Strčit si prst do krku
Poslední dobou jsem spíše četl
než psal. Například soubor esejů Václava Bělohradského s názvem Společnost nevolnosti. V jeho úvodu
autor vysvětluje onu nevolnost z titulu knihy:
„Pocit nevolnosti má ve společnosti pozdní doby mnoho zdrojů.
Především, řekl bych, je to závratná proliferace znaků, obrazů, formulí a
promluv, jejímž důsledkem je, že prudce ubylo skutečnosti. Mnoho znaků, málo
označovaného, mnoho významů, málo významného, mnoho částí, málo celků, mnoho
faktů, málo kontextů, mnoho kopií, málo originálů, mnoho obrazů, málo
zobrazeného, mnoho promluv, málo domluv, mnoho cílů, málo smyslu, mnoho
reprezentantů, málo reprezentovaného, mnoho odpovědí, málo otázek.“
Humpolácky přeloženo – v této své „užvaněné“ formulaci nám Bělohradský
říká, že dnešní doba je mimořádně užvaněná. Zatímco jsou znaky a obrazy
vyprazdňovány, pokud jde o jejich význam, naše senzory a mysl podléhají
záchvatům přeplněnosti. Cítíme pak nutkání také se vyprázdnit, strčit si onen
pověstný prst do krku. V lidové hantýrce se tomu říká „vyčistit si hlavu“.
Jedním z preferovaných způsobů, jak toho docílit, je vyrazit
v kvalitním out-doorovém vybavení někam „mimo civilizaci“, nejlépe do
rumunských hor nebo „duchovnem přetékající“ Indie. V záplavě katalogů si
jistě to správné místo vybereme.
Bělohradský se odvolává na
sdělení jakési firmy Imation, nabízející software k archivaci informací,
podle kterého se ve světě ročně vyprodukují „2 exabyty dat“ (1 exabyt = 1
miliarda gigabytů). Pro ilustraci: vypálily-li by se tyto informace na CD-ROMy,
sahal by jejich řetěz ze Země na Měsíc. Jak v takové mase dat poznat, které
informace jsou relevantní a které nikoliv? Jak je číst? ptá se Bělohradský. A
dochází k odpovědi, v níž volá po kultivaci a podpoře schopnosti
„kreativního čtení“ (oproti „kreativnímu psaní“). „Smyslu prudce ubývá, textů prudce přibývá. Když se nenaučíme je číst
tvůrčím způsobem, budou kroužit kolem nás jako neprůhledná clona ze zvířeného
prachu“. Toliko ke čtení. Co z toho ovšem vyplývá pro „produkci
textů“?
Jak a proč být originálním
Jsou chvíle, kdy cítím neodbytnou
touhu mlčet. Možná právě proto, že obvykle mluvím až příliš. V duchu se
pak ptám, kdy a proč bych měl něco vyslovit. Nakonec vždycky dojdu ke stejné
odpovědi: tehdy, kdy budu přesvědčen, že mám co říct, co sdělit. Něco, co nese
určitý smysl a současně není snadno dostupné „vedle u kolegy“. Mlátit prázdnou
slámu a pronášet stokrát omleté nevede k uspokojení. Ale co když zjistíte,
že odfiltrujete-li to, co nemá obsah, a to, co už řekli jiní jinde a lépe,
nezůstane prakticky nic? Snad kromě osobních jedinečných zážitků (které se
sluší sdělovat z očí do očí a ne v „neosobním kontextu“), nebo informací,
k nimž máte relativně privilegovaný přístup (ale které jsou de facto také
dostupné každému). Pak se právem ptáte – neměl bych radši mlčet?
Myslím si, že každý, kdo vytváří
nějaký text, jehož obsah má ambicí být něčím více než seznamem položek pro
nákup v obchodě, a kdo psaním pouze neukájí své grafomanské a
exhibicionistické sklony, (přinejmenším skrytě) touží po určité míře
originality vysloveného. Ale jak je možné být originálním ve „společnosti
nevolnosti“, která je zaplavena texty? Prudký nárůst populace, její gramotnosti,
množství jejího volného času a možností distribuce napsaného vede na poli textů
k obrovské konkurenci. Výsledkem je tíživý pocit, že všechno už bylo napsáno
a originalita není možná. Představuji si, že před dvěma stoletími existoval
v nějaké zapadlé české vísce místní spisovatel, jenž psal texty, které by
si dnes nevydělaly ani na onu suchou kůrku chleba. Ale proto, že psát
tehdy neumělo zdaleka tolik lidí co dnes, že času a prostoru k psaní bylo
mnohem méně a že o podobných konkurenčních (a třeba i schopnějších) pisálcích
z jiných vesnic náš autor nevěděl, mohl mít pocit, že je originálním
tvůrcem a jako takový mohl být vnímán i společenstvím, v němž žil. Ale co
dnes, kdy – alespoň potenciálně – představuje čtenářstvo a suitu odborných
kritiků a recenzentů globální internetová komunita?
Přinášet dnes coby autor
originální sdělení je nadmíru obtížné. Stejně jako ho coby čtenář ve smršti
textů rozpoznávat. Co s tím? Umlknout, nebo rezignovat na originalitu?
V Respektu 4/2008 se
v rubrice Novinky objevila citace z Ivana Wernische, která se tohoto
problému dotýká: „Nepřináším nic nového?
To nejspíše nepřináším. Ale kdo tady naposledy přišel s něčím novým? A je
vůbec třeba přicházet s něčím novým? Nudím? Někoho jistě. Když mi to
vytýká básník, který ještě nenapsal nic, co by nenudilo mě, řeknu si: každý
jsme jiný. Proč pořád ještě píšu? Vždyť já ani nevím. Ze všeho nejradši se
procházím po lesních cestách – jen tak – chodím a poslouchám, jak bzučí hmyz,
šustí listí, krápe déšť. Je to lepší než psát, ale ponouká mě to k psaní“.
Lapání čtenářů
Existuje pestrá škála textů a ty
můžeme poměřovat různými měřítky. Básně, úvahy, reportáže, hrátky se slovy… Kritérium
schopnosti sdělit něco originálního (či chcete-li – nového) je ovšem
uplatnitelné na všechny z nich. Otazník však vyvstává nad tím, kdo tento
aspekt může nebo má posuzovat. Autor, čtenář nebo nějaký externí arbitr? Nemohu
hovořit za jiné, pouze za sebe. Jenže v tom je ta potíž: jasnou odpověď
nemám. Jen matně tuším, že leží někde na půli cesty mezi mnou a čtenáři. A
píšu-li „čtenáři“, myslím tím čtenáře víceméně konkrétní. Psát pro veskrze
anonymní publikum mě motivací nenaplňuje. Je to handicap nebo ne? Opět – nevím.
Václav Bělohradský konstatuje, že
„každý text je nejen o něčem, ale také pro někoho“. Od Umberta Eca si vypůjčuje
pojem „modelového čtenáře“ a píše: „Autor
musí předpokládat u čtenáře řadu kompetencí, bez nichž by výrazy, které používá,
neměly obsah; a musí také předpokládat, že soubor kompetencí, jejž využívá při
konstrukci textu, je stejný jako ten, který využívá čtenář při jeho
interpretaci. (…) Každý rozumějící čtenář textu se snaží být čtenářem
modelovým, tedy udělat si nějakou představu o tom, jak je (…) zakódován
v díle ‘čtenář, kterého by ten text chtěl mít’“. Daná slova bezesporu
míří na texty jiné úrovně, než jakými jsou blogové zápisky. Přesto si myslím,
že je lze použít i ve vztahu k textům méně „velkolepým“, jsou-li tyto
míněny alespoň trochu vážně.
Naposledy Bělohradský: „Text je past, políčená autorem na
modelového čtenáře. Jen když ta past sklapne, bude mít dílo smysl…“ Řekl
bych, že i blogger chystá své skrovné pastičky.