyvatele okolních vesnic, kteří jsou striktně proti radaru? Bohužel, ani
v nejmenším. Jak se vyjádřil jeden ze starostů, tuto studii berou
s úsměvem a zcela jednoduše jí nevěří. Čili studie je špatná a nepravdivá.
Studie k smíchu
Tím, co ve mně vyvolává rozpaky,
není odpor vůči radaru. Obyvatele celkem chápu. (Když jsem nad tím čistě
teoreticky přemýšlel, osobně by mi přítomnost takového radaru v blízkosti
mého bydliště asi nevadila. Ale to je pochopitelně jen názor někoho od
klávesnice.) Co mi ale přijde problematické je fakt, že když je někomu
předložen maximálně možný seriózní argument vůči vznesené námitce, je
automaticky, bez zaváhání smeten ze stolu. „Vědecká studie? Ale jděte! To je
určitě zmanipulované! (tak jako ostatně všechno u nás)“. Nejspíše tento
myšlenkový pochod stojí za uvažováním brdských. Dokážu si docela představit i
to, že by výsledky studie přijali, ale jejich názor by to ani o píď neposunulo.
Proč? No přece – kdo dodal vědcům potřebná data? Správně, Američané! No a vy si
vážně myslíte, že ta data byla v pořádku, že jim dali všechno? Naivkové.
Praxe „kdo chce psa bít, vždycky
najde si hůl“ funguje v celé řadě případů. Ten se základnou není výjimkou.
Chápu to tak, že obyvatelé vesnic poblíž plánovaného umístění zkrátka radar nechtějí. Tečka. A žádný
racionální argument je nepřesvědčí. Proč? Domnívám se, že je to proto, že
jejich odmítavý postoj nemá racionální, nýbrž iracionální základ. Je to směsice
strachu a konspiračního myšlení. V takovém případě pak žádná racionální
argumentace neplatí, jak se ostatně před nedávnem mohli přesvědčit Tomáš Klvaňa
a Tomáš Töpfer (kterým jsem jejich pozici mimochodem vůbec nezáviděl).
Anti-radarový postoj je čímsi na způsob víry. Věří se, že radar je prostě špatný. A vše, co mluví o opaku, je
podezřelé a zmanipulované.
Aby nedošlo k mýlce. Tím, že
hovořím o iracionalitě, nechci dané
občany nijak shazovat či zesměšňovat. Ani v nejmenším. Jen chci ukázat, že
v tomto případě nejde o racionální střet. Vůbec si nemyslím, tak jak
naznačoval pan Smoljak, že odpůrci radaru jsou idioti (to je má parafráze, pan
Smoljak to přímo takto neřekl). Postoj „ne radaru“ je legitimní. Akorát jeho
argumentační podložení může mít všelijakou podobu. I iracionální. Přesvědčit
někoho o tom, že takový radar nebude bezpečnostním rizikem, je daleko
obtížnější než v případě rizik zdravotních. Přesto se ani toto nejspíše
obhájcům radaru nepodaří. A teď zůstává otázka – co s tím.
Rovnější mezi rovnými?
Myslím si, že člověk je tvorem
racionálním v daleko menší míře, než se obecně soudí. To se dá doložit na
nespočtu příkladů. Vezměme si například Temelín.
V něčem se jeho příběh dosti podobá příběhu amerického radaru. Pravda,
česká veřejnost je Temelínu asi obecně příznivěji nakloněná než radaru, přesto
zde (natož v Rakousku) existuje řada principiálních odpůrců, na které žádné argumenty nezabírají.
Ani u nich nepomohou vědecké studie či bezpečnostní rozbory. Temelín prostě ne
a basta. I zde se dle mého soudu derou na povrch ne-racionální důvody, důvody založené na víře. Tak jako radar lze odmítat třeba proto, že „válka je špatná“
nebo „Amerika je zlo“, tak i Temelín lze zavrhnout, protože „jádro je zlo“.
Toto jsou zkrátka axiomy víry, na které racionální argumenty neplatí. Budeme-li
na dané kontroverze pohlížet tímto způsobem, porozumíme mnohému. (Opomíjím teď
jinou formu „iracionality“, kdy lidé třeba i uznávají potřebnost toho či onoho
– elektrárny, cementárny, dálnice apod. -, jen to prostě nechtějí mít zrovna „za
tím svým barákem“.).
Klíčovou otázkou teď je, jak
naložit s touto skutečností v demokratické
společnosti. Je to společnost, kde jsou si rovni všichni občané, anebo jen
ti „racionální“? Má občan právo na
iracionalitu? Má laický názor založený na víře v nějakou hodnotu
(pacifismus, anti-amerikanismus, „ekologismus“) stejnou váhu jako názor
expertní? Nemyslím měřeno kritérii odbornými, ale těmi občanskými. Anebo mají názory některých (např. expertů)
privilegovanější pozici, a tudíž větší váhu? Na tuto otázku bohužel jasnou
odpověď nemám.
Pokud jde o mě, uznávám, že
problematika radaru je spletitá a nic není černobílé. Proto argumenty
kritiků případného umístění radaru na brdskou základnu beru s naprostou
vážností. Domnívám se, že ve své podstatě daný oříšek nelze rozlousknout na zcela racionální a věcné bázi, protože vždy
půjde v konečném důsledku o hodnoty
a jistou porci „iracionálna“.
Jsme-li pro, pak u nás převažuje
víra, že radar zvýší naši bezpečnost, a hodnotová orientace, která ladí
s tím, co představují Spojené státy. Jsme-li proti, pak u nás převažuje víra, že radar naši
bezpečnost sníží, a hodnotová orientace, které se Spojené státy (alespoň
v dnešní podobě) příčí. Ať již proto bude volba jakákoliv, vždy půjde
nakonec o volbu hodnotovou. A
tedy politickou, protože politika má k hodnotám blízko (bez ohledu na to, jak můžeme aktuální
podobu politiky a politiků naší země vnímat jako „nemorální“). Otázka umístění radaru není vědeckým
(technickým) problémem, který může rozřešit chladná racionalita.
Nesnesitelná těžkost rozhodování
Všichni bychom asi chtěli, aby
byl svět krásný, spravedlivý a průzračně čistý. Ale on nikdy nebyl, není a ani
nebude. Vždycky zde bude řada problémů a konfliktů. Nepřeceňoval bych ovšem názor,
že všechno či mnohé zlo je plodem cíleného a systematického úsilí nějakých
tajných záškodnických skupin sdružených do důmyslných konspiračních sítí.
Uvažování v termínech konspirace
nemám příliš rád. Samozřejmě, různé skupiny lidí bezpochyby ve světě ovlivňují
to či ono. Přesto si myslím, že se tento prvek občas přeceňuje. Vnímám to spíše
tak, že společnost i svět jsou jedním velkým chaosem, který je záhadně
koordinován jakousi neviditelnou rukou. (Možná je to levačka Adama Smithe – pravačka už totiž řídí trh).
Znám argumenty odpůrců USA a
jejich zahraniční politiky. I zde na Respektu
se s nimi lze setkat. A vůbec jim neupírám smysluplnost, stejně jako si
nemyslím, že jsou USA říší čistého dobra. Zlo a podlosti páchají mnozí, možná
všichni. A tedy i USA. To nemá cenu
zastírat. Otázka proto nestojí, kdo je tím „čistým“ a ke komu se proto přimknout, ale kdo je tím, kdo je nám bližší a jehož
hodnoty lépe souzní s těmi našimi. Česko není USA ani Nietzscheho
nadčlověk, aby to bylo ono, kdo bude hodnoty určovat. Proto se chtě nechtě musí
někam přidat. Čistě z praktických a „selskorozumových“ důvodů.
Snad následující řádky nevyzněly
jako nekritická oslava USA či radaru nebo hloupé znevažování odpůrců jednoho či
druhého. To bych byl skutečně nerad. Jediné, o co mi šlo, bylo rozkrytí
některých mechanismů, na které lze v diskusi o radaru narazit. Pravda, naznačil
jsem i svou orientaci v této věci, ale ta rozhodně není 100% jednoznačná.
Sám budu jedině rád, pokud celý proces předcházející případnému umístění radaru
bude co nejvíce transparentní a argumenty „pro“ co nejpřesvědčivější. A pokud
radar nakonec u nás stát nebude, přijmu to se stoickým klidem.
P. S. Možná by tu bylo jedno
kompromisní řešení. Spojené státy by měly do Brd vyslat ze zálohy desátníka O’Reillyho. Američané by v Česku
měli Radar(a) a Češi by se necítili ohroženi. Ačkoliv – nebyl i on ten Radar
„nějakej divnej“?