Havlův
předkrm
Václav
Havel je intelektuál a jako takový si může (on by dokonce měl)
dovolit pronášet slova, která mohou mnohým uším znít jako
nehorázná. Musí pak pochopitelně počítat s odezvou, která bude
mít k aplausu daleko. Míra pravdivosti či rozumnosti nějakého
tvrzení se ovšem neměří pocity libosti či nelibosti, které v
nás osobně vyvolává. Naopak – pravda bývá mnohdy nemilosrdná.
Jako třeba ta, na kterou se snažil svým kontroverzním výrokem
ex-prezident upozornit.
Na
mušku se mu dostal automobilový průmysl, který má být v
časech hospodářské krize významně podpořen státem,
přičemž jeden z hlavních argumentů pro tento krok zní:
automobilový průmysl u nás – přímo či nepřímo – drží
nad vodou zaměstnanost. Otřesy v této části české
ekonomiky by tudíž mohly mít závažné sociální důsledky.
Havlova poznámka mířila za toto zúžené (ač pochopitelné)
ekonomické vnímání, neboť si kladla otázku po smyslu produkce
automobilů jako takové. A s tím je v běžném ekonomickém
uvažování potíž, protože v něm standardně vládne logika
efektivity. (Tento stereotyp se snaží v poslední době nabourávat
kupříklad ekonom Tomáš Sedláček.)
Havel
– a jen on sám ví, proč volil právě tuto paralelu –
přirovnal logiku tohoto argumentu k logice tvrzení, že
„koncentrační tábory být musí, protože přece potřebují
zaměstnání ti dozorci a věznitelé“. Obojímu je společné
ignorování samotného účelu (nebo chcete-li – smyslu)
vykonávané činnosti. Cíl se zde ztrácí z obzoru a na jeho místo
nastupuje něco, co původně plnilo funkci pouhého prostředku.
Produkce aut se v Havlově pohledu stává obdobou stavění hladové
zdi. Snad jen s tím rozdílem, že v období pozdního kapitalismu
je nutné sofistikovaným marketingem potenciální zákazníky
přesvědčit o tom, že daný produkt skutečně potřebují. U
hladové zdi to nebylo třeba.
Přirovnání
k hladové zdi by ovšem jen sotva vzbudilo takový veřejný
ohlas, jakého se dostalo asociaci s koncentračními tábory.
Železné zákony mediálního světa nutí mluvčí k
tomu, aby své názory formulovali dostatečně atraktivně, ideálně
pak kontroverzně. Šedivost a nuda nemají šanci. Koncentrák
namísto hladové zdi se však k otevření diskuse o daném problému
hodí více než jen pro svou „nehoráznost“. Naznačuje totiž,
že ti, kdo se na produkci automobilů podílejí (narozdíl od
stavěčů hladové zdi), přispívají k šíření něčeho pro člověka doložitelně škodlivého (ač ne nutně v míře, v jaké byly ohrožením
lidského života koncentrační tábory).
Švehlův
hlavní chod
Intelektuálská
nahrávka Václava Havla nezůstala bez odezvy. Marek Švehla,
novinář a publicista, ji přijal a proměnil z laciného (pro někoho až nevkusného) výkřiku v podnět pro hlubší úvahu. I on uznává,
že Havlovy „zbraně“ byly poněkud „přehnané“, avšak
jejich cíl pokládá za legitimní. Tím cílem samozřejmě nejsou
auta (obrana ve stylu „auta za nic nemohou!“ je absurdní), ale
fenomén automobilismu – rostoucího šíření automobilové
dopravy se všemi jeho důsledky. Auto samo o sobě špatné není,
stejně jako ježdění v něm. Podobně dá rozum, že zajišťuje-li
si někdo své živobytí prací v automobilovém průmyslu, má to
pro něj (i pro společnost) řadu pozitivních účinků. Ovšem
jsou tu – bohužel – i ty špatné.
Švehla
vyjmenovává několik (nezamýšlených) důsledků, které s sebou
masivní rozvoj automobilové dopravy ve 20. století přinesl a
které tak ve vyspělém světě postupně učinily z garanta svobody
a symbolu společenské prestiže velkého znečišťovatele a
uzurpátora veřejného prostoru. Na konci pak stojí otázka, zdali
je cena za státem zajištěnou zaměstnanost přiměřená
negativům, která s sebou expandující automobilismus přináší.
V
potaz je Švehlou vzata i kritika z pozic ekonomického liberalismu,
která omezování automobilismu vnímá jako ohrožení tržních
principů a tím i lidské svobody. Pokud by totiž – zní
argument této strany – byla auta skutečně tak škodlivá,
racionální a na své osobní blaho myslící jedinec by to jistě
reflektoval ve svém jednání, což by vedlo ke snížení poptávky
po tomto produktu a následně i k poklesu jeho nabídky. V teorii
jistě ano, namítá Švehla, avšak praxe je jiná – od představy
čistého volného trhu na hony vzdálená. Hájit rigidně tržní
logiku v prostředí, které reálně tržně nefunguje, se pak stává
poněkud problematickým.
Cesta
z bludného kruhu automobilismu podle Švehly vede nikoliv v další
podpoře produkce aut (imunizované vůči kritikám poukazem na
blahodárnou roli při boji s nezaměstnaností), nýbrž v hledání
šetrnějších a lidskému životu vstřícnějších alternativ,
které v konečném důsledku mohou vést k otevření či expanzi
nových pracovních míst. To ovšem vyžaduje osvícené
politiky, kteří se neuchylují populisticky k neprozíravých a
zaběhaným řešením.
Havlové,
Švehlové a vaječný zákusek
Osvícenost
můžeme poznat třeba podle toho, že si její nositel dokáže
klást otázky, které překračují běžný horizont. A současně
nezapomíná na to, že pro člověka (alespoň toho moderního) má
být práce prostředkem a život cílem. Pracujeme, abychom žili;
nežijeme proto, abychom pracovali. V této souvislosti se pak
obhajoba sektoru ekonomiky, který prokazatelně přispívá ke
zhoršování života lidí, odkazem na jeho schopnost dávat mnoha
lidem práci ukazuje v poněkud jiném světle.
Nejsou-li
toho politikové schopni, zůstává zde ještě řada jiných lidí,
kteří tuto schopnost mají. Například přední intelektuálové
jako Václav Havel, nebo přední novináři jako Marek
Švehla. Ti první čeří vodu veřejného prostoru, čímž
zajišťují publicitu svým výrokům. Ti druzí pak tyto vypuštěné
balónky zachytávají a věnují jim pečlivější pozornost. Jedni
bez druhých ztrácí na síle. V jednom případě se provokativní
bonmoty rozpouštějí ve víru prchavého mediálního světa, ve
druhém se analytické komentáře tísní v tmavých koutech
veřejného nezájmu.
V
tomto kontextu je třeba vidět i stávající „vaječné turné“
po stopách Jiřího Paroubka. Originální nápad, který však
zůstane obyčejnou klukovinou, nebude-li podepřen věcnou
argumentací, která dokáže občany přesvědčit o rizicích
spojených s osobou předsedy ČSSD, jeho stranou a jejich stylem
politiky a myšlení. V horším případě dokonce přinese svůj
opak – mobilizaci Paroubkových příznivců proti dětinskému a
bezobsažnému „vajíčkovému násilí“. Mnohým může být
obrázek středoškoláků nadšeně metajících vejce po předákovi
české levice sympatický, je to jistě zábavné a osvěžující.
Ale vědí ty „děti“ vůbec, proč je vlastně současná ČSSD takovou
hrozbou?