Reklama
 
Blog | Roman Vido

Kdo je křesťanem?

K tázání se po „křesťanskosti“ se lze dobrat různými způsoby. Čas adventní k tomu přímo vybízí. Co křesťanského v nás v probouzejí svátky vánoční – pokud vůbec něco? Možné jsou však i jiné cesty. Třeba ta moje, která se váže na setkání se světem hospice provozované katolickou Charitou, ve kterém je křesťanská víra přítomna na každém kroku. Ať už v podobě hmotných předmětů v jeho prostorách či nehmotné náplně v myslích a duších tamních zaměstnanců a dobrovolníků.

Podstatu
křesťanskosti si můžeme vymezit rozličnými způsoby.
Vždy však přitom bude hrát hlavní roli postava Ježíše coby Božího
syna. Pro mě jakožto „oficiálního nevěřícího“ je
křesťanství neodmyslitelně spjato s vírou, a to právě s
vírou, že v těle Ježíše sestoupil Bůh k lidem na tento svět,
aby jim nabídl možnost spásy. Křesťanství je vírou v Ježíše
Nazaretského jakožto vykupitele. A protože přijmout tuto
víru za svou – v oné doslovnosti, v jaké se obyčejně předkládá
– se mi (zatím) nezdařilo, nehovořím o sobě jako o křesťanovi.
Nemohu být ovšem i tak křesťanem?

Zkušenost
v hospici mě utvrzuje v názoru, že „křesťanskost“ spočívá
v přihlášení se k určitým hodnotám, které Ježíš (ať už ho chápeme jako Božího syna,
historickou postavu či symbol) ztělesňuje. Hodnotu základní zde
představuje přesvědčení o důstojnosti každého
jednotlivého člověka. Jen z titulu toho, že je člověkem.
Tento pohled je v konečném důsledku zakotven ve víře, protože
fakt, že každý člověk má svou hodnotu, není empiricky ani
rozumově dokazatelný. Můžeme jej pouze jakožto výraz víry
přijmout za svůj. Nebo si říct s Lévinasem – tvář druhého je
postačujícím argumentem.

Hospicová
péče je bytostně spjatá právě s touto vírou. Odkud jinud by
pak ti, kdo ji poskytují, mohli brát motivaci a sílu pro to, co
dělají? Právě přesvědčení, že člověk má svou vlastní
cenu i tehdy, když již nemůže společnosti „odvádět žádný
výkon“ a stává se „bezmocným“, jim umožňuje být
umírajícím lidem nablízku s plným lidským nasazením až do
posledního okamžiku. Není důležité, že je to člověk cizí a
nemohoucí. Určující je, že je to člověk. Ptáme-li se proto,
jsme-li křesťany, ptejme se nejdříve, zdali uznáváme důstojnost
a cenu každého jednotlivého člověka.

Reklama

Do
mysli se pochopitelně vtírají zneklidňující otázky. Zaslouží
si naši úctu lidé, kteří ji sami druhým neprojevují a
neprojevovali? Kteří druhým ublížili, a to často až drasticky?
Klasická námitka zní – a co vrazi? Myslím, že křesťan na
takovou otázku odpovídá kladně. Druhého přijímá se vším,
co si daný člověk v sobě nese. To ovšem neznamená, že by sobě
měl nechat ublížit. Slova o „nastavené tváři“ nelze brát
doslova. Stejně tak v otázce odpuštění. Přijmout druhého
jakožto člověka neznamená odpouštět mu jeho zlé činy. Leda
ty, jichž se dopustil na nás samotných, jelikož odpuštění je
ryze intimní akt mezi dvěma lidmi –
omilostňujícím a omilostňovaným. Nelze druhým odpouštět činy, které spáchali
na jiných.

Moment
přijetí vnímám jako druhý určující rys
křesťanskosti. Rozumím-li správně křesťanskému pohledu na
svět, je to právě ujištění, že Bůh-Otec přijímá každého
člověka, se vší jeho špatností a hříšností, co tvoří
jádro radostné zvěsti. „Pojď ke mně. Přijímám tě
takového, jaký jsi. Se vším beze zbytku. A bez soudu.“ V tom
vidím poselství Ježíše Nazaretského. A to, co mnohým lidem
chybí. Stačí se rozhlédnout okolo sebe, abychom viděli, kolik
lidí trápí skutečnost, že je druzí nechtějí nebo nedokáží
přijmout takové, jací jsou. S jejich chybami a nedokonalostmi. A
jak jsou kolikrát zaskočeni, když je někdo přijmout a nesoudit
dokáže. Někdy to vede až k slzám nebo k volání „Tak už mě
konečně zavrhni, vždyť jsem tak špatný!“ Cítím v tom
skrytou dětskou touhu po nepodmíněné lásce. Lásce, která
se neptá a která se nedává „podle zásluh“.

Dnes
si podobné věci vysvětlujeme spíše jazykem psychologie než
jazykem náboženské víry. Právě psycholog (či psychoterapeut) je postavou, která v
moderní době nahradila v péči o duši duchovního. Ale je
duchovní psychologem plně nahraditelný? Osobně se domnívám, že
není. Třeba proto, že nemůže nabídnout ujištění o lidské
důstojnosti, které je základem lidského duševního zdraví. A
pokud tak přece jen činí, uchyluje se k určité formě víry,
čímž překračuje hranice „vědy“, jak je v moderní době
chápána.

Mám-li
se vrátit k úvodní otázce po tom, co je to „být křesťanem“,
odpovídám si: být křesťanem znamená uznávat důstojnost
každého člověka
a ve svém jednání přijímat lidi
takové, jací jsou
. A – veden opatrností – dodávám, že
to neznamená nechat si od druhých všechno líbit nebo se zdráhat
vznášet na druhé morální nároky a požadavky. Jádrem
křesťanství je sice láska k bližnímu. „Milovat
bližního svého“ však nesmíme zaměňovat za „dovolit
bližnímu svému cokoliv“. Křesťanem není ten, kdo je na
všechny za všech okolností „hodný“, ale ten, kdo druhého
nezavrhuje, přestože se na něj třeba momentálně zlobí. Opět
si můžeme vypomoct přirovnáním ze vztahu mezi rodičem a
dítětem: i rodič někdy dítěti vynadá a možná mu i dá přes
zadek, aniž by to nutně znamenalo nedostatek lásky.

Přijmete-li
za své tyto mé myšlenkové pochody, můžete se na závěr
společně se mnou zeptat: jsme křesťany?

(Tuto
svou úvahu věnuji všem čtenářům tohoto blogu pro čas vánoční,
jehož příjemné a klidné prožití vám tímto přeju.)