Po
dvaceti letech
Tento
rok je pro úvahy o osudech demokracie u nás příhodný
přinejmenším ze dvou důvodů. Budeme slavit dvacetileté výročí
od okamžiku, jímž se datuje obnovení demokracie v českých
zemích. A současně zopakujeme sumu let, po kterou trvala první
česká zkušenost s demokracií – ta, jež trvala od roku 1918 do
roku 1938. Obojí vybízí k otázce, jak na tom s demokracií jsme a
– možná ještě více – jak na tom s ní do budoucna máme
šanci být.
Jedním
z důvodů, proč se o demokracii u nás obávat, může být ona ve
všech pádech a souvislostech skloňovaná ekonomická krize.
Erik Tabery (Respekt
12/2009) správně připomíná konec 30. let 20. století, kdy se
mnohým ani nezdálo o tom, že by za dveřmi mohl číhat režim,
který je demokracii na hony vzdálený: „Mohlo
by se téměř zdát, že než přišel Hitler, tak se shlukly mraky,
potemnělo nebe a přišel ďábel. Z historie se pak stává
jednoduchý příběh, kde chybí to nejzajímavější – vzestup
zla. Pozvolný, nenápadný a většinou společnosti dlouho
vysmívaný jako komická marginálie. Vzestup, který se může
opakovat kdykoli, když se seběhnou příhodné konstelace.“
Taberyho poselství je jednoznačné: demokracie, v níž v
současnosti žijeme, není žádnou samozřejmostí.
My a
demokracie
Předevčírem
tomu bylo přesně 150 let od chvíle, kdy zemřel jeden z
nejpronikavějších duchů, jaké kdy analyzovaly moderní
demokracii – Alexis de Tocqueville.
V samotném úvodu jeho slavné práce Demokracie
v Americe
můžeme najít pozoruhodnou pasáž, v níž si autor všímá toho,
jak evropské, dosud aristokratické společnosti reagovaly
na nástup demokratické revoluce chápané jako historický pohyb
vedený samotnou Prozřetelností:
„Nejmocnější,
nejinteligentnější a nejmravnější třídy se vůbec nesnažily
se jí chopit a řídit ji. Demokracie tedy byla ponechána svým
divokým pudům, rostla jako děti zbavené rodičovské péče,
které samy postávají v ulicích našich měst a které znají ze
společnosti pouze její neřesti a její bídu. Zdálo se, že její
existence je ignorována i tehdy, když se znenadání dostane k
moci. To se pak každý jenom servilně podrobí jejímu sebemenšímu
přání; je velebena jako obraz síly. Když je potom oslabena svými
vlastními výstřelky, kují zákonodárci nerozvážné plány, jak
ji zničit, místo toho, aby se snažili ji zušlechtit a napravit;
nemyslí na to, aby ji naučili vládnout, ale pouze na to, jak ji
vlády zbavit. Výsledkem toho je, že se demokratická revoluce
uskutečnila v materiální podstatě společnosti, aniž se v
zákonech, zvycích a mravech prosadily změny nezbytné k tomu, aby
se stala užitečnou. Máme tedy demokracii bez toho, co by mělo
zmírňovat její vady a naopak zvýrazňovat její přirozené
přednosti; vidíme už zlo, které způsobuje, ale neznáme ještě
dobro, které by mohla přinést.“
Jak
moc fantazie je třeba zapojit, abychom v těchto slovech uviděli
uplynulých dvacet let naší společnosti? I u nás lze slyšet
hlasy, které se ptají, zdali demokracie u nás neselhává, nebo už
rovnou neselhala. V krajních případech lze zaznamenat i
pochybnosti nad přínosem demokracie jako takové. V takovém
okamžiku je nutno si položit další otázku: nejsme-li spokojeni
se současným stavem věcí veřejných, je to tím, že se
neosvědčila demokracie, nebo spíše tím, že jsme se neosvědčili
my při jejím převzetí a rozvíjení?
Profesor
Možný na ni před časem odpověděl,
když o demokracii u nás po roce 1989 prohlásil: „Nepochopili jsme,
že jde o experiment a že je na nás dokázat, jak v něm obstojíme.
Musím říci, že zatím si nevedeme nijak zvlášť.“ A
připojil výstižný výrok svého sociologického předchůdce I.
A. Bláhy: „Demokracie je velký a vážný politický a
společenský experiment, jímž se má prokázat, zda účast lidu
na vládě a správě společnosti prospěje blahu celku. A bude na
lidu, aby dokázal, že se napříště už nemůže vládnout lidu
bez lidu." Dokázal to lid?
Co je to
vlastně demokracie?
Chceme-li
zjistit, zdali je naše společnost v roce 2009 demokratickou, je
dobré si nejdříve ujasnit, co pojmem demokracie vlastně
myslíme. Není bohužel mnoho pojmů, který by byly naplňovány
rozmanitějšími významy, než je právě tento. Pro Tocquevilla
znamená demokracie v prvé řadě rovnost sociálních podmínek.
Nikdo není společensky privilegovaný. Demokratickou společnost
chápe jako alternativu ke společnosti aristokratické. Důležitým
faktorem je otázka zdroje legitimity politické moci. V demokracii
jej představuje lid, nikoliv samovládce či úzká společenská
elita. Ten nevládne přímo, nýbrž skrze své reprezentanty.
Klíčovou úlohu v demokracii hraje většina, ústřední
mechanismy politického života tvoří soutěž a diskuse.
Jak
můžeme vidět, demokracie je u Tocquevilla pouze určitým
kontextem, souborem parametrů. Spíše formou než konkrétním
obsahem. Základní hodnota svobody, o kterou Tocquevillovi jde
především, z demokracie samotné ještě automaticky nevyplývá.
Svoboda musí být teprve vybojována, respektive vybojovávána.
Tocquevillův primární zájem se odvíjí od otázky: jak nejlépe
zajistit lidskou svobodu v podmínkách demokracie. Na základě
svého zkoumání soudobé americké společnosti, v níž (přes
všechny její nedostatky) vidí příklad demokracie, která
umožňuje svobodu, dochází k tomuto závěru: k zachování
demokracie ve Spojených státech slouží spíše zákony než
přírodní podmínky a spíše mravy než zákony. Právě důraz,
který Tocqueville klade na roli mravů, v porovnání s nastavením
právního a institucionálního rámce společnosti, je tím, co je
nanejvýše vhodné si připomínat.
Demokracie
se totiž ani zdaleka nevyčerpává existencí systému (formálně)
demokratických institucí. Demokracie stejně tak, ba více,
vyžaduje demokraticky smýšlející a jednající občany. Nestačí
se proto ptát, zdali jsme formálně vzato demokracií. Otázku po demokracii u nás je zapotřebí přeformulovat z „je
naše společnost demokratická?“ na „jsme my sami demokraty?“
A co že rozumím slovním spojením „být demokratem“? V prvé
řadě projevování občanské angažovanosti a aktivního zájmu o věci veřejné.
Pod
demokratickým nátěrem
Brněnský
filozof a pedagog Milan Valach nedávno na své přednášce zmínil
zajímavou myšlenku: česká společnost ještě stále není
demokratická, protože její struktura vykazuje nadále znaky
autoritářského systému. Došlo pouze k nahrazení jedné elity
(té komunistické, nedemokratické) jinou (nekomunistickou,
„demokratickou“). Model ovšem zůstává víceméně stejný –
elita versus zbytek společnosti. Oni a my. Pod nátěrem demokracie
zůstává autoritářská mentalita mající kořeny v habsburské
monarchii a utvrzená léty komunistického režimu.
Skutečnost
rozšíření nedemokratické mentality v nás Češích dokazuje
mimo jiné zdánlivý paradox: postoj občanů vůči politikům, který by se dal popsat následovně – pohrdáme
vámi, nevěříme vám, ale když na to přijde, potřebujeme vás,
abyste nám vyřešili naše problémy.
Na jedné straně se řada lidí cítí být znechucena „politikou“ a dává od ní ruce pryč. Politiku nechápou jako něco, na čem se
podílejí a co utvářejí všichni. Naopak – vidí v ní
záležitost hrstky mocných (a zkorumpovaných), od které si „slušný občan“ drží
patřičný odstup. V myslích udržovaný předěl mezi občany a
politiky vyhovuje oběma stranám. Občan si myje ruce, protože
za všechno zlé mohou politikové; politikové mají klid, protože
je nikdo neruší a oni mají "klid na práci".
Na
straně druhé se postoje mnohých občanů proměňují ve chvíli, kdy
jde do tuhého. Pasivně čekají od politiků recepty na všechno možné. Tím se opět stvrzuje hráz mezi oběma světy: nemohoucím občanem a všemocným politikem.
Demokracie zdola
Tocquevillovská
demokracie je vším možným jen ne tímto. Politika v ní není
něčím od občana odděleným a vyhrazeným jen pro úzkou kastu
osob, nýbrž denním chlebem všech, kdo v ní žijí. Jednat
politicky znamená zajímat se o věci veřejné a podílet se na
životě a fungování společenství, v němž žiju. Americká
demokracie Tocquevillových časů je demokracií vybudovanou zdola, nikoliv naoktrojovanou seshora. Může fungovat právě proto, že
americký lid je svou mentalitou demokratický.
Názorným
příkladem toho byl Harvey Milk, jehož životní příběh jsem měl
včera možnost vidět ve stejnojmenném filmu Guse van Santa. Milkův
boj za práva gayů probíhá typicky americkým způsobem –
jednoho dne si prostě na ulici vyleze na bednu od mýdla, do ruky
vezme megafon a snaží se pro své ideje získat politickou podporu.
Nečeká na pomoc z výšin, ale bere „svou věc“ do vlastních
rukou. A nachází odezvu.
Selháváním
demokracie není selháváním politických elit, které samy sebe
pasují do role těch, kdo demokracii (respektive lid jako zdroj její
legitimity) reprezentují. Selháváním demokracie je akceptování
rozdělení na „my“ a „oni“ a stažení se do oblasti
občanské apatie prodchuté pocitem bezmoci. Fungující demokracie
se opírá o aktivní a sebevědomé občany. V opačném případě
hrozí to, čemu Tocqueville říká „despotismus“. Formální
demokracie se zde snoubí s faktickým autoritářstvím, ve kterém
jsou občané pouhými pasivními „slouhy“.
Slouhové demokraty
Zaznívají-li
v naší společnosti nářky nad kvalitou našich volených politických představitelů, lze se jen těžko ubránit
souhlasu s tím, co Tocqueville píše v samotném závěru své
knihy: „Těžko
totiž pochopit, jak by se lidem, kteří se zcela vzdali zvyku řídit
sami sebe, mohlo podařit dobře vybrat ty, kdo je mají vést; a
nikdo nás nepřesvědčí, že by kdy mohla vzejít svobodomyslná,
energická a moudrá vláda z hlasování národa slouhů“.
Aneb sotva lze mít v „demokratické“ zemi skutečně
demokratickou vládu, jestliže tato vzchází z hlasování těch,
kterým je demokratická mentalita cizí.
Jsme-li
dnes rozčarováni tím, že i po dvaceti letech od Listopadu nejsme
dostatečně demokratickou zemí, je na místě se ptát, jestli to
vlastně není pochopitelné. Jak jsme se jí vlastně mohli stát?
Samotná změna institucionálního rámce z totalitárního na
demokratický nestačí. Mentality se nemění ze dne na den. Jde
spíše o roky, ne-li generace. Lze vůbec vystavět demokratickou
společnost s občany, jejichž mentalita byla z velké části
formována v nedemokratických podmínkách? A je vůbec dnešní
tendence ke steskům po „starých dobrých časech“ a
autoritářštějšímu myšlení tak překvapivá?
Osvojit
si demokracii lze nejlépe životem v demokratických podmínkách. Kolik však v naší společnosti bylo na konci roku
1989 skutečných demokratů? Přirozeným zdrojem demokratické
mentality a současně vzorem hodným k následování mohly být v
podstatě jen dvě skupiny lidí: ti, kdo ještě zakusili demokracii
v čase před nástupem totalitních režimů, a ti, kterým se jí
dostalo za hranicemi naší země. Jak moc ze sebe toho dokázali po
roce 1989 vnést do české společnosti? Byla jejich demokratická
„setba“ dostatečně rozsáhlá a intenzívní, aby dokázala zrodit novou
generaci, demokratickou duchem, nejen slovy?
(Bez)naděje
nové generace
Výzkum
české mládeže provedený Člověkem v tísni a agenturou
Millward, o kterém před časem Respekt referoval (Respekt
10/2009), ukázal, že se nastupující mladá generace nijak
významně neliší od svých rodičů. Data uvádějí, že jen 26%
českých středoškoláků si myslí, že život ve svobodné
společnosti je mnohem lepší než za komunistického režimu. Ještě
výmluvněji působí čísla, která vyjadřují přesvědčení
dotazovaných o své schopnosti ovlivnit věci okolo sebe – zhruba
80% mladistvých dává najevo skepsi. A to přesto, že
společenských problémů okolo sebe vnímají dost. Jak jinak těmto
sdělením rozumět než jako ukázce pasivity a odevzdanosti, které
jsou přesně tím, co ohrožuje tocquevillovskou demokracii?
Tocqueville by se možná nedivil – generace slouhů jen předává
lokajskou mentalitu dále. Mladí jen napodobují to, s čím se
setkávají u svých rodičů a učitelů. Viditelné příklady
občanské angažovanosti jim chybí.
Onen
smířlivý a zčásti pasivní postoj lze vycítit i ze slov
studenta Tomáše Jungwirtha (*1988), který ve svém článku
(Respekt
14/2009) – v reakci na pád Topolánkovy vlády – předložil
generační pohled dnešních mladých na současnou politickou
realitu české společnosti: „…česká
demokracie, stará přibližně jako my sami, prochází skrze tuto
vládní krizi symbolickou maturitou. (…) Ta by ji snad měla
posunout někam dál, do vysokoškolského prostředí. Je trochu
smutné, že na to, jak tuto zkoušku složí, nebudeme mít kromě
volebního práva a případné občanské iniciativy žádný vliv.
S tím se ale musíme dokázat smířit, koneckonců nejsme idealisté
a představa radikálních řešení nám také není vlastní.
Raději se pohodlně usaďme a na další politicko-ústavní vývoj
v ČR se dívejme jako na zábavný, ale zároveň výchovný a
poučný film.“
Anebo tyto řádky jen špatně čtu?
Demokracie
jakožto prostor zajišťující naši svobodu není ničím
samozřejmým. A má své slabiny a svá rizika. Stojí a padá s
těmi, kdo ji tvoří. Demokracie je současně ideou, představou o
tom, jak má vypadat a fungovat společnost, ve které žijeme. A
držet se ideje znamená být idealistou. Idealismus nutně neobnáší
naivitu či snílkovství. Ani radikální řešení. Vyjadřuje
pouze skutečnost, že něčemu věříme. Americká demokracie je
založena na takovém idealismu. Opakem idealismu je
přesvědčení, že „to nestojí za to“ – tedy rezignace. A na
ni demokracie hyne, aniž by nebe nad námi viditelně potemnělo.