Reklama
 
Blog | Roman Vido

Pevnost ateistů?

„Dobrý den, přicházím k vám z ateistické pevnosti jménem Česká republika“. Tak nějak jsem zahájil svůj příspěvek na konferenci Mezinárodní společnosti pro sociologii náboženství v Santiagu de Compostela.  Ale nemělo jít jen o lacinou legrácku. V těch slovech byla v maximálně úsporné podobě vyjádřena jedna ze základních charakteristik současné české společnosti.

Člověk
ani nemusí mít k ruce „tvrdá“ sociologická data, aby mu bylo
jasné, že farář a katechismus nejsou tím, co by v české
kotlině udávalo tón životu zdejších lidí. Má-li pak to
štěstí a čísla ze sociologických šetření mu k dispozici
jsou, může si jen potvrdit, co mu už předem našeptával "selský
rozum". K nějakému náboženskému vyznání se u nás hlásí něco
málo přes 25 % obyvatel, za věřící se jich považuje jen o
trochu více (necelých 20 % se přímo označuje za „přesvědčené
ateisty“). Bohoslužby navštěvuje alespoň jednou týdně zlomek
v podobě 3 % dospělé populace, zhruba 28 % Čechů a Češek se
věnuje modlitbám či meditaci. Náboženské rituály při
příležitosti významných životních událostí, jako jsou
narození dítěte, sňatek nebo úmrtí, mají svou důležitost pro
necelých 40 % osob. K církvím chová velkou důvěru sotva 7 %
obyvatelstva, zatímco skoro polovina populace jim nedůvěřuje
vůbec.

Může
zaznít námitka, že všechna tahle čísla odhalují pouze odtažitý
vztah české společnosti k tradičnímu církevnímu náboženství
v rovině formální příslušnosti a praxe, ale nevypovídají nic
o tom, co si lidé myslí a čemu ve svém nitru věří. Na to lze
zareagovat opět pár čísly: v Boha věří 35 % české populace, v
posmrtný život zhruba o 5 % méně. Jen pro 11 % lidí má ovšem Bůh
podobu tradičního křesťanského osobního Boha, zbytek jej chápe
spíše jako nějakou životní sílu či duchovní princip. Pro
necelou polovinu Čechů a Češek je Bůh něco, co je pro jejich
život absolutně nedůležité. Je tedy česká společnost
většinově ateistická?

Viděli
jsme, že přesvědčených ateistů je u nás přibližně 20 %, čili
odpověď na položenou otázku nemůže znít jednoznačně
přitakavě. Na druhou stranu – uvědomělých věřících není o
moc více. Jak ovšem naložit se zbývající skupinou Čechů a
Češek, kterých je přesně 50 % a kteří se zařadili do kolonky
„nevěřící“, případně svoji pozici nedokázali pojmenovat?
Jedná se o halíkovské „něcisty“, kteří sice v „klasického
Boha“ nevěří, do kostela nechodí, ale k ateistům se přihlásit
odmítají, protože „něco“ nad tímto nebo mimo tento svět
může koneckonců být? Nebo jsou to agnostici, kteří se zkrátka
duchovními otázkami vůbec nezabývají, či je pokládají
za nikam nevedoucí, což má v konečném důsledku tentýž účinek?

Reklama

Na
konferenci padala slova o náboženském vření tam či onde, o
prosperujícím letničním hnutí v Latinské Americe, synkretických
náboženstvích na africkém kontinentě či islámu v jeho
tradičních baštách i mimo ně. A na přetřes přišla slova
sociologa Petera L. Bergera, který v 90. letech odvolal své
dřívější proroctví o postupné sekularizaci moderních
společností s kajícným doznáním, že svět je ve stejném
náboženském kvasu jako v dřívějších dobách (a možná ještě
více). Vyjma dvou prostředí – západní Evropy (a jejích
kulturních „výběžků“) a mezinárodní elity vzdělanců
(která žije např. v univerzitních kampusech na východním
pobřeží USA a létá po rozmanitých konferencích). I my v Česku
jsme náboženskými „exoty“. Čím to? Jsme o tolik "rozumnější" či „pokrokovější“ než zbytek světa?

Česká
exotičnost spočívá i v tom, jaké představy u nás
slova jako „náboženství“ či „věřící“ vyvolávají.
Kdybychom si s českou populací zahráli hru na asociace a do éteru
vypustili slovo „náboženství“, nestačili bychom počítat,
kolikrát by se nám jako reakce ozvalo slovo „fanatismus“. Víra
a náboženství se v myslích českých lidí často pojí právě s
představou fanatismu. Případně manipulace a „buzerace“ (či s
obojím současně). Náboženství je mnohými v duchu těch
nejhorlivějších osvícenců nahlíženo jako deficit rozumu (věřit
je iracionální a pomýlené) a deficit svobody (věřit je
slabošské a otrocké). A kněz – coby
představitel náboženství – je pak kolikrát vnímán jako
někdo, kdo má ve vyhroceně karikované podobě tvář vypaseného
upoceného kněžoura, který hartusí pekelnými řetězy, aby nás
odradil od všech pozemských potěšení, přičemž sám pak v
ústraní vesele rozhazuje peníze utržené za odpustky v hampejzech
(či – v modernizované podobě – na placených webových
stránkách s dětským pornem). 

Řekl
bych, že projevovat v Česku odstup od náboženství (či ho přímo
odmítat) znamená v prvé řadě vyjadřovat svůj vztah k notně
zkresleným a silně negativně stereotypizovaným představám o
tom, co náboženství a náboženská víra jsou (případně mohou
být), a předvádět vlastní neinformovanost a ignoranci (ve smyslu
nevědomosti). Připodobnil bych to ke svému dřívějšímu
odmítání žánru sci-fi s argumentem, že příběhy, „kde po
sobě střílejí roboti lasery“, mě nezajímají. Hloupá
definice sci-fi ze mě udělala jeho odpůrce tak snadno, jak může
jiného učinit „nevěřícím“ podobně hloupá a nepoučená
definice náboženství. Tím nechci naznačit, že každý nevěřící
je hloupý a všichni chytří jsou věřícími. Ani já stále
neholduji sci-fi, i když už vím, že jeho podstatou nejsou
laserové přestřelky robotů. Pouze říct, že důkladnější obeznámenost s nějakou
skutečností může vést k proměně našeho vztahu k ní.


budu chtít příště pobavit obecenstvo nějaké mezinárodní
konference vtipnou úvodní hláškou, nebudu už hovořit o
„pevnosti ateistů“, ale o „pevnosti nevědomých“. A nebudu
mít přitom na mysli neznalost znění Otčenáše, obsahu Desatera
či seznamu smrtelných hříchů, ale nedostatečné povědomí o
tom, že náboženská oblast je terénem, který spíše než měsíční
krajinu mostecké pánve připomíná prostor Šumavy s jejími
údolími, vrcholky, tůněmi, bažinami, hvozdy a mýtinami.