Brněnské ráno je nevlídné a
pošmourné. Venku chladno a z oblohy padá něco mezi deštěm a sněhem.
S úlevou proto přijímám útulek v podobě vyhřátého prostředku hromadné
dopravy a v hlavě si pomalu sumíruji svůj chystaný příspěvek. Měl bych
před ctihodným publikem pohovořit o místě křesťanství v hodnotové
orientaci současné české společnosti. Aneb co pro nás dnes (ještě) znamená
křesťanství. Poblíž Nemocnice Milosrdných Bratří míjím rozverný billboard
k jakési soutěži „Česko vypráví a zpívá o Ježíškovi“. A hle, křesťanství
není mrtvé. Žije a směje se na nás v podobě dětského andílka.
Před devátou se soukám ven
z trolejbusu a společně s ostatními mířím do budovy Biskupského
gymnázia. Přebírám tašku s propagačními
materiály a stravenku na oběd a pak už mé kroky směřují do auly. Jsem
překvapen, jak je velká a kolik lidí postupně usedá do jejích sedadel. Muži
v kolárcích či sutanách jsou ovšem v menšině. I řádových sester jen
zde jej pár. Převažují zjevně laici. Za chvíli už se za pultík staví brněnský
biskup a pronáší svou zdravici. Zdejší sešlost označuje za rodinu, která se
sešla, aby zavzpomínala. A na úvod se pomodlila. Také vstávám, ale mlčím a
stojím nehybně. Nenápadně se dívám okolo, jsem-li jediný „oficiální bezvěrec“.
Jedna paní naproti se zdá být také laxní. Inu což – i na rodinná setkání občas
dorazí „cizí host“.
Úvodním historickým příspěvkům trochu
chybí svižnost a poutavost, a proto se průběžně začítám do dvojčísla revue
Dialog Evropa. Je tam toho hodně zajímavého. Hlavní dvě témata článků se točí
okolo role médií jako prostředku náboženského vzdělávání a evangelizace a
otázek pastorace. V některých textech je zmíněna i sociologie, což kvituji
s povděkem. Je dobře, že již tato disciplína není vnímána jako náboženství
nepřátelská a nebezpečná, jak tomu bylo před sto lety. Druhá část historického
bloku je už podstatně zajímavější, neboť se věnuje osudům brněnské diecéze ve
20. století. Revue proto odkládám do batohu. A dozvídám se ledacos o brněnských
německých katolících v době před odsunem i o působení katolických kněží na
Brněnsku v podmínkách komunistické totality. Zaznívá mimo jiné i apel na
důsledné vyrovnání se s kolaborantskou minulostí. Zdá se, že je zacílen na
konkrétní uši. Nejsem však „insider“, takže nevím na které.
S vtipem a nadhledem
pronesený referát kněze se zkušeností s českým katolictvím v emigraci
končí první část a dav se sune do suterénu na oběd. A já s ním. Cestou
míjím stánek Karmelitánského nakladatelství, které nabízí řadu poutavých
titulů. Nejen ze své produkce. Neváhám a jeden z nich si ihned pořizuji.
Jde o čerstvý překlad výborné knihy britského historika náboženství H.
McLeoda Náboženství a lidé západní Evropy
(1789-1989). Co kdyby se i
v odpoledním bloku objevily méně zábavné příspěvky? Chvílí postávám i u
stolku s vybranými mešními víny. Ovšem tentokrát zůstává moje peněženka
uzavřená. Rychle za potravou těla, aby schránka mé duše nezkolabovala a já se
tak nepřipravil o další potravu ducha. Láduji kuřecí řízek s brambory a
doléhají ke mně slova nedalekých dvou farářů, kteří diskutují o tématech pro
svá nedělní kázání. Takový kolorit věru u oběda často nezažívám.
Další porce informací se ke mně
začíná valit po druhé hodině odpolední. Pozorně
naslouchám a říkám si, jaká je to škoda, že se tolika lidem v naší
společnosti redukuje katolická církev (ba i katolická víra jako taková) na
„temnou“ minulost v podobě pálení Husa, čarodějnic nebo knih či „temnou“
současnost ztělesněnou v odmítání potratů, homosexuality a antikoncepce.
Přitom jsou zde nezapomenutelné barokní sakrální stavby a artefakty, duchovně i
emocionálně povznášející lidové poutě, hodnotná díla tzv. katolické literatury
(Čep, Renč, Florian, Zahradníček), jména statečných obětí komunistických
represí (Toufar, Bula, Trochta, Beran) či saleziánská střediska pro mládež. A
mnoho jiného.
Dumám nad náboženskou
nevzdělaností české populace (mou osobu z toho nevyjímaje).
Rádi se hlásíme k odkazům osvícenství, které brojilo proti nevědomosti a
tmářství, za něž činilo zodpovědnými náboženství a církve. Přitom sami o
náboženství a církvích kolikrát uvažujeme hloupě a předsudečně. Je skutečně
pozoruhodné třeba to, kolik mladých a vcelku vzdělaných lidí je schopno o
katolické církvi (ale i o křesťanství jako takovém) mluvit jazykem marx-leninských
ateistických příruček z 50. let. Alespoň na Ostravsku. Jistě, před rokem
1989 se dalo jen těžko očekávat, že bude náboženství prezentováno jinak než ve
světle nejčernějším. Ale dnes? Máme už přece jen 18 let po „sametovce“. A přesto
je posun ne příliš znatelný.
Pomalu se blíží čas mého
vystoupení. Přemýšlím, jak oslovím přítomné. Řada mých předřečníků a předřečnic
oslovila nejprve biskupa, a to formulací „Otče biskupe“. Já ovšem nejsem dítkem
katolické rodiny, takže „otec“ není na místě. „Pane biskupe“ jako nedávno
v mailu? Nervózní příliš nejsem. Auditorium čítající okolo dvou stovek
lidí pro mě není ničím novým. Má nedospanost pak spolehlivě tlumí i drobné náznaky
nervozity. Snad jen abych za pultem neusnul. Nebo nedostal okno. Chci
totiž mluvit spatra, pouze s pomocí powerpointové prezentace
s osnovou přednášky a pár statistickými čísly.
Do sálu zaznívá mé jméno a já se
uvelebuji na pódiu. Pana biskupa (sedí přímo přede a pode mnou) z oslovení
vynechávám pro jistotu úplně a zůstávám jen u dam a pánů. Vysvětluji svou roli
sociologa, který se – narozdíl od většiny ostatních zúčastněných – dívá na
náboženství, víru i církev z pozice „vně“. To jen pro pořádek. Kázat tedy
nebudu. Pak už nabízím pár čísel dokládajících onu tisíckrát „omletou“ bezbožnost
české populace. Jsme skutečně bezbožní? Nebo je naše zbožnost pouze
neviditelná? A nebo jen proměňuje svou podobu? A jak je to vůbec s tím
křesťanstvím? Času je málo, takže mohu poskytnout jen pár obecnějších
sociologických poznámek. O tom, jak a proč lidé neodmítají víru, ale spíše
církev a „organizované“ náboženství. O tom, jak je náboženství i určitou formou
paměti, která se ovšem stále více rozpadá (jak se zdá). A o tom, jak si ti, kdo
hledají vztah s transcendentnem, sestavují svou osobní víru tak nějak po
„kutilsku“, „na koleně“. Z ingrediencí nakoupených na duchovním tržišti či
v duchovních supermarketech.
Pomalu se blížím k závěru a
na mysli mi tane doporučení pro přednášející, aby do svých příspěvků zahrnuli i
výzvu pro současnost a budoucnost. Co s tím? Coby věrný "weberovec"
si přece nemohu dovolit říkat lidem, církvi, křesťanům, co mají dělat. Je třeba
to nějak zaonačit. Nahlas proto Webera zmiňuji a říkám, že nemohu vyslovit nic
o tom, kam se mají věci ubírat. Ale je-li mi už nějaký cíl předestřen jinými
(např. křesťany čí církví), pak již hovořit mohu. A proto se přenáším do pozice
poněkud kazatelštější (ta atmosféra a to místo k tomu i vyloženě nabádají)
a decentně hřímám (ano, je to oxymóron):
Křesťana chápu jako někoho, kdo nese určité
poselství, které chce a z podstaty své víry má sdělovat dále. Má-li ovšem toto
poselství dojít slyšení a porozumění, je nejprve třeba znát ty, k nimž
směřuje. Jinak se mine účinkem. Chtějí-li proto křesťané promlouvat
k dnešní společnosti a dnešním lidem, měli by tuto společnost a tyto lidi
co nejlépe poznat. Jen pak budou schopni mluvit jazykem, kterému bude možno
rozumět. Přizpůsobit jazyk nemusí nutně znamenat ustoupit době či zpronevěřit
se vlastnímu pohledu na svět. Je to spíše jako s výukou. Učitel chce také
svým studentům něco předat. Ale protože studenti jsou různí, musí často volit
různé způsoby předávání. Někomu stačí monolog, s jiným je zapotřebí
diskutovat, u dalšího pomůže názorná ukázka, jindy je tím správným prostředkem
didaktická vycházka.
Vracím se zpět ke svému sedadlu a
trochu vyčerpaně sleduji zbývající příspěvky o pastoraci a o roli osobností
v duchovních dějinách. A potom už opět přichází biskup. Děkuje všem a opět
vzývá k modlitbě. Sál vstává. Opět jen tiše mlčím a sleduji okolí. Nejprve
se místností nese Otčenáš (který také zpaměti znám), poté Zdrávas (ten už ne).
Závěrečné požehnání a akce končí. Jděmež v pokoji. Do klidu brněnského
podvečera. Ale ještě před tím podání rukou s panem
biskupem.
Na chodbě potkávám kolegyni
socioložku (a věřící zároveň) a chvíli se bavíme o oné výzvě. A o tom, co by
vlastně mělo být cílem křesťanů. Přiznávám, že jsem svá slova neměl úplně
precizně promyšlená. Po krátké chvíli docházíme k souhlasu v tom, že
křesťanovi (a křesťance) nejde o to „obracet“, ale „přinášet svědectví“. To je
myslím hezky řečeno. Poté se k nám na moment připojuje jeden známý
profesor. K víře se prý obrátil před deseti lety. A zpočátku k ní
přistupoval velmi naivně, dodává kajícně, ale dále to nerozvádí. Přijde řeč na spiritualitu
i na Tomáše Halíka. A pak mi položí otázku: „A vy jste věřící?“ Chvíli mlčím,
nevím, jak to přesně vyjádřit. Uvědomuji si, že v oněch dotaznících,
s nimž my sociologové často operujeme, bych se nejspíše vyjevil jako „nevěřící“.
Pan profesor je náhle odvolán nějakým svým známým, takže naše debata končí. Bez
odpovědi. Oblékám si kabát a nořím se ven do prosněžené tmy.
Otázku, kterou mi pan profesor
položil, dostávám docela často. A těžko na ni odpovídám. Ne proto, že je příliš
osobní. To mi nijak nevadí. Spíše proto, že to zkrátka není jednoduché.
Formálně patřím do kolonky „bez vyznání“. Ovšem pokud by mi nějaký zvědavý
sociolog položil otázku „Nezávisle na tom, zda chodíte do kostela nebo ne, mohl
byste říci, že jste…“, určitě bych nezvolil odpověď „přesvědčený ateista“. Ale
slova „hledač“ či „něcista“ (Halík) se mi také nezamlouvají. Ale třeba mi někdo
z vás rozumí.