Když se nad tím zamyslím, zjišťuji, že ať dělám, co dělám, je i mé místo uprostřed. A nemám teď na mysli úzkou sféru politiky. Bohužel tato pozice nebývá některými lidmi shledávána jakožto příliš atraktivní. „Být uprostřed“ pro ně znamená nerozhodnost, váhavost, slabost. Silní mají jasný názor a jsou proto na tom či onom zřetelně vymezeném kraji. Setkal jsem se i s kritikou křesťanskou. Nelze být uprostřed. Buď jsi s Bohem, nebo ne. Tertium non datur – není třetí možnosti.
Musím bránit své místo uprostřed. Myslím si totiž, že má své výhody. Být uprostřed totiž nemusí znamenat slabost, ale naopak sílu. Stát „uprostřed“ totiž obnáší stát „mezi“. Mezi mlýnskými kameny v podobě extrémů. A to není jednoduché. Extrémy se snaží vás přetáhnout k sobě do světa klidu a jednoduchosti.
Být uprostřed znamená nepřijímat černobílý pohled. Černobílost má svůj půvab, avšak pouze u fotografií, nikoliv u lidského myšlení. Černobílost je nezralost a touha po bezpečí dětského světa. Barevnost je hůře stravitelná.
Kdo stojí uprostřed, má všude blízko. Ten, kdo obývá extrém, má leckam daleko. Podobně je tomu i s viděním. Zprostředka dohlédnete všude, kdežto na extrémech panuje omezené vidění. Člověk uprostřed zneklidňuje lidi extrému svou neochotou se jasně zařadit a nenarušovat tak úhledný řád.
“Stát uprostřed“ může znamenat být pojítkem, ale i rozdělujícím činitelem nebo šedivým průměrem. Je na každém, jak své případné místo uprostřed uchopí.