V neděli jsem při návratu autobusem z Prahy na krátkou chvíli projížděl místy, v nichž jsem se svého času pohyboval dosti často, ale kam už mé kroky v posledních letech nemíří. To ve mně oživilo myšlenku, která se mi pravidelně vrací, tak jako se vrací příliv a odliv. Brno pro mne představuje už poměrně obsáhlou kroniku vzpomínek a pocitů. Za těch jedenáct let se jich nastřádalo nepočítaně, ať již hezkých či těch druhých.
Mnoho se jich pojí s konkrétními místy, kde jsem zažil něco, co ve mně nějakým způsobem zůstalo zakotvené. Když se na ta místa později vracím, automaticky ve mně naskočí ony události, tváře i různé okolnosti s nimi spjaté. Některé vzpomínky a pocity jsou již jen matné, jiné ve mně dokáží probudit silné emoce. Jsou místa, která mám rád, protože jsem na nich zažil něco pěkného. Jsou místa, která rád nemám, protože jsem na nich zažil něco pěkného, a to se pak zvrátilo v opak (a ta místa jsou proto bolestnými). A jsou místa, která se z druhých opět změnila v prvé, protože čas přece jen rány hojí. A existují i prostory, které se mi pojí s vícero událostmi, zážitky, pocity z různých dob. Jsou pak podobny několikráte přemalovaným plátnům, na nichž se jednotlivé vrstvy prolínají. Případně tvoří pestrou mozaiku umístěnou na jediné ploše.
Takovým prostorem je například hrad Špilberk a park v jeho okolí. Vystoupal jsem tam již tolikrát, s různými doprovody (a často i sám), v rozmanitých životních okamžicích, ve všelijakých náladách. Znám Špilberk smutný i radostný. Jarní, letní, podzimní i zimní. Denní i noční. Slunečný i sychravý. Špilberk tisíce a jedné tváře. Když se k němu znovu vydávám a míjím jednotlivá místa, jako bych listoval v kronice svého života. Některé kapitoly z ní už jsou takřka zapomenuty, jiné oproti tomu dosud nedopsané. A další možná čekají na svou úvodní větu. Špilberk tu stojí a dává mi, možná klamný, pocit stálosti a pevnosti.
Města mohou být všelijaká. Škaredá i nádherná. Ale do té míry, do jaké jsou pro nás kronikami naší minulosti, mají pro nás svou jedinečnou hodnotu. Proto jen málokdo dá na „své město“ (nemusí jít nutně o město rodné) dopustit. I když je objektivně nezajímavé nebo dokonce odpudivé. Město představuje paměť a paměť jsme my. Nebýt paměti, rozpadlo by se naše já na změť navzájem nesouvisejících střepů. Jen schopnost lidské paměti dává naší osobnosti jednotící tvar a umožňuje nám náš život a naši minulost vnímat jako relativně uspořádaný a soudržný příběh, jehož jsme my ústředními postavami.
Brno, město radosti i slz, potěšení i trápení: I’ve got you under my skin.