nenápadnou brožuru. Jmenuje se Logika pro
střední školy a kdysi mi ji půjčil k přijímačkám na vysokou spolužák
z gymplu. (Snad už je to promlčeno a on ji nebude chtít vrátit zpět.) Ta
knížka je roztomilá. A chytrá. Často si na ni vzpomenu kvůli jednomu úryvku
z knihy Karla Čapka Marsyas čili na okraj literatury. Známý
český literát v ní mimo jiné podává výčet některých typických nešvarů,
které se hojně vyskytovaly v polemikách
na stránkách tehdejších periodik. Čapek píše: „tisková polemika na rozdíl od všech jiných druhů boje, zápasu, půtky,
klání, šermu, šarvátky, zápolení, turnaje a vůbec mužného měření sil nemá
žádných pravidel, aspoň u nás ne“. Není důvodu domnívat se, že dneska je
situace lepší. Zvláště když „polemizovat“ může už skutečně (skoro) každý. Podívejme
se tedy, kteréže to rétorické podlosti klasik odhaluje (aniž by si činil nárok
na vyčerpávající výčet). A doplňme pár ilustrací.
Figura 1 zvaná Despiscere
Polemik učiní ze svého oponenta idiota a ze sebe mravně či
intelektuálně nadřazeného jedince. „Jste vůl“ nebo „jste sráč“ prohlásí, čímž
diskvalifikuje cokoliv, co dotyčná oběť z úst, pera či klávesnice vypustí.
Figura 2 zvaná Termini
Zde náš polemik vyhrocuje situaci
expresivními pojmy, čímž činí z oponenta hysterika či infantilního jedince.
Ten tudíž nevybízí, ale „bije na poplach“, nekritizuje, ale „zuřivě útočí“,
neoceňuje, ale „vynáší do nebes“. Polemika charakterizuje stoický klid a
věcnost, zatímco jeho protivník má „nervy v kýblu“ a „ztrácí soudnost“.
Figura 3 zvaná Caput Canis
Tento fígl se podobá mechanismu morální
alchymie. Pozitiva oponenta jsou
vyložena jako jeho slabosti. Snaha o
pohled z vícero úhlů je označena za „nerozhodnost“ a „váhavost“. Jasný
názor je naopak onálepkován jako výraz „fundamentalismu“ či „arogance“.
Nehodnotící stanovisko si vyslouží přídomek „mravní relativizace“, zatímco
stanovisko hodnotící se může pochlubit přívlastkem „moralizátorství“.
Figura 4 zvaná Non habet
V této situaci se polemik
snaží nachytat svého oponenta na švestkách tím, že na jeho přednosti nahlíží naopak jako na výraz absence předností. Člověk systematický a racionální se tak bude
jevit jako „suchopár bez fantazie“. Osoba mysli kreativní a bohaté bude naproti
tomu ocejchována jako „chaotik bez disciplíny“.
Figura 5 zvaná Negare
Zde se náš polemik s věcí
nepáře vůbec. A bez mrknutí oka zkrátka prohlásí přesný opak toho, co po léta píšete nebo hlásáte. (Vždyť kdo by si to
dohledával!) Jste proti komunismu? Nevadí, klidně se z vás udělá jeho
nadšeného stoupence. Máte řadu kritických výhrad vůči USA? No problem. I tak se
z vás snadno stane bushistický rektální alpinista.
Figura 6 zvaná Imago
Velice populární záležitost. Jeho
podstatu tvoří zkonstruování si protivníka, který zkrátka a dobře
neexistuje a nikdy neexistoval. Takovýto výtvor je posléze s velkou pompou
rozdrcen. Že jste nikdy neřekli, že společnost by měla být řízena podle
Platónových zásad, které jsou (jak praví strýček Popper) krypto-totalitářské?
Ale to přece není důležité! Hlavní je pro polemika tuto nebezpečnou ideu
vítězoslavně potřít. Koneckonců – tito polemikové přece často vědí lépe než vy,
co vlastně myslíte tím, co říkáte.
Figura 7 zvaná Pugna
Polemik si občas vaše názory
zabalí do úhledného balíčku, s nímž následně bojuje do poslední kapky
krve. Na daném paklíku se tak kupříkladu zatřpytí lesklá nálepka
„pseudohumanismu“, „kryptofašismu“ nebo „ekologismu“. A s –ismy se to panečku válčí! Každý –ismus je přece ideologií a každá
ideologie smrdí koncentrákem.
Figura 8 zvaná Ulixes
Pro tento trik se dá snadno užít
okřídleného „já o voze, ty o koze“.
Předkládá náš oponent tezi o rizicích destrukce sociálního státu? Inu pojďme mu
dokazovat, jak zrůdný byl komunistický režim v 50. letech. Nebo se pokouší
diskutovat o problémech spjatých s podporou biolihu jako paliva
budoucnosti? Šup na něj s vybíjením velryb nebo vražděním nevinných
tuleňů.
Figura 9 zvaná Testimonia
Polemik je často poslušným
vyznavačem velkých autorit dneška a
minulosti. Proto si kolikrát v diskusi s oponentem vystačí pouhým
odkazem na nějakého toho významného veleducha. „Ale pane kolego – už Marx/von
Hayek/Rousseau/Tomáš Akvinský řekl/napsal/věděl, že…“ Argumentace není třeba.
A jako bonus se z oponenta udělá zářný příklad nevzdělanosti.
Figura 10 zvaná Quousque
Občas není autorit ani třeba.
Protože tohle už „přece každý ví“.
Vy nevíte, že „tohle už je dávno překonané“? Skutečně? Pak byste se nad sebou
měl vážně zamyslet, protože „tohle si může myslet jenom idiot“.
V posledních dvou figurách,
které Čapek představuje, je pak připomenuto, že odpůrce prostě nesmí mít pravdu
nikdy a v ničem a náš polemik musí z boje vždy odcházet s gestem vítěze.
Že vám tyhle figury něco
připomínají? Přiznám se – mně také. Když už nic jiného, vidím v nich
příklady vlastní demagogie, kterých příležitostně (vědomky i nevědomky) užívám.
Inu oni ti sofisté byli docela kujóni. Občas si říkám, že věrnost zásadám
formální logiky a čestné argumentace je věcí krásnou, nicméně realita… Nedává
realita spíše za pravdu „sociálnímu darwinismu“? Pravda je to, co si jako pravdu
prosadíme? Hm, asi by to chtělo morální apel spíše než oslavu lidské demagogie.
Tak tedy dobře. Řekněme, že odhalení rétorických fíglů nám nemusí posloužit jen
k získání silné zbraně proti méně zdatným protivníkům, ale i
k lepšímu rozpoznání „faulů“, kterých se ti druzí dopouštějí na nás.