Blahodárnost dialogu
Nářky nad tím, jak je české
školství nadále založeno na memorování
faktů a encyklopedických znalostí a na tzv. frontální výuce, kdy učitel stojí a hovoří a studující tiše sedí,
poslouchají a píší, nejsou ničím novým. Stejně jako všemožné výzvy k vyšší
míře interaktivity, zapojení
studujících do výuky a posunu důrazu od biflování informací k jejich
aktivnímu vyhledávání a kreativnímu nakládání s nimi. Ani ukazováček
nasměrovaný na americké školství
není žádnou novinkou. Ano, je nutno jen přikývnout. Doba se mění a s tím i
požadavky na vzdělávání.
Na druhou stranu lze zaznamenat i
kritické hlasy, které upozorňují, aby se s vaničkou nevylévalo i dítě. Tak
kupříkladu já osobně čtu nedávnou výzvu českých vzdělanců Všem, jejichž hlas je slyšet. Americké pojetí může být určitě
dobrou inspirací, ale nemělo by se „otrocky“ přejímat. V tomto myslím
platí slova, která vyslovil Alexis de Tocqueville o „přebírání“ systému
americké demokracie pro „potřeby“ Evropy (či konkrétně Francie): „Neobracejme své pohledy k Americe jen
proto, abychom otrocky kopírovali instituce, jež si zřídila, ale abychom lépe
pochopili ty, které se hodí pro nás“. Slovo „instituce“ můžeme snadno
zaměnit za „vzdělávací systém“. Ačkoliv – ani to v podstatě není třeba,
poněvadž vzdělávací systém je jen jednou z důležitých společenských
institucí.
Dialog je klíčovým bodem pro jakékoliv naše poznávání. Je to proces
vzájemného se obohacování mezi někým, kdo ví, a někým, kdo vědět chce. Pan
Sedláček zmiňuje Platóna coby zakladatele tradice západní vzdělanosti a já mohu
jen souhlasit. Na mysli mi přitom tanou má studijní léta, kdy jsem se
prokousával právě Platónovými dialogy a sledoval rozmluvy mezi Sókratem a jeho
konverzačními partnery. A viděl, kterak se vědění
rodí z nevědění a nevědění
z dialogu. Je tomu tak – poznání vždy vzniká z otázek.
Přesto se musím – obrazně řečeno
– trochu prát s představou, kterou ve své mysli chovám jako určitý (připouštím) stereotyp, jenž jsem si osvojil
z televizní obrazovky či z různých osobních vyprávění. Představou,
která nám ukazuje americkou třídu studujících, kteří nedělají nic jiného, než
že diskutují. A tradicionalistický Evropan se ptá – nepřevládá zde forma nad obsahem? Nemá diskuse smysl
jen tehdy, je-li co diskutovat?
Nepředpokládá každá diskuse obeznámenost s fakty, informacemi, názory,
teoriemi? Pokud ano, pak je tu další otázka – kde k nim studující přijdou,
když při výuce se pouze diskutuje? Nabízí se snadná odpověď – přece četbou. Ovšem, souhlasím. Ale
nepřestávám se „sókratovsky“ ptát dál: umí vůbec studenti a studentky „číst“?
Na následujících řádcích bych rád
předložil čtyři poznámky, které mě
při textu pana Sedláčka napadly. Chápu totiž, že vzhledem k omezenému
prostoru poskytnutého redakcí nemohl autor dané téma pojednat důkladně. Musel
proto množství vyřčeného redukovat a v zájmu čtivosti „přibarvit“
rétorickými prostředky, jakými je zobecňování (jistě není situace na všech našich
školách stejná) a vyhrocování (určitě ani na těch „nejhorších“ není situace
stejná jako v době předguttenbergovské).
Vzdělávání jako řetězový proces
Z textu pana Sedláčka není
zcela jasné, na jaké školy svá slova míří. Zdali na všechny stupně vzdělání
nebo jen na vzdělání vysokoškolské. Také se lze ptát, zdali je důležitost
diskuse a kritického myšlení stejná u škol technického zaměření jako u škol
s humanitní či společenskovědní orientací atd. Nicméně omezíme-li se na vysoké školy ne-technického typu,
s nimiž má zkušenost jak pan Sedláček tak i já, mohu s apelem
k větší interaktivitě a míře diskuse jen souhlasit. Jenže…
Chceme-li se studujícími na
vysokých školách smysluplně diskutovat, potřebujeme takové studující, kteří splňují tři základní podmínky: a) jsou ochotní bez donucovacích prostředků číst předepsané texty, b) dokáží těmto
textům rozumět a rozpoznávat
v nich to důležité, c) nebojí se
nahlas o přečteném diskutovat. Bez
toho žádná smysluplná diskuse být nemůže. Co je však klíčové, je skutečnost, že
k těmto „kompetencím“ by měli být vedeni již na nižších stupních vzdělávacího systému – rozhodně na středních
školách a ideálně (v adekvátní podobě) i na školách základních. Na univerzitě
zkrátka pro jejich výuku mnoho prostoru není. Ony se zkrátka předpokládají.
Ovšem jaká je realita?
Paušalizovat jistě nelze. Kvalita českých středních škol je různá, dochází zde
k postupné diverzifikaci. Obecný trend by ovšem měl směřovat (mimo jiné)
právě k rozvíjení výše uvedených tří „skills“. Samozřejmě, že vždycky
budou studenti a studentky, kterým toto bude dělat menší problémy než jiným.
Každý je individualita. Jde jen o to, aby vzdělávací systém tyto dovednosti
cíleně podporoval a umožňoval je pěstovat.
I učitel se musí učit
Ale aby vše nespočívalo jen na
bedrech studentských, je třeba si posvítit i na učitele samotné. Pan Sedláček hezky vylíčil americké profesory jako
„brilantně tančící“ moderátory diskusí. Kolik takových „tanečníků“ se ovšem
prohání na tanečních parketech českých poslucháren? Být dobrým „Sókratem“ není
jen tak. Vyžaduje to velkou zkušenost, kvalitní přípravu a určité osobnostní
předpoklady. A nic z toho nepadá z nebe. I učitelé se tomu všemu musí
sami naučit. Otázkou je, kdy, jak a
od koho.
Již ve svém dřívějším textu
jsem narazil na problém vzdělávání
vysokoškolských pedagogů, který je podle mě dosti klíčový, ač málokdy
diskutovaný. Je hezké apelovat na zvýšení kvality výuky. Ovšem „máme na to
lidi“? Možná, že takových lidí je dost, ovšem nejsem si jist, zdali se všichni
z nich pohybují zrovna na našich vysokých školách. Zdali jsou pro ně české
vysoké školy dostatečným lákadlem. A
dokáže vůbec tyto schopné lidi současný systém vůbec ohodnotit (a nemyslím zdaleka jen finanční stránku věci)? Či
dokonce radikálněji – dokáže je vůbec rozpoznat?
Jak poznat dobrou výuku
Tímto se dostáváme k ožehavé
otázce hodnocení kvality výuky. Na
školách se lze setkat s různými podobami evaluací. Některé jsou dobré, jiné
špatné, žádné pak nejsou dokonalé. Část problému tkví ve standardizaci. Abyste mohli srovnávat, musíte mít nějaké měřítko,
které je standardizované. Ovšem skladba škol, oborů, ba i jednotlivých
předmětů je tak pestrobarevná, že pokládat na ni nějaký uměle zkonstruovaný
mustr je něčím na způsob znásilňování. Ovšem má-li se nějak kvalita „měřit“,
nějaký nástroj být musí.
Podobný problém existuje i u
vědecké práce. Zaběhaná praxe, která měří vědecký výkon počtem publikací,
patentů apod. a prestiží médií, v nichž k publikaci dochází, má jistě
řadu slabin, které je rozhodně třeba odhalovat. Nicméně v porovnáním se
sledováním kvality výuky je přeci jen úspěšnější a lépe „uchopitelnou“. Má se
proto na měření kvality výuky rezignovat? Zdá se, že tato varianta není úplně
neobvyklou. Navíc – řada škol nežije z kvalitní výuky, ale
z kvalitního vědeckého bádání. Výuka je tak na druhé koleji. Že to není moc prozíravé asi netřeba příliš
zdůrazňovat.
Obecně se dá říct, že kvalitu
výuky můžeme sledovat nejméně trojím
způsobem. Vnější kontrolou, studujícími samotnými a praxí po škole.
Nevýhodou prvního je, že nedokáže brát v potaz pohled těch, kterých se
výuka především týká – studujících. U druhého zase hrozí, že kvalita bude
zaměněna za „zábavnost“, „atraktivitu“, případně „snadnost“. Potíž třetího
způsobu spočívá v časové odlehlosti – to, jak si nějaký studující bude
počínat se svým vzděláním po vystudování školy v praxi, lze zjistit až za
pár let. Do větších detailů zde jít nemohu. Jen bych poznamenal ke druhému
ze způsobů, že představa, že při studentské evaluaci budou nejlépe hodnoceni
ti, kteří jsou nejzábavnější a kteří toho od studujících vyžadující nejméně, je
poněkud mýtickou. Alespoň na naší škole. Nepodceňujme studenty a studentky.
S davem nelze diskutovat
Než zmíním svou poslední
poznámku, uvedu malou příhodu. V kanceláři tento semestr sedím s kolegou
z jedné z postsovětských republik, který ovšem studoval a působil
delší dobu v USA. Má proto kromě výborné americké angličtiny i hojné
zkušenosti s tamním univerzitním systémem a výukou v něm. Jednou jsme se
bavili o předmětu, který vyučuji. Jedná se o povinný kurz pro studující 1.
ročníku a týká se klasických sociologických teorií. V předmětu je zapsáno
zhruba 200 lidí a probíhá formou klasické přednášky, kdy já hovořím a studující
poslouchají. Kolega, když můj popis „formátu“ tohoto předmětu vyslechl,
projevil údiv a poznamenal, že nic takového ze své americké univerzity nezná.
Jistě, tato forma odpovídá evropskému (či přímo německému) modelu. Řekl jsem
mu, že mně osobně to problém nedělá, i když mám také radši „interaktivnější“
formy výuky. Ovšem…
Nemyslím si, že problém je
v povaze předmětu. I teoretická
látka může být pojata seminárně a diskusně. Dokonce by jí to velmi prospělo
(pokud, pochopitelně, budou mít studující poctivě načteno). Jenže – jak chcete
mít seminář ve dvou stovkách lidí? To zkrátka nelze. Jak z toho ven? A zde
do hry vstupuje faktor kapacity –
prostorové a zejména „lidsko-zdrojové“ (fuj, už nikdy více tento výraz!). Dvě
stovky lidí můžete rozdělit do deseti skupin po dvaceti lidech. Ale pak
potřebujete ne jednu, ale deset místností. (Technické vymoženosti toto mohou
vyřešit jen částečně.) Ne jednoho, ale deset lidí na výuku. (Samozřejmě, nemusí
jít o deset různých lidí). A nové kapacity potřebují peníze. Aby nedošlo k mýlce – toto není plakání nad
nedostatkem peněz. To je pouhé konstatování faktu, proč jsou možnosti pro
interaktivní a diskusní formu výuky omezené.
I tehdy, když máme dobré studující a dobré vyučující.
Pravda, je tu ještě možnost redukce počtu studujících na vysokých
školách. Ale je myslím zcela zjevné, že tato možnost je v naprostém
rozporu s trendy, které jsou v dnešní společnosti – nejspíše po právu
– podporovány. Tedy navyšování počtu lidí s vysokoškolským (alespoň
bakalářským) diplomem. V této souvislosti se pochopitelně nabízí věčné
téma zvýšení finanční spoluúčasti studujících na svém vzdělávání. Tato
problematika již ovšem přesahuje to, čemu jsem se chtěl v tomto svém
článku věnovat.
Pošli to dál
Pan Sedláček ve svém textu hodil
rukavici a já se ji snažil zvednout a přidat na ni nějakou tu výšivku, nějaký
ten ornament. A nyní ji posílám dál. Ani já jsem totiž téma zdaleka nevyčerpal,
jen se pokusil (snad úspěšně) ho trochu popostrčit dále.
Zcela souhlasím s tím, k čemu pan Sedláček vyzývá. Jen svými
čtyřmi poznámkami upozorňuji na některá úskalí, která mohou realizaci této
výzvy znesnadňovat. Rozhodně se nechci tvářit jako vševěd, ani jako ten, kdo
svou prací splňuje to, po čem pan Sedláček volá. Mám myslím dostatek soudnosti
a sebereflexe. Ovšem jako někdo, koho se dané téma bytostně dotýká a kdo by rád
přispíval k trendu panem Sedláčkem propagovaným, jsem se cítil být jaksi
povinen k tomu říct to své.
Nyní ovšem štafetu posílám dále a
dávám tak prostor právě k oné žádané diskusi a interaktivitě (byť mimo
školní půdu). Takže – ač to zde v blogu obvykle nedělám – explicitně
vyzývám diskutéry a diskutérky k vyslovení svých názorů a postřehů.
Zejména pokud jsou sami studenty či studentkami, ať už na té či oné škole.
Každý postřeh či zkušenost může být obohacující. Anonymita nicku navíc vybízí
k otevřenosti.