Reklama
 
Blog | Roman Vido

Kdy(ž) demokracie ohrožuje svobodu

Karel Marx se proslavil mimo jiné svým prohlášením, že kapitalismus bude svým vlastním hrobníkem, protože samotným svým fungováním vytváří znevýhodněnou třídu, která ho v určité příhodné historické chvílí podrobí důkladné destrukci. Zdá se, že Marxovi tato jeho předpověď nevyšla. To, čemu říkal kapitalismus, přetrvává, byť v modifikované podobě. Vedle kapitalismu patří ke klíčovým jevům moderní doby i demokracie. A i ona měla svého „proroka zkázy“, který si byl vědom jejích sebedestruktivních tendencí. Tím, kdo ve svých úvahách naznačoval, že i demokracie by se mohla stát svým vlastním hrobníkem, byl francouzský politik a historik Alexis de Tocqueville (1805-1859).

Aristokrat na cestách

Alexis de Tocqueville byl původem aristokrat, nicméně jeho
politickou orientaci lze charakterizovat jakožto liberální. Svou badatelskou
pozornost zaměřil (a tím se i v dějinách politického, ale i sociologického
myšlení proslavil) na problematiku demokracie.
Klíčová je v tomto ohledu jeho dvousvazková kniha Demokracie v Americe, která vznikla po jeho pracovní návštěvě
Spojených států, jejímž oficiálním cílem byla analýza amerického vězeňského
systému. Tocqueville, vědom si řady problémů, které čeřily hladinu politických
vod porevoluční Francie, pečlivě analyzuje americkou
demokratickou společnost
, aby v ní našel inspiraci pro francouzskou
realitu.

Tocquevillova Francie je již sice
nějakou chvíli republikou, avšak stále zde zůstává otázka, jakou republikou má
do budoucna být. Tocqueville píše: „zbývá
nám určit, zda budeme mít republiku rozbouřenou nebo republiku pokojnou,
republiku spořádanou nebo republiku nespořádanou, republiku mírumilovnou nebo
republiku válkychtivou, republiku liberální nebo republiku utlačovatelskou,
republiku, která ohrožuje svatá práva vlastnictví a rodiny, nebo republiku,
která je uznává a posvěcuje.“
Právě Spojené státy jako země, která
v Tocquevillových očích nezažila politické bouře a nepokoje typické pro
Evropu a v níž je demokracie pevně zakotvena, může představovat kýžený
vzor. „Neobracejme své pohledy
k Americe jen proto, abychom otrocky kopírovali instituce, jež si zřídila,
ale abychom lépe pochopili ty, které se hodí pro nás, ani ne tak pro příklady,
jako spíše pro poučení, proto, abychom od ní převzali raději principy než
podrobnosti jejích zákonů.“

Reklama

 

Rovnost

Americká demokracie ovšem
Tocquevillovi neodhaluje jen své přívětivé stránky, ale i ty odvrácené.
Francouzský aristokrat si uvědomuje, že největší nebezpečí pro americkou
demokracii vyplývají z její samotné podstaty, nikoliv z nějakých
vnějších hrozeb. A proto mohou být nebezpečím pro demokracii každou.

Nejprve si ale vyjasněme, co
vlastně Tocqueville demokracií míní. V jeho pohledu není demokracie
označením pro nějaký formální politicko-právní systém či formu vlády, nýbrž
pojmenováním určitého typu společnosti.
Demokracii musíme u Tocquevilla chápat v rámci vymezení vůči aristokracii.
Společnost demokratickou – narozdíl od společnosti aristokratické –
charakterizuje v prvé řadě rovnost
společenských podmínek
. Neexistuje v ní pevné rozdělení do
společenských tříd a stavů dané původem jedince. V demokratických
podmínkách jsou si všichni sociálně
(nikoliv ekonomicky či intelektuálně) rovni. V principu je popřena úloha
dědičných výsad a oprávnění a všechny společenské pozice a s nimi spojené
statusy jsou otevřeny a přístupny komukoliv. Demokratická vláda je pak takovou
vládou, která zmíněnou rovnost odráží a respektuje. Je vládou všeho lidu. Lid je svrchovaným suverénem, vládne si
sám. (Reprezentován v aktuálním systému výkonu vlády ovšem může být
různě.)

Tocquevillovo vymezení může na
první pohled působit poněkud nezvykle, protože v něm chybí odkaz na téma svobody. Demokracii si obvykle dáváme
do souvislosti právě se svobodou. Tocquevillův přístup nám v této otázce
nabízí zajímavý směr pro naše uvažování. Svoboda totiž vůbec nemusí být
v demokratické společnosti samozřejmostí. Naopak – je něčím, oč je třeba
neustále bojovat. Demokratická – a tedy rovnostářská
– společnost má totiž v sobě „zabudovány“ mechanismy, které mohou za
určitých okolností působit právě proti svobodě.

 

Svoboda

Tocquevillovo pojetí svobody, jak
upozorňuje Raymond Aron, navazuje na
myšlenky, které rozpracoval Montesquieu.
Tento Tocquevillův předchůdce rozlišoval tři typy politických režimů: monarchii,
republiku a despocii. V prvně dvou zmiňovaných je realizace svobody možná,
zatímco ve třetím nikoliv. V monarchii vyrůstá svoboda v podmínkách
společenské nerovnosti, kdežto v republikánském režimu v podmínkách
společenské rovnosti. Tocqueville si uvědomuje, že moderní realita je realitou
srovnávání společenských podmínek, a proto se soustředí na možnost svobody
v rámci republikánského
politického zřízení. Moderní svoboda musí být založena na demokratické
rovnosti. Ovšem k tomu, aby se demokracie v Tocquevillově smyslu
spojila i se svobodou a nezvrhla se do despotismu, je zapotřebí patřičných
institucionálních opatření, jejichž přeodbraz Tocqueville nachází právě
v americké společnosti. Znovu je nutno připomenout – v demokracii není svoboda automatickou.

Co má vlastně Tocqueville na
mysli, když píše o svobodě? Aron poznamenává, že esejistický styl
Tocquevillových spisů nám neumožňuje najít jasnou a přesnou definici svobody.
Je ji podle něj nicméně možné z jeho textů „vypreparovat“. Obsah
Tocquevillova pojetí svobody je pak podle
Arona naplněn třemi momenty. Za prvé – svoboda jako ochrana před nahodilostí a vrtkavostí vládnoucí moci. Jedinec je
svobodný (a tedy v bezpečí), je-li moc vykonávána pouze podle existujícího
platného práva. Za druhé – svoboda jako
pluralita mocenských center či uzlů
. Žádný jedinec ani instituce nejsou
dokonalými a imunními vůči nepravostem, proto nelze moc svěřit pouze do jedněch
rukou. Za třetí – samovláda
(self-government). Ti, kterým je svěřen výkon vlády, ji musí vykonávat jménem
všech, tj. lidu, který je faktickým zdrojem moci, jehož jsou aktuální vládnoucí
pouze reprezentanty.

Klíčová otázka, kterou si
Tocqueville klade, pak zní – za jakých podmínek může být výše uvedeným způsobem
chápaná svoboda nejlépe zajištěna v demokratické společnosti, tj.
v podmínkách společenské rovnosti. Nebo jinak řečeno – jak zabránit tomu, aby se demokracie zvrhla
v despocii, v níž je svoboda potlačena?
Neboť již filozofové
antiky věděli, že tyranie většinou následuje po demokracii.

 

Bratrství

Při hledání odpovědi na tuto
otázku obrací Tocqueville svou pozornost k vnitřním hrozbám, které si
v sobě demokracie sama nese. Jednou z nich je fenomén
s demokratickými podmínkami neodmyslitelně spjatý – individualismus. Individualismus je – narozdíl od egoismu – podle
Tocquevilla nutno chápat jako jev svázaný s demokracií. „Egoismus je vášnivá a přemrštěná láska k vlastní osobě, která
vede člověka k tomu, aby všechno vztahoval výhradně k sobě a aby
dával sobě přednost před vším ostatním.“
Kdežto „individualismus je cit uvážený a pokojný, který vede každého občana
k tomu, aby se izoloval od masy svých bližních a uchýlil se do ústraní se
svými přáteli a rodinou“
a „ochotně
ponechává velkou společnost jí samé“.
Důsledkem individualismu je tak
stažení se do soukromé sféry a
vyklizení veřejného prostoru, který tak zůstává osiřelým a může se stát snadnou
kořistí ambiciózních škodlivých sil s despotickými choutkami.

Mark Henrie v tomto kontextu trefně podotýká, že revoluční
heslo „Svoboda – rovnost – bratrství“ vykazuje určitou nekonzistenci. „Jakobínské ztotožnění rovnosti s bratrstvím
je tak vnitřním rozporem, neboť společenské vztahy jsou ve skutečnosti založeny
na nerovnosti.“
Demokratická společnost jako společnost v principu
rovnostářská plodí uniformitu lidí.
Z této pak vyplývá hrozba apatie vůči druhým, neboť co nám mohou druzí
nabídnout, když jsou stejní jako my? Tyto Tocquevillovy úvahy je třeba chápat
ve srovnání s podmínkami aristokratického společenského řádu. „V aristokratických společnostech mají
všichni občané své pevné místo, jedni nad druhými“
, z čehož vyplývá,
že „každý z nich vidí nad sebou
někoho, jehož ochranu potřebuje, a pod sebou jiného, od něhož může žádat
přispění. Lidé, kteří žijí v aristokratických dobách, jsou téměř vždy
těsně vázáni na něco, co stojí mimo ně, a často jsou ochotni zapomenout na sebe
samy… V demokratických společnostech jsou naproti tomu povinnosti každého
jednotlivce vůči lidstvu daleko jasnější, ale oddanost jednotlivému člověku
vzácnější: pouto lidské náklonnosti je všeobecnější a současně volnější.“

V těchto slovech bezesporu
zaznívá Tocquevillova konzervativní
struna, dána nejspíše jeho aristokratickým původem, která jej tak řadí po bok
konzervativních odpůrců Velké francouzské revoluce, mezi něž patřili Edmund Burke,
Joseph de Maistre či Louis Bonald. Narozdíl od nich ovšem Tocqueville
demokratické revoluci nevzdoruje, nýbrž se jen snaží identifikovat možné hrozby, které by mohla přinést lidské
svobodě. Proto varuje před přílišným individualismem, který otevírá dveře despotismu tím, že jedince izoluje od
společenského celku. „Demokracie tedy
vede nejen k tomu, že člověk zapomíná na své předky, ale zatajuje mu i
jeho potomky a odděluje jej od jeho současníků; obrací jej neustále jen
k sobě samému a hrozí, že jej nakonec uzavře do osamělosti vlastního
srdce.“
Demokratická rovnost má takto tendenci oslabovat „bratrství“.

 

Demokratický despota

V jakém smyslu ovšem
představuje atomizovaná masa jedinců v demokratické společnosti „otevřené
dveře“ pro despotismus? Zde si dovolím o něco delší citaci, neboť žádný můj
komentář by nemohl být výstižnějším:

„Despotismus, ze své svou povahou bojácný, vidí v izolaci lidí
nejjistější záruku svého vlastního trvání a obvykle se všemožně snaží izolovat
je… despota lehce odpouští ovládaným, že ho nemají rádi, jen když se nemají
rádi ani mezi sebou. Nepožaduje po nich, aby mu pomáhali řídit stát; stačí,
když si nečiní nárok na to, aby jej sami řídili. Označuje za nepokojné a
neklidné duchy ty, kdo se snaží sjednotit své úsilí k vytvoření všeobecné
prosperity, a v rozporu s přirozeným významem slov nazývá dobrými
občany ty, kdo se úzce uzavírají sami do sebe. Tak jsou nectnosti, které plodí
despotismus, přesně tytéž, jakým přeje rovnost. Rovnost staví lidi vedle sebe
bez společné vazby, která by je spojovala. Despotismus staví mezi nimi přehrady
a odděluje od sebe. Rovnost v nich vytváří sklon nemyslet na bližní a
despotismus jim předstírá, že lhostejnost je jakási veřejná ctnost. Despotismu,
který je nebezpečný v každé době, se tedy musíme zvláště obávat
v době demokracie.“

Jak můžeme vidět v této
ukázce, demokracie může mít velmi blízko k totalitarismu. V tomto smyslu lze říct, že i země, které byly
v moderní době pod nadvládou komunistických režimů, byly
v tocquevillovském pohledu demokratickými. O aristokracie totiž rozhodně
nešlo – sociální rovnost zde panovala. Tento paradox pochopíme tehdy, když si
uvědomíme, že z Tocquevillovy perspektivy je v moderní době
demokracie jakožto typ společnosti něčím „automatickým“. Záleží jen, zdali bude
demokracií svobodnou či nesvobodnou. Komunistické „(lidově) demokratické“
republiky byly zjevně druhou z variant. Demokratický „zvyk“ směrovat lidi
pryč z veřejné sféry do sféry soukromé a poskytovat jim tak onen pověstný
„klid na práci“ totiž může být živnou půdou pro nástup totalitarismu.
Vyklizeného veřejného prostoru se totiž může chopit inkarnace společné vůle
demokratického lidu – stát.

Modernímu demokratickému státu je
postupována vysoká míra moci proto, že je vnímán jako „hlas lidu“, popřípadě
většiny. Podle Tocquevilla představuje opačnou krajnost než politická moc
v aristokratických společnostech. V nich se moc omezovala pouze na
to, co bylo v přímém a očividném vztahu ke státním zájmům, zbytek byl
ponechán bez větší pozornosti. „V těchto
státech se zdálo, že vláda často zapomíná, že existuje bod, kde chyby a bída
jednotlivců už začínají ohrožovat všeobecné blaho, a že zabránit zničení
jednotlivce může být někdy ve veřejném zájmu“.
Realita moderních dnů je pak
v Tocquevillově pohledu taková, že „většina
našich panovníků nechce pouze řídit národ jako celek; dalo by se říci, že se
cítí odpovědni za jednání a individuální osud všech svých poddaných, že si
vzali na starost vést a poučovat každého z nich v různých úkonech
jeho života a v případě potřeby jej učinit šťastným i proti jeho vůli.
Jednotlivci pak vidí společenskou moc stále více v tomto světle; ve všech
svých potřebách ji volají na pomoc a neustále na ni upírají pohled i proti jeho
vůli.“
Tocqueville si všímá a kritizuje rostoucí centralizaci státu a nárůst
funkcí, které chce vykonávat –
ekonomika, vzdělání, charita apod. Vláda (státní moc) podle něj zasahuje do osobních
věcí lidí více než v minulosti.

 

Pečovatel stát

V samotném závěru 2. knihy Demokracie v Americe nabízí
Tocqueville poněkud chmurnou vizi budoucího vývoje demokratické společnosti.
Můžeme ji chápat něco na způsob proroctví, které má ovšem nejspíše plnit úlohu
proroctví sebevyvracejícího se:

„Snažím se představit si, s jakými novými rysy by se mohl ve světě
vynořit despotismus. Vidím nesčetné množství podobných a sobě rovných lidí,
kteří jsou v jednom kole v honbě za drobnými a všedními zábavami,
jimiž sytí svou duši. Každý z nich se ve svém ústraní zdá lhostejný
k osudu všech ostatních; jeho děti a jeho osobní přátelé tvoří pro něj
celé lidstvo. Žije vedle svých spoluobčanů, ale nevidí je, dotýká se jich, ale
necítí je; existuje pouze v sobě samém a pro sebe sama, a i když mu ještě
zůstává rodina, dá se říct, že vlast již nemá. Nad těmito lidmi se tyčí
nesmírná a protektorská moc, která si samojediná klade za úkol zajistit jejich
požitky a držet ochranou ruku nad jejich osudem. Je absolutní, detailní,
přesná, prozíravá a laskavá. Podobala by se moci otcovské, kdyby jejím úkolem
bylo připravovat lidi na dospělost; ale ona se naopak snaží udržet je
neodvolatelně v dětství; ráda vidí, když se občané radují, jen když
nemyslí na nic jiného než na radovánky. Ochotně přispívá k jejich štěstí,
ale chce být jeho jediným strůjcem a rozhodčím; pečuje o jejich bezpečnost,
předvídá a zajišťuje jejich potřeby, usnadňuje jim zábavu, spravuje jejich
nejdůležitější záležitosti, řídí jejich podnikání, upravuje nástupnictví,
rozděluje dědictví; kdyby je tak ještě mohla zbavit znepokojivého přemýšlení a
námahy žít! Proto je uplatňování svobodné vůle den ode dne méně potřebné a
vzácnější; vláda jí ponechává stále menší prostor a pozvolna připravuje občana
o všechno až po jeho vlastní osobnost. Rovnost na to lidi připravila: vytvořila
předpoklady, aby to snášeli a aby to často dokonce považovali za dobrodiní.
Když tedy svrchovaná moc vzala do svých silných rukou postupně všechny
jednotlivce a uhnětla je podle své libosti, rozpřahuje svou náruč na celou
společnost; zatahuje nad ní síť drobných, složitých, pedantických a
univerzálních pravidel, z níž by nemohli uniknout ani nejoriginálnější
duchové a nejstatečnější duše a předstihnout tak dav. Neláme ničí vůli, ale
oslabuje ji, ohýbá a usměrňuje; zřídka nutí k nějaké činnosti, naopak
brání lidem jednat; nic neničí, brání jen vzniku čehokoli. Netyranizuje, ale
překáží, potlačuje, dráždí, vysiluje, ohlupuje a nakonec redukuje každý národ
na stádo bázlivých a snaživých dobytčat, jejichž pastýřem je vláda.“

Z této dlouhé ukázky myslím
jasně vysvítá, že despotismus není zdaleka jen rizikem, které by se pojilo
s explicitně totalitními státy. Despotická moc může být i „sametovou“ a "neviditelnou“ a plížit se
i tam, kde bychom to nečekali. A dokonce tak být i úspěšnější.

 

Jak spojit demokracii se svobodou

Jaký lék Tocqueville na ochranu
před despotickými sklony demokratických společností nabízí? Respektive –
v čem z americké reality ho vidí? Odpověď spočívá v decentralizaci a podpoře aktivní účasti občanů na správě místních
záležitostí
. Občanská angažovanost ve věcech veřejných představuje faktor,
který eliminuje zhoubný vliv individualismu. Odhaluje totiž lidem skutečnost,
že na svých bližních nejsou zdaleka tak nezávislí, jak by si mohli myslet.
Přičemž „zainteresovat občany na veřejném
blahu a ukázat jim, že k jeho zajištění neustále potřebuji jedni druhé,
lze daleko spíše tím, že jim bude svěřena správa drobných záležitostí, než že
budou pověřeni řízení věcí velkých“.
Těm by se měly věnovat jen přední a
význačné osobnosti. Svoboda politického
sdružování
a rozvinutá občanská
společnost
jsou tak odpovědí na hrozby despotismu. (Zde je zajímavé si
uvědomit, že se lze setkat s lidmi, kteří se pokládají za liberály a
přitom k občanské společnosti chovají postoj přinejmenším rezervovaný.)
Vedle toho znamená pro Tocquevilla důležitý prvek i svoboda slova zhmotněná
v podobě svobodných médií (v
jeho době – tisku.) Jak je zjevné, obezřetnost vůči státu coby kolektivitě par
excellence ještě vůbec nemusí znamenat rezervovanost vůči jakýmkoliv
kolektivitám. Naopak – přílišný individualismus je pro Tocquevilla ohrožením
svobody.

Tocqueville
ovšem není laciným optimistou. Mark Henrie jeho myšlenky interpretuje spíše
v pesimistickém duchu, když píše: „Není
jasné, zda Tocqueville věří, že sdružování občanů může (…) proces, vedoucí k de­mokratickému
despotismu, zastavit, nebo ho pouze zpomalit.“
Zároveň poukazuje na jeden
nesmírně důležitý moment – svobodná demokratická společnost je možná jen tehdy,
může-li se opřít o lidi „svobodného ducha“, o něco, co bych nazval „kulturou
svobody“. Pouze institucionální prostředky nestačí. Proto Tocqueville tolik
zdůrazňuje význam protestantského náboženství (resp. protestantských,
náboženských kořenů) v americké demokracii. Demokracie vyžaduje přítomnost
určitého typů ctností. Henrie to vystihuje následovně: „Ponaučení, které nám Tocqueville dává, zní: samos­práva je těžká.
Lidé, kteří jsou nejlépe uzpůsobeni k zacházení s demokra­cií, nejsou totožní s
těmi, které demokracie většinou vytváří. Zatímco první teoretikové demokracie
doufali v to, že vybudují ‘stroj, který bude fungo­vat sám od sebe’ – politický
mechanismus, ve kterém bude svoboda moci být zachována bez jakéhokoliv
uplatňování ctnosti, Tocqueville nám uka­zuje, že potřeba ctnosti je
nevyhnutelná.“

 

Tocqueville dnes

Tocquevillovy texty zůstávají i
navzdory faktu, že byly sepsány v 19. století, stále aktuálními a
vyvolávají celou řadu otázek. Ta po rizicích, která v sobě obnáší
demokracie samotná, je jen jednou z nich. (Nicméně stále hojně diskutovanou –
příkladem mohou být texty francouzského filozofa Marcela Gaucheta.) V tento moment mě napadají další dvě: do
jaké míry odpovídá popis americké společnosti realitě dnešních Spojených států
a jak by Tocqueville pohlížel na globalizační trendy dnešního světa, které
podle mnohých výrazně oslabují pozici národních států (znamenají větší svobodu
pro jedince nebo jen nahrazení vzdáleného protektora protektorem ještě
vzdálenějším?).

Ale možná stačí jen dívat se
okolo sebe, abychom viděli, že Alexis de Tocqueville nám má hodně co říct i
dnes.

 

 

Použitá a doporučená literatura:

Aron, R. 1969. Main currents in sociological thought I:
Montesquieu, Comte, Marx, Tocqueville, the sociologists and the revolution of
1848.
London: Penguin Books.

Henrie, M. 1996. „Alexis de
Tocqueville a úskalí demokracie.“ In Velké
postavy politické filozofie
. Praha: Občanský institut.

Tocqueville de, A. 2000. Demokracie v Americe. Praha:
Academia.