Takový malý terénní výzkum
Je tomu pár let, co jsem
dlouhodoběji pobýval v zahraničí. Zrovna v tu dobu získala jedna moje
kamarádka zajímavou práci. Jednalo se o servisní služby v jednom studiu
zabývajícím se provozem videochatů. Měla proto na starost různé administrativní
a technické záležitosti s provozem spojené (například evidenci docházky „modelek“
a jejich času stráveného „v práci“ nebo drobnější úpravy technického zařízení).
Když jsem se to dozvěděl, vzbudilo to pochopitelně moji zvědavost. Jak to
vlastně všechno funguje? Co přesně „cybermodelky“ dělají? Opravdu si jen
rozverně povídají s bohatými pány z Ameriky? Anebo něco víc? A jak to
vypadá? Mohou se oddávat i jiným aktivitám, než je konverzace, když přitom
současně musí psát na klávesnici? Co jejich klient na obrazovce vlastně vidí?
Jenom vybrané partie nebo celou modelku i s klávesnicí?
Odpovědi na své otázky jsem mohl
získat dvojím způsobem: prostřednictvím vyprávění své kamarádky a pak
samozřejmě i formou „zúčastněného pozorování“ (což mě lákalo rozhodně víc). Kamarádka
měla pro mou zvědavost pochopení, a proto mi poslala odkaz na příslušné webové
stránky. Tady hraje klíčovou roli fakt, že jsem v tu dobu pobýval
v zahraničí. Jak mi totiž bylo řečeno, české videochaty se často orientují
na zahraniční klientelu, takže se na jejich stránky mnohdy vůbec nelze dostat z
„české adresy“. (O nadržené české samce asi není přílišný zájem.) Tento problém
jsem tedy naštěstí řešit nemusel a mohl jsem proto bez okolků zamířit do
tajemné říše virtuálního sexu.
Na úvodní stránce mě nečekalo nic
převratného. Každý, kdo už někdy zabrousil na nějaké stránky s tzv. „erotickým
obsahem“, ví, o co jde. Barevné nápisy, často blikající, a vedle nich různá jakožesvůdná
fota nažhavených mladých žen. To všechno má upoutat vaši pozornost a nalákat
vás k tomu, abyste zůstali a proklikávali se dál. Co bych se tedy
žinýroval – zůstal jsem a proklikával se dál. Významným se ukázalo být jedno
políčko, kde jsem si měl zvolit svůj nick. Žádné jiné informace po mně
nepožadovali. Chvíli jsem dumal a nakonec přišel s poutavým nickem
Pan_Horak. Přišlo mi to vtipné. Očekával jsem totiž, že se to kolem bude hemžit
různými „Sexmany“, „Mr.Dicky“, „Fuckery_No_1“ či „Hot_Lovery“, a já chtěl
zůstat věrný své střízlivé a kultivované pověsti. Koneckonců – proč by si
nemohl sexuálně zařádit i obyčejný český pan Horák? Klik a pokračujeme!
Na „oupnu“
Nyní jsem se ocitl na místě,
kterému se říká „open“. V čem spočívá? Na
obrazovce se vám zjeví nespočet malých okének, ve kterých vidíte jednotlivé
cybermodelky (i cybermodely). Vše je hezky upořádané do sekcí. Můžete si vybrat jednu dívku, přičemž volíte buď některou
z blondýn, brunet, či zrzek (jiné barvy vlasů či slečny olysalé
v nabídce nebyly). Můžete být ovšem nenasytou a sáhnout hned po dvojici –
buď smíšené (žena a muž) nebo nesmíšené (dvě ženy). Varianta se dvěma muži
na výběr nebyla. Nejspíše proto, že klientela tohoto serveru je tvořena muži
heterosexuály a ty gay řádění asi moc nenadchne. Na to jsou servery jiné.
Rovněž gruppen sex v menu nebyl. Všechny „pracovnice“ a všichni
„pracovníci“ měli samozřejmě svá „umělecká“ jména (Grace, Tanja, Wendy,
Caroline, Gwen …)
Pokud vás některá slečna či pár zlákali,
stačilo pouze kliknout na dané okénko, abyste dotyčnou či dotyčné měli před
sebou ve zvětšené variantě. Bylo ovšem třeba si dát pozor na to, zdali jsou ti,
koho jste si vybrali, dostupní. Ne každý byl totiž vždy „k mání“. Na to vás
ovšem upozornil patřičný nápis. Měli-li jste to štěstí a vámi vybraný „objekt“
byl k dispozici, mohli jste začít konverzovat. Vedle okna, v němž se
vám váš úlovek nakrucoval před kamerou, totiž fungoval minichat, v němž
ubíhaly rychlým tempem vzkazy, které si mezi sebou vyměňovali „účinkující“ a
„diváci“. Netřeba dodávat, že diváků bylo hodně a že mezi nimi skutečně byli
oni tušení „Sexmani“ a jiní bohové sexu. Chatování ubíhalo velmi svižně, pánové
asi byli správně nažhaveni. Vše probíhalo v angličtině či ve mně
nesrozumitelných jazycích, které nejspíše reprezentovaly neúspěšné pokusy o
angličtinu. Občas jsem váhal, zdali to či ono slovo je mně neznámým výrazem
slangové angličtiny nebo projevem jazykové negramotnosti jeho pisatele.
Konverzace byla vskutku zábavná.
Převažovala slova odkazující k určitému velmi omezenému souboru aktivit a
určitému velmi omezenému souboru částí lidského těla – mužského i ženského.
Cybermodelka se mnohdy v textu ztrácela, protože ona byla jen jedna,
zatímco hladových samců byla celá smečka a každý si chtěl přijít na své. A
leckdy každý na něco trochu jiného. V chatovacím okénku tak létaly o sto
šest různé příkazy, aby dotyčná dělala to či ono. Vůbec jsem té chuděře
nezáviděl, protože pokud by měla všechny poslechnout a učinit vše, co si
klientstvo žádalo, nebylo by to v podstatě ani technicky zvládnutelné. Už
jen proto, že dotyčná dáma měla jen dvě ruce a jedny ústa. Nebylo proto divu,
že si vybírala a konverzovala jen s těmi pány, kteří vypadali na to, že by
z nich něco mohlo kápnout (a to teď nemyslím doslova, ale metaforicky).
Vejít či nevejít? Toť oč tu běží
Tzv. „open“ totiž představuje jen
jakési předsálí, jakousi předsíň. Tou hlavní místností je totiž tzv. privát,
kde si modelka přivede už jen pouze jednoho klienta. Tam jsou pak oba
v soukromí a pán, který se tam naloguje, si již může nerušeně poroučet, co
by rád viděl, a cybermodelka by mu měla všechna tato přání splnit. Čím je tato
výsada vykoupena? Samozřejmě penězi, jak jinak. Narozdíl od „openu“ vás totiž
za pobyt na „privátě“ pěkně zkasírují. Jaké jsou přesně ceny, netuším, protože
až tak jsem riskovat nechtěl. Můj hostitel, jehož computeru jsem pro tuto svou
poznávací sondu využíval, by nejspíše neměl radost ani pochopení.
Jak jste jistě pochopili, cílem
modelek a modelů na „openu“ je ulovit co nejvíce klientů a přesvědčit je, aby
šli za nimi na „privát“. A tam je pak zdržet co nejdéle a to nejspíše
jakýmikoliv prostředky. Sami si představíte, o jaké se většinou bude jednat.
Díky tomu pochopitelně na „openu“ uvidíte jen zdánlivě málo. Přece jen – komu
by se pak chtělo na placený privát, když vše dostal zadarmo? Strategie
jednotlivých slečen či paní (ano, i paní zde bývají – viz dále) se ovšem
lišily. Některé se cudně schovávaly a byly ochotny ukázat maximálně odhalené
ramínko, zatímco jiné vsadily na zbraně těžšího kalibru a u klávesnice se
povalovaly jen v tangách. Rovněž činnosti, které byly jednotlivé dívky a
ženy ochotny na „openu“ provozovat, se různily.
V této souvislosti musím
zmínit zkušenost s jedním smíšeným párem, který na daném videochatu
působil. Jejich úkolem bylo – bez obalu řečeno – … však vy víte. Na „openu“ se
pochopitelně odehrávaly jen předehry, ačkoliv občas (vědomě?) se pár nechal poněkud
unést, takže slintalové z chatu měli vánoce. Zajímavé zde bylo sledovat
nabubřelá mužská ega, která shazujícím způsobem komentovala výkony
účinkujícího mladíka a zpochybňovala jeho mužství. Všichni tito virtuální
diváčtí sexuální přeborníci by to totiž zvládli daleko lépe a dotyčné slečně by
teprve ukázali, co je to pořádný sex! Ne jako ten mdlý břídil bez fantazie!
Ačkoliv – mladému modelovi se nelze moc divit. Je asi náročné být (nebo i jen
předstírat, že jste) nažhavený třeba po sedmi hodinách „šichty“. Mdlý výraz a
mdlé projevy ostatně necharakterizovaly jen jeho, ale i celou řadu jeho
spoluúčinkujících v jiných oknech. Pracovní doba byla dlouhá a noční
služby pochopitelně standardem.
Ale vraťme se k panu
Horákovi. Ten chvíli nesměle mlčel, ale poté se i on pustil mezi zdivočelé
účastníky konverzace. Slušně pozdravil a zeptal se dotyčné dívky, jakpak se jí
daří. Dalo se čekat, že reakce nepřijde. Pan Horák se ovšem nevzdával a dále se
pokoušel o kontakt. Zkoušel to přes počasí i nejnovější politické události.
Taky nic. Pak si uvědomil, že by mohla zabrat kavalírská nota. Vysekl proto
slečně kompliment směřovaný k jejím půvabným očím. Slečna se chytla a
s úsměvem v podobě smajlíku poděkovala. Pan Horák byl potěšen a
trochu neprozřetelně nasadil moralizující tón. Nechal se slyšet, že někdo
s takovýma hezkýma očima snad ani nepatří na takovéto podivné místo.
(Mezítím všude kolem halasně pokřikovali a verbálně masturbovali „sexmeni“ a
„eurofuckeři“.) Slečna se zatvářila dotčeně a optala se, kam by tedy podle něj
patřila. Pan Horák byl v rozpacích, protože nevěděl, co na to říct. Slečna
po něm ještě cosi vyštěkla a pak jej již ignorovala, neboť zřejmě pochopila, že
z pana Horáka žádné prachy nekoukají. Pan Horák se však nevzdával a
horečně se snažil kontakt oživit. V plánu měl diskusi o Dostojevském.
Sotva však promluvil, virtuální okénko zčernalo a všemu byl konec.
Administrátor pana Horáka odpojil od „openu“. Důvod? Pan Horák hovořil – jak se
na vlastence sluší a patří – česky. A to byla chyba. A tak nedošlo ani na
Dostojevského ani na virtuální sex.
Libido a jiné motivace
Tato přímá zkušenost ovšem nebyla
jediným zdrojem informací o tom, jak videochaty fungují. Poté, co jsem se
později s kamarádkou viděl osobně, nechal jsem si od ní povyprávět nějaké
ty historky z natáčení. A tak jsem se kupříkladu dozvěděl, že modelky a
modelové dostávají jen jakýsi nízký finanční základ a jejich konečný výdělek
tak závisí na tom, kolik a na jak dlouho si nalákají klientů na privát. To má
své plusy i minusy. Když jste dobří a daří se vám, můžete si asi přijít na
slušné peníze. Ovšem pokud máte den blbec, můžete se polonahá či polonahý půl
dne proválet na pohovce s klávesnicí a nemít z toho ani ň. Co jistě
stojí za zmínku, je sociální skladba „účinkujících“. Pokud byste čekali jen nějaké
"pochybné existence", jste na velkém omylu. Jistě, dívky s povětrnou náturou
byste mezi nimi našli, ale zdaleka ne jenom je. Jak jsem mohl vyslechnout, mezi
cybermodelkami se nacházejí i spořádané dívky, které mají partnery,
talentované studentky, které touží po penězích i zábavě, ale i matky dětí,
které se tak snaží řešit svou tíživou finanční a sociální situaci. Tedy žádná
jednotvárná skupina. Rozdíly určitě budou panovat i v motivacích. Někdo
z toho může mít jen zábavu, rozptýlení a povyražení. Jiný tak uspokojuje
své exhibicionistické či „zvrhlé“ choutky. Další to bere jen jako „práci jako
každou jinou“, protože „prachy jsou prachy“, ať už je získáš jakkoliv. A
konečně se jistě najdou i ti (či spíše ty), kdo ve skrytu duše sní o tom, že
pochybné kumbály videochatových studií jednou vymění za obálky předních módních
časopisů, stříbrné plátno či luxusní domy bohatých a úspěšných.
Tímto svým příspěvkem jsem
nechtěl nikoho zesměšnit. A když, tak jen trošičku. Ono je ovšem otázkou, zdali
jsou „směšné“ ony cybermodelky anebo spíše ony divácké uzlíčky testosteronu,
díky nímž vůbec něco takového může existovat. Možná je to ale jen velká legrace,
kdy to ani jedna strana nebere vážně a vnímá to jen jako relax a zpestření
života. Proč by ne. Mě osobně nicméně zkušenost s videochatem přivedla ke
třem závěrům:
Za prvé – videochaty jsou výrazně
antierotickým prostředím. Chcete-li utlumit svůj sexuální pud, nalogujte se. Za
druhé – pohled na některé slečny ve mně vyvolával skoro až smutek mísený
s pocity trapnosti. Najednou jsem v sobě ucítil závan feminismu a do
uší se mi drala slova o „nedůstojném zneužívání ženy coby pouhého masa“. Za
třetí – nikdy bych nechtěl, aby mně blízká osoba pracovala jako cybermodelka.
Log off.
Poznámka: Pevně věřím, že
tento text není v rozporu s článkem Kodexu bloggera, kde je zakázáno
publikovat na titulní stránce blog.respekt.cz
„texty, které
by mohly ohrozit mravní vývoj mládeže anebo jsou z jiného důvodu nevhodné pro
mládež do 18 let“.