Reklama
 
Blog | Roman Vido

Politika strachu

Politika v nejširším slova smyslu existuje od chvíle, co lidská společnost spatřila světlo světa, protože každá lidská skupina se snaží spravovat si své záležitosti. Skupiny se ovšem v plynutí historie mění, a tím se mění i obsah a forma politiky.

Politologické a sociologické
analýzy politiky v dnešním západním světě docházejí k řadě zajímavých
závěrů. Hovoří o krizi systému (velkých) politických stran, krizi zastupitelské
demokracie, nebo dokonce krizi demokracie jako takové. Poukazují na obsahové
vyprazdňování politiky a její pozvolnou přeměnu v jedno z dalších
odvětví showbusinessu. Zdůrazňují oslabování národních politik jako celků tváří
v tvář ekonomickým silám globalizace. Nebo naopak varují před oživením předmoderních
skupinových instinktů a návratem nového „tribalismu“.

Jedním z výstižných postřehů
těchto analýz je role strachu
v současné politice. V časech předvolebních nás média zásobují sadami
všemožných anket, ve kterých se objevují i takové, které se táží po motivech vedoucích voliče k volbě té či oné strany (případně k účasti
u voleb vůbec). Spekuluje se, zdali má největší váhu program, mediální
prezentace, morální profil kandidátů nebo doporučení blízkých. Strach však v nabízených variantách odpovědí nenacházíme.

Přitom je to právě povaha strachu, který u mnoha voličů
rozhoduje o tom, který lístek do volební urny vhodí. Politické strany si tuto
skutečnost dobře uvědomují, a proto své předvolební kampaně čím dál více
orientují na vyvolávání patřičně silných pocitů ohrožení než na konstruktivní nabídku „pozitivních vizí“.
Rozšířený pojem „negativní kampaň“ tento fakt nepostihuje zcela. Nejde totiž
jen o vymezení se vůči druhým, ale – daleko více – o probuzení strachu z druhých (a jejich nástupu
k moci). Jistě, můžeme vidět i jiné kampaně. Jenže ty – jak se zdá – zabírají
čím dál méně.

Reklama

Nejsem věštec, abych dokázal
předvídat, jakým směrem se politika bude ubírat v budoucnu. Dá se však
očekávat, že „hra se strachem“ bude i v následujících letech její určující
obsahovou náplní. Populistická pravice bude hrozit „návratem ke komunismu" či
„zadlužením dalších generací“. Populistická levice jí to bude vracet vyvoláváním
úzkosti z hrozby „návratu do divokých let devadesátých“ či „přetrhání pout
společenské solidarity“. Populistický nacionalismus nás bude strašit nebezpečím
„rozplynutí národní identity v multi-kulti moři“ či „nájezdem cizáků do
naší vlasti“. Populistický zelený aktivismus bude hrát na strunu "ohrožení planety" či "vyčerpání zdrojů". Aktuální volební výsledky pak budou vyjadřovat to, který typ
strachu se podařilo probudit nejdůkladněji. Bez ohledu na jeho opodstatněnost.
Klíčové totiž je, že strach plní svou funkci
– zasahuje „lid“ (populus).