Karetní hrátky
Včera
skončilo druhé kolo senátních voleb, čímž byl završen letošní
volební podzim, v němž se rozhodovalo o novém obsazení krajských
zastupitelstev a jedné třetiny horní komory Parlamentu. Jasným
vítězem (přijmeme-li soutěžní terminologii) obojích voleb se
stala ČSSD. Jak jsme se ovšem mohli z úst jejích čelných
představitelů dozvědět, nebyly tyto volby jen tak ledajakými. Šlo totiž
údajně o „referendum o současné vládě“, v níž ČSSD
své zastoupení nemá. Ale mít by chtěla. Lépe řečeno –
chtěla by mít vládu svou. A pokud možno co nejdříve.
Povzbuzena
výrazným volebním úspěchem a trvale příznivými preferencemi z
průzkumů veřejného mínění nezůstala ČSSD u rétoriky
vyvážení sil (aneb „vezmeme ODS Senát a kraje!“) a vyrazila
na zteč za účelem ovládnutí Poslanecké sněmovny, potažmo
vlády. Představa o blahodárnosti vyváženosti politických sil v
klíčových institucích se tak velmi brzy rozplynula (pokud kdy
vůbec byla pro ČSSD něčím více než účelovým argumentem). Jak
na to? Inu po italsku – vyvoláním předčasných voleb.
Ideálně hned v červnu příštího roku ve spojitosti s volbami do
Evropského parlamentu.
Hlavní
argument ČSSD zní: proběhlé volby jasně ukázaly, že tato vláda
nemá podporu veřejnosti – veřejnost v tomto „referendu“
řekla vládě ne (David Rath hovořil s originalitou sobě vlastní
o „vystavení červené karty“.) První, co v této souvislosti
pozorovatele, který netrpí fatálním výpadkem paměti, napadne,
je otázka, proč podobný náhled neuplatňovala ČSSD v době, kdy
byla sama vládní stranou
a dosahovala tristních výsledků v komunálních, krajských či
senátních volbách. Tehdy nešlo o referendum o vládě? (Nejsem
naivní – je jasné, že tato interpretace se straně, která je u
moci, do krámu nehodí.)
Kladení
otazníku nad legitimitu této
vlády určitě není od věci. Zvláště vezmeme-li v potaz
křehkost její většiny, která jí byla dána do vínku a jenž
byla umocněna fenoménem „politického přeběhlictví“. Ovšem
způsob, jakým to činí ČSSD (sama se v minulosti o „nezařazené
poslance“ opírající), vyznívá značně nevěrohodně. Sociální
demokraté však mají odpověď na všechno. I na zásadní
protiargument v podobě zájmu na stabilitě vlády před
nadcházejícím českým předsednictvím v Evropské unii. Byl to
tuším Michal Hašek, dosluhující předseda poslaneckého klubu
ČSSD, budoucí jihomoravský hejtman (a v mých očích názorná
ukázka nevyzrálého politika opojeného vlastní důležitostí z
postů, k nimž se dobral), kdo veřejnost informoval o tom, že zde
hrozí nebezpečí prodloužení předsednictví Francii na úkor
České republiky, a proto by měl Topolánek a jeho tým co nejdříve
v zájmu státu a jeho pověsti v Evropě sám odstoupit.
Systém,
který není třeba brát vážně
Jsem
přesvědčený o tom, že předčasné volby jsou špatnou
variantou – bez ohledu na
předsednictví v EU. Domnívám se, že tento krok by měl ve
stabilní demokratické společnosti představovat pouze mimořádný
prostředek pro mimořádné situace.
A nic takového zde nevidím, i když snaha ČSSD takový dojem
vyvolat je nepřehlédnutelná. Krajské a senátní volby zkrátka
nejsou volbami do
Poslanecké sněmovny. Dá se samozřejmě předpokládat, že kdyby
nyní proběhly volby do dolní komory Parlamentu, zaznamenala by
ČSSD další vítězství. Ale to je celkem pochopitelné. V průběhu
volebního období a zvláště, jsou-li realizovány reformy (ať už
si o jejich hloubce a kvalitě myslíme cokoliv), nebývá popularita
vlády vysoká – jak ostatně upozornil sám premiér Topolánek a
jak by nejspíše souhlasila i řada politologů a politických
komentátorů.
Český
politický systém dává vládě vzešlé z voleb do Poslanecké
sněmovny jasný mandát na období čtyř let.
Tento mandát je silnější než průběžné nálady veřejnosti
odrážející se v číslech průzkumů volebních preferencí či
výsledky jiných typů voleb. Volat po novém „rozdání karet“
je sice z pohledu opozice pochopitelné, avšak současně i pohodlné
a nezodpovědné.
Povolávat znovu (už tak znechucené a ve velké míře apatické)
voliče k volebním urnám, jakmile se to někomu hodí, protože
větří lepší výsledek než ten, kterého dosáhl v řádných
volbách, je výrazem neschopnosti
řešit náročné situace a politické nedospělosti.
Onen
nešvar pohodlnosti zhmotněný ve volání po nových volbách ovšem
není pouze specialitou ČSSD. Za doby vlády socialistů jsme
podobné hlasy mohli slýchávat i z řad tehdejší opoziční ODS.
Tato praxe je pochybná a v konečném důsledku pro stabilitu našeho
politického systému nebezpečná.
Nese totiž v sobě skryté poselství: volby do Poslanecké
sněmovny vlastně není třeba brát moc vážně, protože se vše
dá zase brzy změnit. A tím podkopává už tak oslabený element
závaznosti a
respektu v české
společnosti a probouzí atmosféru nejistoty (stejně
jako kupříkladu rozmáhající se trend ústavních stížností na
kdeco). Z politického systému se tak stává pouze zábavná hračka
v rukou hrstky nezodpovědných. Na důstojnosti nepřidává ani
prezident republiky, který názorně dokládá svou „nadstranickost“
aktivní účastí na předvolební kampani ODS. (O dojmu z
vystoupení jeho mluvčího Jakla, který v sobě snoubí
sebestřednost, neprofesionalitu a patolízalství, nemluvě.)
Přežitek? A co dál?
V
neposlední řadě pak sehrávají svou smutnou úlohu i média
(zejména ta, která by si přála mít image serióznosti).
Nechala se totiž vtáhnout do hry rozehrané ČSSD a opět dovolila,
aby byl z obyčejných voleb učiněn boj Dobra se Zlem. Tato
bipolarizace taktéž přispívá k oslabování legitimity
politického systému, protože od voleb odhání voliče, kteří
nechtějí volit ani jednu ze dvou největších stran. Tím se
snižuje celková volební účast, a tudíž i faktická síla
politického mandátu každé vlády vzešlé z takových voleb (ať
již na celostátní, tak krajské úrovni).
V
souvislosti se světovou finanční krizí posledních měsíců se
občas hovoří o tom, že změnu potřebuje celý ekonomický
systém, jelikož kosmetické a dílčí změny nic nevyřeší.
Otázkou je, zdali podobné hlubší změny
nevyžaduje i stávající systém politický,
s jehož legitimitou a důvěrou v něj je to rovněž na vážkách.
Opakující se kombinace nízké volební účasti, povolebních
patů, „stojedničkových“ a „přeběhlických“ vlád a
burcování pro „nové rozdání karet“ nutí k zamyšlení,
zdali jde opravdu jen o „standardní projevy fungování
demokracie“.
Argumentuji-li
proti předčasným volbám, rozhodně tím nechci říct, že by se
úspěch ČSSD neměl do fungování vlády nijak promítnout. Naopak
– měl. Ať již do samotných jejích kroků, tak do jejího
personálního složení. Toto je nyní úkol Mirka Topolánka, jehož
slova o potřebě sebereflexe snad nebyla prázdnou frází. Vláda
je na půli cesty. Cesty, která je v systému s mandátem na čtyři
roky už tak krátká (poslední rok před volbama přece nebude
nikdo nic riskovat!). A měla by mít šanci – důkladně poučená
– dojít na její konec řádně.