Tato story se odehrála před pár týdny. Zkouškové období běželo na plné obrátky a já právě vymýšlel na studentstvo záludnosti. Když v tom zazvonil telefon. Na druhém konci drátu se mi představil někdo, jehož jméno mi uniklo a kdo sám sebe označil za „novináře z jižních Čech“. A že prý píše článek o Češích a pivu a že by ho ode mě coby sociologa zajímala sociologická odpověď na otázku: proč Češi tak rádi pijí pivo a chodí do hospody.
Byl jsem poněkud zaskočen. Pivem se nijak zvlášť nezaobírám prakticky ani teoreticky, takže jsem netušil, proč padlo rozhodnutí, že budu oním pivním expertem, zrovna na mě. Možná dílo náhody. Teď jen jestli šťastné či té druhé. Nicméně jsem nemínil předstírat, že jsem vševěd, proto jsem dotyčného žurnalistu upozornil na to, že mu mohu poskytnout jen velmi obecný „ad hoc“ komentář, za jehož originalitu a hodnověrnost příliš neručím. Novinář v tom neviděl problém. Proto jsme započali konverzaci na pivní téma.
Její průběh vypadal následovně. Předkládal jsem různé dosti obecné teze, které mi přišly jako možná vysvětlení toho, proč zrovna Češi tolik chodí do hospod na pivo. Novinář reagoval doplňujícími otázkami, občas sám nabídl možné hypotézy. A já je buď odkýval nebo problematizoval. Náš hovor vypadal spíše jako přátelské klábosení dvou rovnocenných partnerů, než jako standardní interview neznalého žurnalisty a znalého experta. Nakonec jsme se k jakémus takémus výsledku dobrali a rozhovor s uspokojením ukončili. A je to v suchu, pomyslel jsem si a sám sebe se ptal, kdeže a v jaké podobě se má slova do telefonu asi objeví. Že by v nějakém jihočeském regionálním plátku? Pokud ano, nejspíše se o tom ani nedozvím. No tak snad kvůli tomu nebudu za blbce a můj komentář bude znít aspoň trochu seriózně.
Uplynuly další dny, možná i nějaký ten týden, když se mi jednoho rána rozezněl mobilní telefon. V něm jsem poznal rozjařený hlas své sestry, která mi gratulovala. Nechápal jsem k čemu. „Ty jsi to nečetl?“, otázala se překvapeně. „Co jsem měl číst?“, zněla má nechápavá reakce. „No přece včerejší Mladou frontu! Stránka A14!“, informovala mě pohotově. A začala citovat. V tu chvíli mi to doklaplo: útržky mého pivního rozhovoru s tajemným novinářem se zhmotnily, a to rovnou na stránkách předního celostátního deníku! Jaká to pocta! Musím to ihned oznámit celé rodině!
Vyběhl jsem do ulic a doufal, že se mi ještě někde podaří sehnat vydání MF z předešlého dne (tj. 3. 7. 2007). Uspěl jsem hned na druhý pokus. Dychtivě jsem zalistoval a opravdu, na straně A14 to bylo – článek Hospoda, český svět od Jana Zieglera (lze najít i zde). Zabořil jsem oči do textu a ejhle, hned dvě citace. No citace… V prvním případě dejme tomu. Slova „Angličané, Němci, Dánové i lidé z dalších národů si také rádi zajdou na pivo, ale u nás se Češi po staletí rádi druží a vyhledávají společnost. Pití piva je záležitostí geografickou, u nás se na rozdíl od jižních zemí tolik nedaří vínu a pivo také bylo odjakživa cenově dostupné“ víceméně po obsahové stránce vystihují to, co jsem skutečně řekl, ač formulace není totožná. Ovšem u druhé citace, kdy říkám, že „důvody pro návštěvy hospod jsou historické, sociální a ekonomické. Do jedné hospody chodí i několik generací, protože to je zkrátka tradice. Lidé si v nich domluví opravu střechy či elektřiny“, jde spíše o situaci, kdy jsem danému novináři spíše odsouhlasil jeho „hypotézu“, než že by tato odpověď vyšla z mé hlavy. Suma sumárum – byl jsem vcelku spokojen. Jen jsem si v duchu říkal, že kdybychom s citacemi zacházeli podobně my, „lidé akademického světa“, v odborných pracích, byl by oheň na střeše. Nu ale na druhou stranu, pořád lepší, než v případě různých interview s celebritami z bulvárních listů, která se údajně leckdy vůbec neodehrála.
Inu, prošel jsem iniciačním rituálem a vystoupil poprvé v českých médiích jako sociologický expert. Mám to za sebou. Ačkoliv, také to mohlo být něco lepšího než pivo. Ještě si o nás sociolozích veřejnost alias daňoví poplatníci budou myslet, že jen tak kafráme o pivu. Navíc banality, které by dokázal zformulovat každý druhý. Je to zkrátka těžké. Ale co už.
Mimochodem, kolegové a kolegyně čas od času dostávají nabídky komentovat ze své sociologické pozice nějaké téma. Například v Dobrém ránu s Českou televizí. Jistě, je to lákavé. Kdo by nechtěl být v televizi, navíc s nálepkou experta (a s akademickými tituly v titulku). Jenže věc má háček. V případech tohoto typu máte totiž k dispozici tak proklatě málo času (3-5 minut), že nemáte absolutně šanci říct něco kloudného. Zvláště, když je téma dosti obecné a vy jste navíc přerušováni moderátorem či moderátorkou. To se pak zmůžete opravdu jen na obecné fráze, které by mohl odpapouškovat každý, kdo má průměrné IQ. A to pak jistě nevrhá na dané odborníky dobré světlo. Hrozí pak riziko, že budou vnímání jako prázdní tlachalové. Na druhou stranu – takové zviditelnění může přispět k popularitě oné osoby i instituce, kterou reprezentuje. Lidé dají na známá jména. (A že některé „mluvící hlavy“ jsou opravdu známé a vyjadřují se takřka k čemukoliv! Stačí si kolikrát jen tak v teplácích odběhnout před dům na ulici a v jedné až dvou holých větách podat svou „analýzu“).
Ano, vpustil jsem tu jistou dávku ironie. Ale nemyslím to zle. Chápu, že prostor pro prezentaci expertního vědění pro široké laické publikum je omezený. Jako i to, že i tím málem může vědec či badatel prokázat sobě i svému pracovišti dobrou službu a zvýšit prestiž. A konečně se ani nedivím novinářům, že si své reportáže a své diskuse chtějí nechat „vyšperkovat“ odborníky, aby vše dostalo seriózní, důstojný a věrohodný ráz. Ono když vám řekne sousedka, že bude brzy pršet, protože její pes ožírá trávu, je to sice fajn, ale když tuto domněnku podepřete slovy usměvavé meteoroložky, působí to přece jen mnohem lépe. Takže vlastně – žádné nářky.
Děkuji za pozornost a někdy možná na viděnou. Třeba u piva nebo v televizi.
Váš expert.