Sociální vědci pod sociálněvědní lupou
Kauza mě nicméně zaujala a já
průběžně sledoval její další vývoj. A v určitou chvíli jsem došel
do bodu, kdy jsem cítil potřebu nějak se vyjádřit. Ano, „angažovat“. Vzpomněl
jsem si v tento moment na profesora Možného, který je příznivcem myšlenky
angažované sociální vědy. Ovšem nikoliv snad v podobě propagace či podpory
nějakého politického směru či politické ideologie ze strany sociálních vědců a
sociálních vědkyň, nýbrž ve smyslu zapojování se do veřejných debat o
aktuálních společenských problémech. (Sám to ostatně nedávno osobně prokázal
svou účastí v polemice s Erikem Taberym ohledně vyhazování lidí ze
zaměstnání kvůli jejich „nečisté“ minulosti – viz Respekt 28/2007.) Proto
jsem se rozhodl k sepsání tohoto textu do blogu Respektu.
Na rozdíl od některých svých
kolegů, kteří se v celé kauze přímo aktivně angažují, i těch, kteří
„pouze“ připojili svá jména pod výše zmiňovaný otevřený dopis, bych chtěl spíše
zaujmout pohled „sociologa v povzdálí“ a pohlédnout na celý příběh
sociologickýma očima. Jsme totiž svědky situace, kdy se sociální vědci coby
ostražití pozorovatelé a „demaskéři“ sociální reality sami stávají hlavními
postavami pozoruhodné „sociální hry“. V této souvislosti musím ovšem
poněkud smutně podotknout, že idea podívat se na vše sociologicky již v tuto
chvíli nebude původní, neboť jsem právě před chvílí narazil na text Marka
Jakoubka, který „kauzy Budil“ využil k inspirativnímu intelektuálnímu
cvičení v termínech sociálního konstruktivismu. Současně se ovšem i
raduji, že jsem Jakoubkův komentář odhalil. V opačném případě jsem se tak
mohl stát nechtěným a nevědomým „plagiátorem“.
Nutno předeslat, že mou snahou
není nijak hodnotit to, co profesor Budil spáchal či nespáchal. Od toho jsou tu
jiné instance. Stejně tak bych byl nerad, kdy mé řádky byly čteny jako snaha
relativizovat či bagatelizovat závažnost skutku zvaného plagiátorství. Mé
stanovisko jistě nebude objektivní, neboť, jak již dnes v sociálních
vědách panuje víceméně konsenzus, objektivita ve smyslu úplné oproštěnosti od
jakýchkoliv vlivů či zájmů neexistuje. Na druhou stranu – vzhledem k tomu,
že k osobě pana Budila mě nepojí žádné osobní ani profesionální vazby,
troufám si říct, že mé úsilí není vedeno žádnou snahou, v níž by pan Budil
hrál nějakou úlohu. S trochou nadsázky se dá říct, že pro mne stále
v mnohém zůstává „tím antropologem z Plzně, co píše ty tlusté
knížky“, jakým jsem jej vnímal během svých studijních let.
Co nám tedy realita po nasazení
si sociologických brýlí nabízí? Člověk nemusí být hned nutně marxistou či
stoupencem jiného proudu sociologie konfliktu, aby postřehl, že ve hře jsou
různé zájmy, různé skupiny, různé mocenské nároky. Jako výchozí bod nám může
posloužit slavná Thomasova definice situace, která říká, že situace definovaná
jako reálná se stává reálnou i ve svých důsledcích. Čili jde přesně o to, nač
upozornil kolega Jakoubek – profesor Budil se mohl stát plagiátorem až tehdy,
byl-li takto označen, onálepkován. Patří totiž k elementárním
sociologickým poznatkům, že něco se stává společenským problémem (a „případ
Budil“ se do těchto dimenzí dostal) jen tehdy, je-li to takto definováno a jako
takové prosazeno do veřejného diskurzu. Aneb variace na právnické „kde není
žalobce, není soudce“. A zůstaneme-li ještě chvíli v hájemství právního
jazyka, narazíme celkem zákonitě na otázku: kdo a proč se stal žalobcem, či
jinak řečeno, jak se stal z počínání profesora Budila společenský problém?
Právníci se v takových situacích ptávají – cui bono?
Abych předešel nedorozumění. Tím,
že mé úvahy zamířily tímto směrem, nemá být na světlo světa vpuštěna nějaká
pokleslá konspirační teorie, ani nemá být odváděna pozornost od samotného
„prohřešku“. Důvod spočívá jinde. A to konkrétně ve faktu, že sociologický zrak
se – v duchu P. L. Bergera – má zaměřovat i na to, co není na první pohled
vidět. Sociolog „nahlíží klíčovou dírkou“ a „strhává kulisy“. Proto mě
v tuto chvíli nezajímá, zdali analýzami prokázané podobnosti pasáží
z knih profesora Budila s pasážemi jiných autorů jsou vskutku
nepřijatelným plagiátorstvím, či nikoliv. Stejně tak bych měl upřesnit, že výše
položené cui bono nemá nutně mířit na
někoho, kdo cíleně a vědomě „kauzu Budil“ zkonstruoval či konstruuje. (I takové
spekulace se v éteru objevily.) Poučena Maxem Weberem totiž sociologie ví,
že mnohé (ne-li většina) toho, co se ve společnosti děje, nemá žádného jasně
identifikovatelného původce či mazaného strůjce, ale přiházívá se jaksi „shodou okolností“, a přitom současně souzní se zájmy určité skupiny lidí, určitých
jednotlivců.
Obětní beránek?
Tímto se dostáváme k otázce
funkce. Jakou a pro koho může Budilova kauza plnit funkci? Při hledání odpovědi
si lze vypomoct konceptem obětního
beránka, o němž se zmiňuje například Jan Keller ve svém Úvodu do sociologie
(2005, str. 135-137) v souvislosti se jménem sociologa H. D. Duncana.
Obětní beránek představuje předmět či osobu, která v té či oné společnosti
plní významnou rituální funkci, jejíž podstata tkví v upevnění soudržnosti
společnosti a jejího symbolického očištění. Po společnosti rozptýlená
„negativní energie“, která může mít podobu různých traumat či frustrací, je
soustředěna do jednoho objektu, který je následně demonstrativně obětován.
Tento čin má tmelící účinek a posiluje skupinovou solidaritu. Výstižná je
zejména tato formulace: „symboly dosahují své nejvyšší moci nad lidmi, jsou-li
naaranžovány do podoby zápasu dobra se zlem, pravdy se lží, boha s ďáblem,
hrdiny se zloduchem, spojence s nepřítelem apod. V nejhlubším dramatu
sociálního života je zloduch obtěžkán našimi hříchy a transformován do podoby
oběti, jejíž utrpení a smrt má očistit sociální řád. Protože vhodný zloduch
často reálně vůbec neexistuje, zastoupí ho v jeho funkci obětní beránek“
(str. 137). Co má být tímto řečeno?
Samozřejmě se nabízí jednoduchá
odpověď – profesor Budil má být nepříliš důvtipně obhajován coby „obětní
beránek“. Jak už tomu ale často bývá – to, co je jednoduché, nebývá nutně tím
správným. Výslovně proto tuto interpretaci odmítám. Na srdci mám něco zcela
jiného. A opět si vypomohu sociologií, tentokrát v podobě Roberta K. Mertona.
Ten v jedné ze svých slavných statí rozebírá fenomén tzv.
sebenaplňujícího se proroctví, kdy se věci stávají jednoduše proto, že se mělo
za to, že se stanou. Merton ovšem zmiňuje i protikladný jev – tzv. sebevyvracející
se (nebo sebevražedné) proroctví. Tehdy se něco nepřihodí právě proto, že se
mělo za to, že se přihodí (viz konejšivé výklady Nostradamových proroctví). A
já bych byl v tuto chvíli rád, aby se má „jakoby-předpověď“, že se
profesor Budil stal obětním beránkem české společenskovědní komunity, která možná
cítí potřebu dát průchod svým frustracím, nenaplnila.
O jaké případné frustrace by
mohlo jít? V diskusi o celé kauze často figurují slova o narušení
důvěryhodnosti a respektability české vědy, zejména té společenské.
V tomto pohledu je právě plagiátorství pana Budila vnímáno jako příklad
jednoho z významných faktorů, který váhu a úctu české společenskovědní
komunity v očích veřejnosti nabourává či může nabourat. Volání po jeho
„exemplárním“ postihu proto může připomínat mechanismus obětování beránka za
účelem rituálního očištění vlastní skupiny. Otevřený dopis putující komunitou
vědců pak posvátnou relikvii, dotyk (připojený podpis) s níž stvrzuje
identifikaci se „společenstvím čistých“. V takovém případě se pak
racionalita a věcnost mohou ztrácet a chvályhodné apely k etice a
férovosti posunout do roviny inkvizitorství a „mccarthyismu“. Vedlejším efektem
se následně může stát polarizace akademické obce na „my“ a „oni“,
„pro-budilovce“ a „proti-budilovce“. Pak už ovšem nepůjde o vědu, férovost a
poctivost, ale o skryté vášně a motivy, které za standardní situace tvoří spíše
předmět mnohého sociálněvědního bádání.
Ve hře je pověst
Ještě jednou bych zde odkázal na
text Jakoubkův, v němž autor v reakci na obavy profesora Petruska o
pověst sociálních věd do budoucna píše, že „futura netřeba, prestiž sociálních
věd už ‘kauzou Budil’ pošramocena je. Důvodem tohoto pošramocení ovšem nejsou
texty prof. Budila, ale především texty většiny těch, kteří ‘kauzu Budil’
rozvířili, resp. vytvořili“. Z těchto vět zaznívá přesvědčení, že debata
okolo Budila, odstartovaná příspěvkem Davida Z. Scheffela v Sociologickém
časopise (1/2007), neprobíhá zrovna v důstojném tónu. A nutno podotknout,
že je na tom kus pravdy. V diskusi již padla slova o „krádeži“ (Zídek),
„prasárně“ (Štindl), výtky o „nevidění si do huby“ (Hirt, Jakoubek) i (byť
nadsazené) přirovnání plagiátorství k „domácímu násilí a znásilnění“ (Zídek). A
ačkoliv povětšinou nebyli jejich původci sami představitelé akademické obce,
přesto dle mého soudu vrhají špatný stín i na tuto obec samotnou.
Domnívám se proto – a zde se
symbolicky připojuji k již několikrát zmiňovanému otevřenému dopisu
rektorovi Západočeské univerzity -, že celé „kauze“ by prospěla věcnost a
chladná racionalita. A v neposlední řadě i sebereflexe a sebekritičnost těch,
kteří na dané diskusi participují. Jak totiž zaznělo v diskusním fóru
k jednomu z článků dané mediální debaty: budou se nyní přezkoumávat
publikace všech badatelů a badatelek za účelem případného odhalení typu prohřešku,
jehož se měl dopustit profesor Budil? Selský rozum říká, že takový postup by
byl férový. Rozptýlily by se tak obavy konspirace milujících myslí, že za
„kauzou Budil“ stojí něčí konkrétní zájmy. Respektive – i kdyby na profesora
Budila jeho plagiátorství někdo „vytáhl“ účelově, nesouvisí to nijak
s tím, zdali se ho vskutku dopustil, či nikoliv. Pak ale – když už byl
tento kostlivec vytažen ze skříně ven – proč zůstávat jen u něj? Nikdo přece
nechce, aby na scénu vstoupil onen obětní beránek. Nebo snad ano? To by již
bezesporu zavánělo účelovostí a neférovostí. A narušovalo prestiž akademické
obce.
Bude zajímavé sledovat, jaký bude
další vývoj událostí. Co nového nám ještě přinese a jakého „mediálního pokrytí“
se mu dostane. Dočkáme se kopírování situace s lustracemi? Začnou se
deníky plnit jmény plagiátorů? Začnou se nám před očima zhmotňovat kostky másla
na hlavách vážených jmen? Jen tak na okraj – nebylo by to asi nijak překvapivé.
V prostředí, které funguje v rytmu mantry „publish or perish“, by to
bylo i pochopitelné. Plagiátorství, případně „vykrádání sebe sama“ (z něhož byl
profesor Budil taktéž obviněn) je totiž snadnou cestou k žádané vědecké
publikační produktivitě. Ale ponechme spekulací.
Poučení na závěr – jak jinak
Na závěr podobně laděných textů bývá
dobrým zvykem uvádět nějaké poučení. Dovolím si proto také jedno zmínit. Týká
se akademických pravidel a norem, kterých vědci a vědkyně užívají při své
badatelské práci. „Kauza Budil“ ukazuje, že apel na důslednější vyjasnění a
zejména dodržování těchto pravidel a norem je více než na místě. Zejména
s ohledem na nastupující generace současných studentů a studentek a
budoucích výzkumníků a výzkumnic, které v této oblasti mohou tápat a
mnohdy se tak nechtěně dopouštět plagiátorství. Ne každý špatný čin je podnícen
špatným úmyslem. Ostatně i samotný „iniciátor“ řešené kauzy, kanadský
antropolog Scheffel, ve svém komentáři napsal, že „skutečnost, že to [Budilova
– poznámka RV] není práce nějakého
vědeckého začátečníka, ale zkušeného a velmi plodného autora a vedoucího
katedry […] nutí k závěru, že se tu nejedná o vědomé porušení akademické
poctivosti“ (Sociologický časopis 1/2007, str. 185). Na otázku faktu Budilova plagiátorství je tedy
nutno nahlížet odděleně od otázky jeho vědomého
plagiátorství.
„Kauza Budil“ obsahuje bezesporu
mnoho zajímavých momentů a rovin a v budoucnu nás možná ještě něčím
překvapí. A troufám si říct, že už nyní se stává přitažlivou pro budoucí
analýzy z per a klávesnic sociologů a socioložek, protože sociologického
je toho na ní mnoho. Lze si proto celkem dobře představit diplomové práce nesoucí
podobný název jako tento můj příspěvek (pochopitelně s obsáhlejší a daleko
propracovanější a originálnější argumentací, než je ta má). Disciplína zvaná
sociologie vědy by si zde přišla vyloženě na své. Těm, kteří by se do
takovéhoto počinu případně pustili, pak nezbývá než popřát hodně zdaru a
jiskřivé sociologické imaginace. A současně je důrazně upozornit na to, že
zamlčené přebírání formulací a myšlenek z jiných prací či nesprávně vedený
poznámkový aparát mohou mít – když na to přijde – i dosti závažné důsledky. Pro
jednotlivce i pro vědu jako takovou. Jak totiž říká parafráze známého vtipu o
rozdílu mezi bláznem a psychiatrem – vědecký text se od nevědeckého liší
přítomností precizního poznámkového aparátu.