Významnou součástí výuky na škole, na které působím, tvoří samostatná četba předepsané literatury. Stránek bývá hodně, až to ve studentech může probouzet dojem, že jde o samoúčel a výraz pohodlnosti, kdy se vyučující zbavují své zodpovědnosti. Co smysluplného může takové načítání kvant a kvant textů přinést? Odpovědí mohou být slova jedné studentky, která si dovolím parafrázovat: Četla jsem ten text a najednou jsem měla dojem, že mi dává smysl, nejen sám o sobě, ale i tak nějak v rámci textů ostatních. A že si tam dokážu najít to, co autorka říká navíc, co říká nového a odlišného oproti těm druhým, co je na textu zajímavého. Bylo to úplně jiné čtení, než když se seznamuji s věcmi, o kterých nemám ani páru. Najednou jsem před sebou měla skládačku, kam zapadal jeden dílek za druhým. A já si čtení opravdu užila a měla z něj radost.
Dívám se na člověka jako na tvora, který hledá ve věcech a světě okolo smysl. Má potřebu rozumět a bojovat s tím, co psychologie označuje pojmem kognitivní disonance. Je proto bytostným vykladačem. Smysl je pro člověka daleko důležitějším než pravda. Ale jak se k němu dobrat? Filozofie či literární věda znají úskalí tzv. hermeneutického kruhu. Tato metafora vyjadřuje skutečnost, že celku můžeme porozumět jen tehdy, když rozumíme jeho částem. Ovšem části pochopíme jen sotva, nebudeme-li mít určitou představu o celku. Náš život je bojem o zpřesňování výkladů. Či nahrazováním jedněch výkladů druhými. Nutkání vykládat ale zůstává.
Problémy spojené s interpretací na nás číhají na každém rohu. Když jsem kupříkladu včera sledoval v rámci festivalu Jeden svět projekci filmu Jihad TV, mohl jsem vidět mladé muslimy, kteří události odehrávající se v jejich zemích interpretují zcela odlišně, než bývá zvykem „u nás na Západě“. Čí výklad je pravdivější – náš nebo jejich? A je tato otázka vůbec zodpověditelná? Jistá je jedna věc – jejich výklad, v němž figurují USA a Západ jako nepřátelé a agresoři a ti, kdo se jim násilně staví na odpor, jako hrdinové a mučedníci, je pochopitelný.
Ale netřeba brousit tak daleko, do vod mezinárodních konfliktů. Stačí se podívat na vlastní život. Každý náš den je provázen bezpočtem menších či větších interpretací. Toho, co děláme, toho, co se děje okolo nás. Jednotlivé věci si zasazujeme do svých (uvědomovaných či neuvědomovaných) obrazů světa a neděje-li se nic mimořádného, umožňuje nám tato praxe hladce fungovat. Ve světě se ovšem nevyskytujeme sami, ale spolu s ostatními. A i ti si ve svých hlavách nosí své výklady, které se někdy s těmi našimi nemusejí shodovat, ba s nimi mohou být leckdy v přímém rozporu. Odtud pak vycházejí mnohé z konfliktů. Pereme se o výklady událostí, činů, slov. Často v domnění, že bojujeme o pravdu, kterou my máme, zatímco ten druhý ne.
Ve světě lidí představují „objektivní fakta“ jen okrajovou položku. Zbytek je nejistým polem otevřeným různým výkladům. Ilustrací může být pře z fiktivního rozhovoru dvou postav z mého textu Za nocí:
Proč máš všechno tak ohraničené?
– Proč ty neznáš žádné hranice?
Je to svoboda.
– Ne, je to rozplizlost.
A co mám kurva dělat?
– Začni od nějakého pevného bodu.
Žádný není, žádný jsem nenašla.
– Myslím, že pro tebe můžu mít smysl jen, když budu jiný než ten tvůj svět.
Co je to za blbost?
– Ten tvůj svět bez hranic.
Je pěknej, dává možnosti.
– Je nebezpečný, dá se v něm utopit.
Proč musíš uvažovat jen v modu „buď-anebo“?
– Někdy to jinak nejde.
Vždycky to jde jinak.
– U mě ne.
Která postava má pravdu? Svoboda nebo rozplizlost? Možnosti nebo nebezpečí? Nabízí se odpověď – je to věc výkladu. Možná se dialog odehrává mezi osobou s myšlením rigidním a černobílým a osobou, která má otevřenější, diferencovanější pohled na svět, umí na něj nahlížet v jeho pestrosti a rozmanitých odstínech. Možné je ovšem i to, že spolu konverzují člověk, který zatím v životě tápe a nenašel svůj pevný bod, po kterém ovšem touží, a člověk, který došel k uvědomění, že nelze donekonečna bloudit, a v určitém bodě se zastavil. I za cenu toho, že to může znamenat ochuzení a budit v očích druhých zdání rigidity a přesvědčenosti o „vlastní pravdě“.
Vlastnictví „správného výkladu“ nám dává pocit bezpečí. „Skutečná pravda“ je zde druhořadá. (Existuje vůbec?) Máme-li svůj výklad, můžeme si do něj dosazovat střípky ze světa. A kráčet dál, nikoliv se zmítat na místě – dezorientováni a sužováni obavou, že vyrazíme špatným směrem, protože pořád dost jistě nevíme, který je ten dobrý. Události a slova pak vplétáme do svých schémat tak, aby byl náš obraz světa z nich sestavený potvrzován. Co se nehodí, je ignorováno. Nebo patřičně „reinterpretováno“. Homo intepretans dochází svého naplnění.
Jistě, vždycky zde zůstává hrozba, že se objeví někdo, kdo do výlohy našeho výkladu světa mrští dlažební kostkou. Bohužel. Nebo bohudík? Jak je to vlastně…?