To hanlivé slovo „intelektuál“
Zastavme se nejdříve u intelektuálů, kteří představují
zajímavou sociální skupinu. Bez nároku na objektivnost tohoto tvrzení si
troufám říct, že pojem „intelektuál“ má v současných českých podmínkách
(stále ještě) určitý pejorativní nádech. Intelektuál jako ten, kdo jen mluví a
nic nedělá. Kdo by chtěl rozhodovat o tom, co je správné. Kdo by chtěl určovat,
co mají ostatní dělat. Kdo se bojí a štítí „skutečné“ a „poctivé“ práce. Kdo
neumí nic jiného než planě teoretizovat. Časy, kdy si Karl Mannheim myslel, že
to mohou být právě nezávislí a ve společenském prostoru se „volně vznášející“
intelektuálové, kteří budou schopni překonat zaslepenost všech těch, kteří se
šikují pod rozmanitými ideologiemi, aby proti sobě nelítostně bojovali, jsou
již tatam. Byla to – intelektuálská – iluze. Otázka po smyslu a funkci
intelektuálů ovšem zůstává.
Důležité je v této
souvislosti téma vztahu
intelektuálů a politiky. Todd Gitlin
kritizuje americké (liberální) intelektuály za to, že by nejraději zůstali „ve
svých slonovinových věžích“, i za jejich hrdost na to, že „mají odstup od moci“
a „nejsou političtí“. Důsledkem tohoto jejich postoje je pak osiřelý veřejný
intelektuální prostor, jehož se ujímají představitelé konzervativních
pravicových think-tanků. Mají být tedy intelektuálové političtí? A pokud ano,
co to znamená? Při hledání odpovědi je dobré rozlišovat mezi političností a stranickostí. Slovo „politika“ můžeme chápat jako označení pro oblast
věcí veřejných, tj. věcí týkajících se obce (ve smyslu polis), v níž žijeme. „Politickým“ je pak vše (a každý), co
(nebo kdo) do této oblasti nějakým způsobem zasahuje. Podoba tohoto zasahování
se může různit v závislosti na motivech a zájmech zasahujících.
V politických střetech tak vystupují zástupci různých stran. „Stranickost“
odkazuje přesně k tomuto – je pojmem užším než pojem „politický“.
Intelektuálové by pak dle mého soudu měli být osobnostmi politickými, nikoliv
však stranickými. Tím by upadali do role „pouhých“ ideologů.
K čemu je ovšem takto
vymezená role intelektuálů dobrá? Jakou může mít funkci? Netřeba se domnívat,
že intelektuálové jsou pro všechny historické epochy nutností (společnost si je
může „dovolit“ až po dosažení určité úrovně blahobytu), ani že je jich ve
společnosti potřeba závratné množství (kvalita je zde důležitější než
kvantita). Připustíme-li však, že realita společnosti, v níž dnes žijeme,
má povahu v principu pluralitní
a demokratickou, vyvstává nám
z toho potřeba diskuse, hledání optimálních řešení, případně kompromisů. A
zde může sehrát nepostradatelnou úlohu právě intelektuál jakožto člověk, který
je schopen onu realitu nahlížet v její pestrosti a nejednoznačnosti.
V ideálním případě dokáže nacházet
klíčová témata a zásadní problémy
doby a veřejně je formulovat.
Intelektuál ovšem není strůjcem řešení – to je úkol politiků coby zástupců lidu
volených právě za tímto účelem. Intelektuál pouze klade otázky. Případně
naznačuje, jaké možné odpovědi jsou k dispozici. Iniciuje veřejné diskuse
a aktivně se jich účastní.
Taková pozice je pochopitelně
nevděčná. Odtud negativní postoj k intelektuálům. Protože „kafrat“ a
kritizovat umí každý. Ale něco udělat – to už je daleko obtížnější. Toho si je
myslím vědom každý z nás. Bylo by ovšem jen stokrát opakovaným klišé, kdybych
se zde začal rozepisovat o tom, že právě otázky, kritika a problematizování patří
k základním pilířům demokratické
společnosti – má-li demokratickou i nadále zůstat. Proto není náhodou, že
autoritářské a totalitní politické režimy směřují své represivní úsilí často
v první řadě na intelektuály, resp. kriticky a samostatně smýšlející
inteligenci, reprezentovanou vědci, spisovateli, novináři, ale třeba i mnichy.
Intelektuálové nejsou nebezpeční proto, že představují konkurenci ve snaze o
uchopení moci. Nýbrž z důvodu kladení
otázek a kritického odstupu od toho, co je jim oficiální (či neoficiální)
ideologií předkládáno jako pravda.
Vzdělanost jako předmět i podmínka veřejné diskuse
Thomas Brussig kritizuje německou realitu dnešních dnů za to, že se
v ní veřejné diskuse často věnují tématům, která nejsou pro společnost
nijak zásadní a na život jejích obyvatel nemají žádný vliv (např. vyrovnávání
se s fašistickou minulostí země). Podle jeho názoru by měla být
diskutována jiná, sice méně „sexy“, ale o to podstatnější témata. Například téma
– jaké potřebujeme školy a univerzity?
Zůstanu u této otázky a pokusím se ji vztáhnout k doposud řečenému. Jsem
totiž přesvědčen, že toto téma je navýsost aktuálním i v současné české
společnosti. To potvrzuje jak již zmiňovaný článek K. Vitvarové-Vránkové, tak i nedávný manifest českých vědců
a vzdělanců.
Svět se mění, tak jako se měnil
vždycky. Ovšem zdá se, že tempo změn se zrychluje. Mění se proto i povaha a
role procesu vzdělávání.
Připravované reformy českého školství se snaží reflektovat ducha doby a
naplánovat vše tak, aby vzdělávací systém odpovídal tomu, co mohou žáci a
studující nacházet mimo zdi svých vzdělávacích zařízení. Zdůrazňuje se rovina kompetencí a praktické využitelnosti. Terčem kritik se stává „encyklopedický“
styl vzdělávání a strnulost současného modelu školství, které mají způsobovat
odtrženost světa studia od světa života „tam venku“. Podle těchto kritiků dnes
není tak důležitý obsah (ten je vždy snadno „načerpatelný“), ale forma ve
smyslu schopnosti rozpoznat, který obsah je důležitý, a patřičně si jej
osvojit. Jak říká známé přirovnání – nedávejme lidem přímo ryby, ale naučme je radši
si tyto ryby vlastními silami nalovit.
Ne všude se ovšem tento trend
setkává s nadšeným souhlasem. Citujme část Výzvy: „Pokles úrovně vzdělanosti vnímáme s obavami. Absolventi základních,
středních i vysokých škol mají dnes podstatně horší všeobecný rozhled než
generace jejich rodičů. Ochota a tedy i schopnost porozumět světu, který nás
obklopuje, je čím dál menší. Výrazně poklesla chuť pochopit přírodovědné i
společenské jevy, vyznat se v historii, literatuře a výtvarném umění, vnímat
současnost v kontextu historického a kulturního vývoje lidstva… Nedostatečná
vzdělanost a malý všeobecný rozhled vede k degradaci populace na nemyslící dav
spotřebitelů všeho možného i nemožného, vytváří živnou půdu pro nejrůznější
podvodníky, extremisty, je zdrojem ignorance a agresivity vůči lidem i
přírodě.“ Ponecháme-li stranou poněkud bojovnější rétoriku předložených
vět, je třeba se ptát, co je jádrem tohoto manifestu – proti čemu míří. A zdali
oprávněně.
V mnoha kruzích se dnes lze
setkat s názorem, že základním smyslem vzdělávacího systému je příprava na budoucí povolání, což
v kontextu tržní společnosti znamená: vyškolení
pro trh práce. Kvalita školy je tak synonymem pro schopnost tuto funkci
naplnit. Speciální závažnost má tato otázka v souvislosti se školstvím
veřejným, které je z velké části financováno z veřejných prostředků. Jaký má být zájem státu jakožto zástupce
celku jeho občanů (jak tomu v demokratických podmínkách je)? Vyčerpává
se tento zájem oním momentem uplatnitelnosti na trhu práce? Nebo má mít stát (a
tím i jeho občané) zájem i na něčem jiném? Existují i nějaké další – stejně
důležité nebo případně i důležitější – funkce vzdělávání, které jsou
v zájmu společnosti jako celku? A pokud ano, které to jsou?
Pěstovat si vlastní hlídače
Samozřejmě, že vzdělávací systém
není monolitem. Má různé úrovně (základní, střední, vysoké) i zaměření
(technické, přírodovědné, humanitní). Nelze tedy generalizovat a paušalizovat.
Různost složek odkazuje k různosti funkcí. Přesto je myslím na místě ptát
se po určitém společném prvku. Klást otázku: co je smyslem vzdělávání v demokratickém státě. Osobně se
domnívám, že vedle funkce „produkce kvalitních lidských zdrojů pro trh práce“,
kterou nezpochybňuji, se jedná i o funkci „výchovy dobrého občana“. Slovo
„výchova“ prosím chápejte ve smyslu podpory,
ne mentorské buzerace. Nejsme totiž jen společností tržní, ale i společnosti
demokratickou. Obě složky spolu souvisí. Proto je v zájmu celé společnosti
(státu), aby byli jeho občané nejen dobrými „pracovníky“, ale právě i občany. Demokratický stát by měl mít – poněkud paradoxně –
eminentní zájem na tom, aby si pěstoval své vlastní kritiky a bedlivé hlídače.
Jinak by se mohl brzy stát nedemokratickým (či demokratickým jen „na papíře“).
Už známý francouzský „otec liberalismu“ Alexis
de Tocqueville věděl, že největší nebezpečí pro demokracii, které by ji
mohlo uvrhnout do despocie, číhá v ní samotné, v jejích vlastních
mechanismech.
Proto se domnívám, že náplní
vzdělávání by nemělo být pouze zúžené zaměření na „praktičnost“ a spol. a na
uplatnitelnost na trhu práce. Protože – za prvé – kdo přesně dokáže rozhodnout
o tom, co trh práce potřebuje a zejména – co v budoucnu potřebovat bude? Navíc je tu onen rozměr občanský. Demokratická
společnost potřebuje více než jen dobré pracovníky. Potřebuje i v širším
slova smyslu vzdělané a kriticky myslící občany. A obávám se, že tyto „kompetence“ jim
čistě praktické zaměření vzdělávacího systému ani neviditelná ruka trhu nedodá.
Samozřejmě, že nejde o to, aby veřejné školství „produkovalo“ samé
intelektuály. Ani v nejmenším. Stačí když nebude „vytvářet“ sice
multi-funkční, ale pořád jen „jednorozměrné“ bytosti.
Nicméně i oni intelektuálové jsou
v množství menším než nadměrném potřeba. A proto i školy, které budou
schopny dobré intelektuály a intelektuálky společnosti nabízet a dávat jim prostor
se rozvinout. Pluralitní společnost
je totiž prostorem lidí a skupin různorodých
zájmů, což se promítá v pestrosti názorů, postojů, politických a
hodnotových orientací. Člověk nemusí být marxistou, aby si uvědomil, že odlišný
pohled na svět bude mít zaměstnanec fabriky, velkopodnikatel s realitami, středoškolský
učitel či umělec na volné noze. Myšlení každého tak bude „stranickým“. Politika
v demokratickém státě je pak právě prostorem, kde se tyto „stranickosti“
utkávají v boji o moc a vliv a o prosazení svých vlastních představ o
světě. Zde se nachází místo pro intelektuály, kteří jsou sice také jen jednou
ze skupin mezi jinými (nemají protože žádné privilegium v tom smyslu, že
jejich pohled na svět by měl vyšší hodnotu), nicméně v jejich „popisu
práce“ je snaha o zachycení oné různorodosti a o důkladnou reflexi toho, co se ve společnosti odehrává.
Stručně shrnuto: má představa je
následující. V liberální a demokratické společnosti existují různí lidé,
kteří se snaží si žít svůj život dle svých představ. Politikové jsou těmi,
kteří se snaží řešit problémy týkající se společnosti jako celku. Snaží se
slaďovat různorodé zájmy a představy občanů této společnosti a usilují o „co
největší blaho pro co nejvíce lidí“. A intelektuálové pak představují ty, kteří
se snaží identifikovat ony klíčové problémy společnosti a kriticky reflektovat a
komentovat navrhovaná či realizovaná řešení politiků. A co má s tímto
dočinění vzdělávací systém? Ten by měl dle mého soudu
v liberální a demokratické společnosti napomáhat tomu, aby se mnou
předestřený „ideální stav“ co nejvíce blížil realitě. Idealismus? Možná. Ale
s idealismem stojí a padají dějiny. Bez něj bychom možná dnes ani
nevěděli, co to je „demokratická společnost“.
Není špatné být vzdělaným
Na závěr jednu malou poznámku.
Při nedávnem setkání se studujícími sociologie prvního ročníku přišel můj
starší a váženější kolega s jednoduchým argumentem pro praktickou
užitečnost studia tohoto – v očích některých velmi nepraktického – oboru.
Řekl: „Nikdy není špatné být chytrý a vzdělaný.“ Dovolím si s tímto jen
souhlasit.
Poznámka: V tomto
článku jsem pochopitelně nepokryl všechny důležité aspekty tématu. A i to, nač
řeč přišla, bylo jen naťuknuto či předestřeno v obecnější rovině. Uvítám
proto všechny komentáře, souhlasné i kritické, které dané téma nějak rozšíří.
Prosím ale o pokud možno věcné příspěvky, nikoliv o argumenty „ad hominem“.
Děkuji.