Reklama
 
Blog | Roman Vido

O tom, jak žít, věda mlčí

Moderní věda je fenoménem, kterému se co do vlivu a úspěchů může jen máloco rovnat. Občas se o ní hovoří dokonce jako o "náboženství dnešních dnů". K čemu je nám nyní náboženství či náboženská víra, když máme vědu? Připouští se sice, že odpovědi na všechny otázky ještě nemáme, ale budeme-li dostatečně trpěliví, dočkáme se jich. Dříve či později. A pak už bohy skutečně nikdo potřebovat nebude.

Věda jako utěšitelka

V diskusi u mého nedávného článku o intelektuálech a vzdělanosti se mimo jiné objevil tento
komentář: „Neustále se mluví o tom jak se
připravit na budoucí povolání, ale povolání je přece jen jednou
z podpůrných záležitostí k samotnému životu. Když nebudeme umět žít,
co potom budeme živit? A taky: budeme umět dělat svobodná rozhodnutí?“.

Vzpomněl jsem si na tato slova o „umění žít“ tento týden na semináři, jehož
náplní byla diskuse o slavné přednášce klasika německé sociologie Maxe Webera
„Věda jako povolání“. Přestože spatřila světlo světa skoro před sto lety (v
roce 1919), mám neodbytný pocit, že Weberova slova k nám promlouvají i
přes hradbu uplynulých desetiletí.

Podle Webera se moderní svět
vyznačuje rostoucí intelektualizací a racionalizací prostřednictvím vědy a
techniky. Co tím má na mysli? Nejprve, co tím na mysli nemá. Nechme klasika
promluvit: „Znamená například, že my
dnes, např. každý, kdo sedí zde v tomto sále, máme větší znalost životních
podmínek, za nichž existujeme, než Indián nebo Hotentot? Sotva. Kdo z nás
jezdí tramvají, nemá – není-li náhodou fyzikem – ani ponětí o tom, jak dochází
k tomu, že se dává do pohybu. Také o tom ani nemusí nic vědět. Pouze mu
stačí, že s chováním tramvajové soupravy může počítat, a podle toho
orientuje své chování; jak se však tramvaj vyrábí, aby se pohybovala, o tom
neví nic. Divoch toho o svých nástrojích ví nesrovnatelně víc.“

Intelektualizace a racionalizace tak nutně nevedou k nárůstu našich
znalostí coby jednotlivců o světě, ve kterém žijeme. Tyto procesy spíše
odkazují k vědění či přesvědčení o tom, že budeme-li chtít, můžeme se to
kdykoliv dozvědět
. K dispozici totiž máme obrovský objem expertního vědění
z čím dál specializovanější a roztříštěnější oblasti moderní vědy.
Ze světa a našich myšlenek tak mizí tajemné a nevypočitatelné síly a my
nabýváme pocitu, že vše je v principu poznatelné a ovladatelné. Obvykle
tomu říkáme vědecký pokrok.

Reklama

 

Ale proč vlastně všechno to?

Až dosud je vše neproblematické.
Weber však přichází s důležitou otázkou – ptá se, zdali má tento pokrok,
jehož hnacím motorem je věda, i nějaký hlubší smysl, smysl, který by
překračoval rovinu čisté praxe a techniky. Ke svému přemýšlení symbolicky
pozývá Lva Tolstého s jeho tázáním po smyslu lidské smrti v podmínkách
lidského pokroku. Tolstoj je nemilosrdný. Weber jeho odpověď formuluje
takto: „pro kulturního člověka nikoli, a
to proto, že civilizovaný, do nekonečného „pokroku“ zasazený život by co do
svého imanentního smyslu konec mít neměl. Neboť před každým, kdo žije, se vždy
otevírá ještě další pokrok; a nikdo, kdo umírá, nedosahuje vrcholu, jenž sám
leží v nekonečnu. Abrahám nebo nějaký rolník v dávnověku zemřel „stár
a životem nasycen“, neboť stál v organickém koloběhu života, protože jeho
život mu také svým smyslem k večeru jeho dnů poskytl vše, co mohl
nabídnout, protože už pro něj nezbylo hádanek, jež by si přál řešit, a že už
proto užil života „dost“. Avšak kulturní člověk zasazený do proudu neustálého
obohacování civilizace myšlenkami, věděním, problémy, může být „životem
unaven“, nikoli však „nasycen“. Neboť z toho, co mu život ducha neustále
nabízí, zachytí jen nepatrnou část a vždy jen něco předběžného, nic konečně
platného, a proto je pro něho smrt nesmyslnou událostí. A proto, že je smrt
nesmyslná, je nesmyslný i kulturní život jako takový, neboť právě svou
nesmyslnou „pokrokovostí“ dává smrti punc nesmyslnosti.“

Po této delší citaci je zjevné,
že vystoupíme-li z mantinelů vymezených vědou a podíváme se na vědu
samotnou, můžeme dojít k trudnému závěru, který formuloval Tolstoj: věda je
nesmyslná
, neboť nám nedává odpověď na jedinou otázku, která je pro nás
důležitá. Otázku „Jak máme žít?“ či „Co máme dělat?". Nesmyslná věda? Věda,
která nedává odpovědi? Takové formulace mohou znít moderním uším podivně, ne-li
přímo podezřele. Lze najít uspokojivý výklad, který by nám umožnil na tyto
radikální teze přikývnout? Weber se domnívá, že ano.

Věda podle Webera stojí na
určitých předpokladech, které dále nezkoumá, případně si jich není vědoma.
Jedním z nich je přesvědčení, že poznávání za účelem „vylepšování“ našeho
života má smysl a hodnotu. Že smysl a hodnotu má náš svět jakož i náš život. To
jsou ovšem skutečnosti, které jsou brány jako samozřejmost a věda sama je
nemůže ani dokázat, ani vyvrátit. Pouze na ně spoléhá. A tím dodává
smysluplnost svému vlastnímu počínání. Weber pro ilustraci používá příkladu z
medicíny, který působí nanejvýše aktuálně. Týká se totiž problému smrtelně
nemocných, nevyléčitelných lidí. Nechme opět promluvit Webera: „Všeobecným „předpokladem“ lékařského
provozu je (…), že se přitakává úkolu udržování života čistě jako takového a
maximálního možného umenšování bolesti jako takové. A to je problematické.
Lékař udržuje při životě člověka na smrt nemocného, i když prosí o to, aby byl
života zbaven, a i když rodinní příslušníci, pro které je tento život bezcenný,
kteří mu přejí vykoupení od utrpení, pro něž se stávají úhrady za udržování
bezcenného života nesnesitelnými (…), si přejí a musí přát, ať už přiznaně nebo
ne, jeho smrt. Avšak předpoklady lékařství a trestní zákoník lékaři brání, aby
tak jednal. Zda je život cenný a kdy – na to se medicína neptá. Všechny
přírodní vědy nám dávají odpověď na otázku, co máme dělat, JESTLIŽE chceme život technicky ovládnout. Ale ZDA jej technicky máme a chceme ovládnout a ZDA to vůbec má nějaký smysl – to buď zcela odsouvají, anebo pro
své účely předpokládají“
(zvýraznil RV). Tolik Weber v době prosté veřejných diskusí o
eutanázii. Době bez kauz typu Terri Schiavo.

Situace se ovšem pozvolna mění,
čehož důkazem je mimo jiné i rozvoj oboru lékařská etika, v němž se
propojuje medicínská věda s filozofií. V Respektu 38/2007 se objevil rozhovor s neurologem a etikem
Janem Paynem. V jedné pasáži je zřetelně slyšet ozvěnu Weberových úvah. Na
otázku po „zachraňování“ života dětí-plodů s vrozenými vadami a kritériích
pro posuzování smysluplnosti a oprávněnosti takového postupu Jan Payne
odpovídá: „Určitě by pomohlo, kdybychom
se snažili odpovědět na otázku, kterou se moderní svět v podstatě přestal
zabývat: „Co je to smysluplný život?“ Jako první se takhle ptali Řekové a
v hledání odpovědi dospěli mnohem dále než my. Dneska totiž žijeme
s tím, že dobrý život se rovná hmotné zabezpečení. Čím budu mít víc, tím
budu mít lepší život. To je obecné povědomí.“
Otázka po smyslu ovšem není
otázkou vědy. Nýbrž filozofie či náboženství.

 

Kde věda mlčí

Abych lépe ilustroval odlišnost
typu tázání vědy a tázání filozofie či náboženství, zmíním jednu epizodu, o níž
píše v úvodu své učebnice The
Sociology of Religion
britský badatel Malcolm Hamilton a na níž ukazuje
limity metodologicky „ateistické“ vědy. Ve studii známého kulturního
antropologa Evanse-Pritcharda z roku 1937 o východoafrickém kmeni Azande
je pozornost věnována velkému významu, který má v tamním společenství víra
v čarodějnictví. Lidé věří, že za většinu smrtí mohou nějaká (zlá) kouzla.
Moderní, vědecky vzdělaný Evropan by mohl namítnout, že taková „zaostalá“ víra
se dá snadno rozptýlit, předloží-li se dotyčným vědecká a tzv. přirozená
vysvětlení daných smrtí. Například pokud někoho uštkne jedovatý had, snadno
ukážeme, že nejde o žádné čáry, ale o důsledek působení toxických látek
z hadího sekretu na fungování životně důležitých orgánů lidského těla. K tomu
Hamilton poznamenává: ano, Azanďan toto naše „vysvětlení“ může vyslechnout, ale
nehne při tom ani brvou. Natož aby opustil „čarodějný“ výklad. Proč? Protože
vědecké vysvětlení mu v jeho očích nabízí pouze popis, nikoliv skutečnou příčinu. Azanďan se
totiž i nadále může ptát: Proč daného člověka had kousnul? Proč zrovna jeho a
ne někoho jiného? Proč byl had na inkriminovaném místě zrovna ve chvíli, kdy se
na něm nacházel pozdější nebožtík? Jak je patrné – vědecký výklad a
„náboženský“ výklad se nijak nevylučují. Nejsou konkurencí. Jde o dvě různé
roviny
.

Podobné otázky si kladou lidé i
dnes. Například poté, co při tragické dopravní nehodě zahyne někdo, koho
jsme znali. Ptáme se – proč? A nemáme tím na mysli technický popis situace,
která předcházela dopravní nehodě, ani biologický výklad faktorů, které
přivodily lidské schránce zánik. Ono „proč“, které vysvítá z tohoto tázání,
odkazuje k rovině smyslu v našem životě. A ta je vědě zapovězená. Co
s tím? Jsou-li už takové otázky kladeny (což není nic samozřejmého), jsou
tu dvě základní možnosti. První z nich tyto otázky zavrhne jako „nesmyslné“
a zbytečné
. Nemá cenu se takto ptát. Důsledkem této volby je pak ovšem
(přinejmenším) implicitní odmítnutí smysluplnosti našeho života. Smyslu, který
by přesahoval praktickou, technickou či pragmatickou rovinu. (Ovšem i toto
"zúžení" stojí na zamlčených a dále nevysvětlovaných předpokladech, že právě
tato varianta je „smysluplná“.) Druhá možnost pak otevírá dveře
k filozofii a náboženství (náboženské víře).

 

Proč je dobré myslet na chrousta

Někdy se lze setkat
s názorem, že otázky po smyslu života jsou něčím na způsob dumání nad
nesmrtelností chrousta. Plodem zahálky, případně nějaké mentální úchylky. Život
se žije, život se nedumá. Dumáním se okrádáme o drahocenný čas a nijak tím
nepřispíváme ke zvyšování hrubého domácího produktu. Když taková slova slyším,
vybavím si všechny ty příběhy lidí, kteří měli vážnou nehodu, onemocněli
rakovinou, prošli si klinickou smrtí nebo přišli o blízké a jakoby náhle
„prozřeli“. Došli do bodu, kdy si uvědomili, že jejich dosavadní život byl
klamný a směřoval do slepé uličky. Život, v němž se věci nedůležité jevily být důležitými. Ten život, který dumání nad životem pokládal
za hloupost či zbytečnost.

Když jsem studoval filozofii,
musel jsem kolikrát vysvětlovat, k čemu vůbec takový obor je. Na co
potřebujeme filozofii. A kdo ji potřebuje. Dlouho jsem neuměl na takové otázky
nabízet odpověd. Až časem jsem si uvědomil, že filozofie skutečně nic
"hmatatelného" nepřináší a lze se bez ní obejít. Řada lidí žije bez jakéhokoliv
filozofování. Jenže… Jenže občas se v životě objeví chvíle, kdy je
samozřejmost, v níž fungujeme, narušena a my tápeme. A ptáme se. A chceme
své odpovědi, protože najednou věci nejsou tak, jak byly, za jaké jsme je měli.
Jistě, dá se žít bez reflexe vlastního života, dá se řídit tradicí nebo zvyklostmi
a otázky po smyslu si neklást. A budeme-li mít štěstí a nic nám plynulost
života nenaruší, prožijeme jej nedramaticky. Ale pokud se nám už jednou takové
otázky do mysli vloudí, je těžké je zahnat. Funguje to jako něco na způsob
konverze. Či otevření Pandořiny skříňky. Někoho do takového bodu přivede
tragická událost, někoho četba inspirativní knihy a někoho prozměnu pohled na
„hvězdné nebe nad sebou“. Ať je to tak či onak (přičemž druhá a třetí možnost
jsou určitě vlídnějšími), myslím si, že čím dříve nás takový moment potká, tím
lépe. Protože dojít k „osvícení“ až na smrtelném loži, začít přemýšlet o životě
až tehdy, když bude ohrožen, a uvědomit si případně „prázdnotu“ toho všeho, co
jsme žili, nemusí být zrovna dvakrát veselé.

 

Nejde o to nad životem dumat
přespříliš. Stačí jen sem tam.

 

Poznámka: Citace z Weberovy stati pocházejí z publikace M. Weber, Metodologie, sociologie a politika. Praha: Oikoymenh 1998.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama