Reklama
 
Blog | Roman Vido

Tak pravil prezident Klaus

Dnes večer si česká politická špička na Pražském hradě připomene 70. výročí úmrtí 1. československého prezidenta a zakladatele samostatného československého státu T. G. Masaryka. S ohledem na umístění akce se dá říct, že jejím hostitelem bude současný český prezident Václav Klaus. O Klausově vztahu k postavě Masaryka se toho již napsalo hodně. Jedna z linií úvah poukazuje na „masarykovskou“ kombinaci lidového prezidenta a osvíceného autokrata, která se údajně v Klausovi zhmotňuje. Obě charakteristiky jsou sice poněkud nekonzistentní s Klausovými všeobecně známými liberálními názory, ale koneckonců i liberál je jenom člověk, takže taková možnost představitelná je.

Ústavní soud jako hrozba?

Ve včerejších Událostech ČT jsme se
mohli dozvědět o nejnovějším rozhodnutí Ústavního soudu, které se týkalo sporu
o jmenování Jaroslava Bureše na post místopředsedy Nejvyššího soudu prezidentem
republiky. Projednávána byla tzv. kompetenční žaloba předsedkyně Nejvyššího
soudy Ivy Brožové směřovaná proti Klausově rozhodnutí. Ústavní soud rozhodl ve
prospěch Brožové, čímž Burešovo působení ve funkci ukončil. Argument Ústavního
soudu zněl: přidělení Bureše k Nejvyššímu soudu bylo učiněno bez souhlasu
jeho předsedkyně a tedy protizákonně. Prezident totiž sice má pravomoc jmenovat
místopředsedu daného soudu, avšak pouze z řad jeho soudců. Což nebyl
Burešův případ.

Do právních nuancí tohoto
případu, který se vleče již delší dobu, pochopitelně nevidím, neboť nemám
právní kvalifikaci. Sleduji vše tedy jen jako prostý občan. A jako takového mě
zaujala bezprostřední reakce Václava Klause na ono rozhodnutí Ústavního soudu. Prezident
se zrovna nacházel tak trochu po masarykovsku v obležení lidem kraje
Vysočina, do nějž vyrazil na svou cestu po místech, kam ještě noha žádného
prezidenta nevkročila. Pro přítomná média pak prohlásil: "Ještě jsem si
nepřečetl odůvodnění a o tomto rozhodnutí jsem se dozvěděl jen zde na ulici ve
Velkém Meziříčí. Už nyní však musím říci, že jsem výrokem Ústavního soudu naprosto šokován, nedovedu si ho ničím
vysvětlit
. Myslím, že je v rozporu s Ústavou ČR.
Nechápu, že k tomu mohlo dojít a mrzelo by mne, jestli toto rozhodnutí
bude interpretováno naší veřejnosti tak, že paní soudkyně porazila všemocného
prezidenta republiky. Tak to není. Je to naopak tak, že občané ČR prohrávají
s naší soudcovskou mocí. To považuji za
velké ohrožení demokracie v naší zemi
"
(zdroj: Aktuálně.cz).
Za zmínku stojí formulace, které jsem v citaci zvýraznil. Proč?

Reklama

Neobávám se, že by občané Česka
na základě Klausových slov začali panikařit a chystat se do ulic nebo balit
kufry za účelem emigrace. Valnou část z nich nejspíše Klausovo vyjádření
nechalo zcela v klidu (pokud o něm vůbec vědí). Někteří si možná pomysleli:
„No jo, kariérista Bureš má po ptákách.“ Klidný zjevně zůstal i samotný Bureš,
vezmeme-li v úvahu jeho „důstojnou reakci“, v níž dal najevo, že na
funkci nelpí, protože „na rozdíl od paní Brožové se uživí“. Vskutku
s grácií řečeno. Přesto se domnívám, že Klausem vyřčená slova – svou povahou
bohužel u nás nijak ojedinělá (viz Paroubkovo povolební hřímání) – nejsou vůbec
dobrou vizitkou naší vrcholné politické reprezentace. Laciné zahrávání si
s formulacemi varujícími před „ohrožením demokracie v zemi“ je
nemoudré. Kulantně řečeno. V horším případě nebezpečné.

 

Důvěra jako základ společenského života

Pokud bychom chtěli nějakým
minimalistickým způsobem vyjádřit perspektivu, která charakterizuje sociologii,
mohli bychom postupovat následovně: sociologie představuje snahu o nalezení
odpovědi na otázku – jak je (vůbec) možná společnost. Otázka je to samozřejmě
komplikovaná. Nicméně část odpovědi na ni tvoří jedno zcela obyčejné a
všeobecně známé slovo – důvěra.
Protože to v konečném důsledku nejsou ani zákony, ani trh, ani moc, ale
právě důvěra, co umožňuje žít lidem pohromadě a fungovat jako určitý uspořádaný
celek. Slovníková definice říká, že důvěra je „typ postoje a zároveň
mezilidského vztahu, který vyvolává pocit jistoty plynoucí z přesvědčení,
že partner komunikace (osoba, instituce) splní určitá očekávání“ (Velký sociologický slovník). Důvěra je
základem, na němž stojí veškeré
společenské instituce
. I ty ekonomické, jak potvrzuje např. i Václavu
Klausovi blízký ekonom Robert Holman ve své učebnici Ekonomie v pasáži o instituci peněz. Peníze „jsou tím, co si
lidé o nich myslí. Dokud v ně mají důvěru, jsou penězi. Jakmile v ně
lidé důvěru ztratí, přestanou být penězi.“

Tento postřeh je velmi důležitý.
Holman ho ve své knize uvozuje odkazem na stříbrňák z jedné Andersenovy
pohádky, který si stěžuje na skutečnost, že ho v cizí zemi pokládají za
falešný. „Jsme tím, co si svět o nás myslí“, zní jeho povzdech. Daný
mechanismus je v sociologii znám pod označením definice situace a pojí se se jménem amerického sociologa W. I.
Thomase. V jeho znění zní daný teorém takto: „Jestliže lidé definují
situace jako reálné, jsou tyto reálné ve svých důsledcích“. Výmluvnou ilustraci
fungování tohoto pravidla představuje slavná stať jiného amerického sociologa
R. K. Mertona o sebenaplňujícím se proroctví. Merton se v ní mj. vrací do
30. let 20. století a popisuje krach jedné z amerických bank, na jehož
počátku byla zdánlivá maličkost: nesprávná definice situace. Pověst o
nesolventnosti banky, která se nezakládala na pravdě, se rozšířila mezi jejími
klienty, kteří začali „zachraňovat“ své vklady, čímž nakonec přivodili onen –
původně nesprávně definovaný – stav.

Sociologové, politologové i
ekonomové jsou si tohoto mechanismu dobře vědomi. I mnozí obchodníci, kteří se
snaží dbát na dobrou pověst, protože vědí, že má vysokou cenu a její poškození
může přivodit fatální následky. Důvěryhodnost
firmy v očích zákazníků je mnohdy důležitější než cena nabízeného zboží.
Současně platí, že důvěra je velmi křehkým „statkem“, který se pracně získává a
velmi snadno ztrácí. Bohužel, politikové jako by si to dostatečně
neuvědomovali. Anebo naopak – jsou si toho možná vědomi až příliš dobře
s ohledem na jejich četná zpochybňující vyjádření na adresu toho či onoho.
Politik jako každý občan v demokratické společnosti má jistě právo na
kritické názory. Měl by ovšem brát v potaz fakt, že jeho oficiální autorita a veřejné postavení jsou jiného kalibru,
než je tomu v případě „hospodského kafrala“. Nároky na zodpovědnost a
uvážlivost politika jsou tak neporovnatelně vyšší.

 

No respect

Včerejší Události ČT přinesly i další informace. V tomto kontextu mě
zaujala ta, která nás informovala o změně na postu velvyslance České
republiky při Evropské unii. Dosavadního Jana Kohouta střídá bývalá
(krátkodobá) ministryně zemědělství Milada Vicenová. Zajímavé bylo sledovat
zmínku o reakci ministra zahraničí Karla Schwarzenberga. Podle ČT (která,
pravda – mohu-li si dovolit být jemně ironický – je možná podobně jako Respekt ve vleku „havlovské kliky“) byl
Schwarzenberg s prací velvyslance Kohouta spokojen, ale rozhodl se
respektovat rozhodnutí premiéra Topolánka a vicepremiéra Vondry. V čem
vidím spojitost s Klausovou reakcí na výrok Ústavního soudu? V otázce
respektu vůči rozhodnutí kompetentních.
Samozřejmě – v rovině veřejné. Co si veřejní činitelé myslí (a pronášejí)
soukromě zde není důležité. Zatímco Klaus se ihned nechal slyšet ve svém
odmítnutí, zůstal Schwarzenberg loajálně zticha. Interpretaci toho rozdílu
ponechávám na každém z vás.

Trefovat se do Václava Klause je
snadné a v jistých kruzích to patří takříkajíc k dobrému tónu. Za
sebe mohu říct, že v mnohém našeho prezidenta respektuji, neboť je i mým
prezidentem. Domnívám se ovšem, že určitý rys jeho osobnosti, který bývá jeho
kritiky označován jednou jako „ješitnost“, podruhé jako „arogance“, potřetí
zase jinak, má reálný základ. Vůbec by mi to nevadilo u občana Klause. Dokážu být vcelku tolerantní vůči všelijakým
nešvarům. Už jen proto, že sám nejsem zdaleka dokonalý. Navíc jsem si vědom, že
sebevědomí a ambiciózní lidé jsou vždy ve zvýšené míře vystaveni nálepkám
tohoto typu. Vadí mi to ovšem jako občanovi u prezidenta a politika Klause. A musím se ptát: proč si český
prezident nedokáže nechat své dojmy pro sebe? Je-li nespokojen a cítí-li, že je
mu činěno bezpráví, nechť podniká standardní právní kroky. Ale proč hned
zpravovat veřejnost o hrozbě, kterou pro naši demokracii představuje soudní
moc?

Václav Klaus nám mediálně
sděluje, že vedle řady jiných oblastí, z nichž tou nejpropíranější je
otázka světového klimatu, reprezentuje experta, i pokud jde o ústavní právo.
Jak jinak by byl schopen posoudit ústavnost daného rozhodnutí? Je ale také
možné, že svůj názor opírá o názor svých expertních právních poradců. Pak je
škoda, že je nejmenoval do Ústavního soudu, pokud svými odbornými znalostmi
převyšují ty stávající. Možná v tomto svém poněkud jízlivém komentáři
nejsem zcela korektní. Ale troufám si říct, že tím – na rozdíl od veřejných
vyjádření hlavy státu – nepůsobím žádnou újmu společnosti.

 

Kritický intelektuál nebo loajální státník?

Ve výborném článku Pavla Kosatíka
o Tomáši G. Masarykovi „Jak se stal pletichář tatíčkem“ (Respekt 37/2007) jsme se mohli dočíst o metamorfóze neoblíbeného a
vysoce kritického intelektuála v lidem adorovaného státníka. A nešlo jen o
proměnu ve vnímání veřejnosti, ale i o proměnu Masaryka samotného. Jen Václav
Klaus sám ví, do jaké míry a v čem je pro něj TGM inspirativním. Já ovšem
vidím podobnost obou profesorů ve snaze jít odhodlaně proti proudu vyzbrojen vlastním
názorem na to, co je pravda. Navzdory dobovém intelektuálskému mainstreamu
(který se obsahově pochopitelně liší). A dodávám – k takovému jednání
chovám sympatie. Ovšem je tady malý háček: zdá se mi, že zatímco Masaryk
si včas uvědomil změnu rolí a přizpůsobil se nové situaci, Klaus tak neučinil.
Jakoby chtěl stávající český prezident zůstávat nadále oním na veřejnosti se
kriticky vyjadřujícím intelektuálem. Brojí tak proti Evropské unii, „mýtu“ o
globálním oteplování, pouští se i do vod výtvarného umění a architektury apod.

Chápu, že jeho osobnost mu nejspíše
velí takto konat. Ale myslím si, že pro periodu, kdy zastává funkci prezidenta
České republiky, by si měl vzít něco na způsob „oddechového času“. Samozřejmě,
že nejde o to, aby se změnil v bezbarvou loutku bez vlastního názoru.
Spíše jde o věc míry. A ta byla dle mého názoru jeho komentářem, kterém jsem se
v tomto svém textu zaobíral, překročena. Zvláště proto, že Ústavní soud,
který Václav Klaus svými slovy veřejně zpochybnil, patří podle výzkumů
CVVM stabilně k jedněm z nejdůvěryhodnějších sledovaných institucí v
zemi. V červenci 2007 mu důvěřovalo
59% dotázaných. Vyšší důvěryhodnost zaznamenal už jen ombudsman (65%), obecní
zastupitelstva (65%) a – prezident (71%).

Václav Klaus jakoby chtěl mít dvě
výhody najednou: možnost se svobodně a kriticky vyjadřovat k čemukoliv
(intelektuál) a současně být ochráněn před otevřenou diskusí (prezident).
Nevzpomínám si totiž, že bych se během prezidentského úřadování Václava Klause
setkal se situací, kde by své názory diskutoval ve „férové“ diskusi
s jinými, stejně kompetentními účastníky. Kdy by byl vystaven rizikům
fundované kritiky a musel reagovat bezprostředně a pádnými argumenty. Václav
Klaus polemizuje – ale monologicky. Vydává knihy a prohlášení. Případně vede
dialogy s loajálními žurnalisty. To je pochopitelné u panovníka, ale ne u
kritického intelektuála, kterým se Václav Klaus nepochybně snaží být.

Václavu Klausovi se někdy vytýká,
že není nadstranickým prezidentem. Těžko říct. Jeho poslední vyjádření nicméně
naznačují, že usiluje o to být prezidentem nad-ústavním.