Mašínové rozporuplní
V listopadu 1989 mně bylo 11
let. Oba moji rodičové se narodili až krátce potom, co bratři Mašínové provedli
svou operaci. Naše rodina nebyla před Listopadem rodinou „pro-režimní“, ani
disidentskou, ale spadala do širokého šedého prostoru někde mezi těmito póly.
Jako většina společnosti. Tyto skutečnosti pochopitelně ovlivňují můj pohled na
„komunistickou minulost“ a mé postoje k ní. Jsem-li dotázán, zdali jsou
Mašínové hrdinové nebo zločinci, musím upřímně doznat, že nemám po ruce
bezprostřední jasnou odpověď. „Jsou to rozporuplné postavy“, pronesl bych
nejspíše.
Někoho může takový pohled
pobouřit. Že vůbec mohu váhat. Nemyslím si, že bych váhal. Na čistě racionální
rovině je mi jasné, že komunistický režim byl zlem a boj proti němu dobrem. Ale
ten osobní prožitek, ona určitá emocionální angažovanost v tom není. Chápu
ovšem, že lidé, na nichž osobně se daný režim krutě podepsal, k podobným
otázkám přistupují daleko rezolutněji. Hranice jsou zřetelně vytyčené. A proto
je jejich odpověď ohledně činů bratří Mašínů jednoznačná – byli to hrdinové. Je
ovšem i správná? Osobní „dotčenost“ legitimizuje vyhraněné postoje. Zůstává
však otázkou, zdali je i činí správnými či adekvátními.
Otázka po hrdinství bratrů Mašínů
není otázkou empiricky rozhodnutelnou. Hrdina není narozdíl od kamene
neutrálním předmětem. Na tom, že je kámen kamenem a ne třeba leknínem, se
nejspíše shodnou všichni bez ohledu na svou politickou či náboženskou
orientaci. Hrdina je ovšem jiným případem. Sem již zasahují naše hodnoty. Jeden
a tentýž člověk tak současně může figurovat jako hrdina a vzor i jako zločinec
a zatracenec. Záleží, kde stojí ten, kdo posuzuje. Jsou mrtví, kteří po
Mašínech zůstali, oběťmi vražd nebo důsledky nutných opatření bohulibého
počínání?
Všichni známe pořekadla o
třískách, které lítají, když se kácí les, nebo o účelech, které světí
prostředky. V obou se skrývá přesvědčení, že existuje nějaké vyšší dobro,
v zájmu jehož dosažení je přípustné se dopustit dílčích zel. Málokdo činí
zlo pro zlo samotné. Většinou jsou zlé činy doprovázeny představou
ospravedlnitelných motivů. Proto bývají útoky různého druhu prezentovány jako
akty obrany či vzdoru vůči většímu zlu. A nejde jen o Mašíny, ale třeba i o
palestinské sebeodpalovače, „ultra-křesťanské“ strůjce atentátů na „potratové
lékaře“ nebo americké vojenské jednotky v Iráku. Náš postoj k Mašínům
se bude do značné míry odvíjet od toho, zdali existenci takového vyššího dobra
přijímáme a jaký obsah mu přisuzujeme. I když i pak ještě můžeme váhat, kde přesně leží ta hranice, za níž
už ani toto naše nejvyšší dobro není schopno zlé činy legitimizovat.
O boji a symbolech
Případ bratrů Mašínů ovšem
nenastoluje jen tyto fundamentální etické otázky. Promítá se do něj i obecnější
problém vyrovnávání se naší společnosti se svou komunistickou minulostí. Mašínové
mimo jiné reprezentují výrazný symbol, kterého lze různě využívat (či
zneužívat). Topolánkovo ocenění Mašínů chce být vnímáno jako jasné slovo
k naší minulosti. Snaží se jednoznačně konstatovat, co bylo dobrem a co
zlem. Mašínové jsou tím prvním, komunismus tím druhým. Mám s tím určitý
problém. Cítím totiž deficit věrohodnosti. A hloubky.
Řada současných politologů a
sociologů naznačuje, že moderní politika, která se v Evropě konstituovala
v průběhu 20. století, vykazuje známky vážné krize. Pojmy jako „pravice“ a
„levice“ se drolí a ztrácejí obsah. V myslích veřejnosti nicméně dále
fungují jako důležité klasifikační kategorie. Pravice v českých podmínkách
stále více připomíná dutou nádobu. Částečně si tuto skutečnost uvědomuje a
snaží se jí bránit. K celkem spolehlivým nástrojům obrany (zatím stále
ještě) patří antikomunismus. (Všichni si přece pamatujeme ty zlé časy!) Bratři
Mašínové zde mohou sehrát roli vítaných pomocníků. I pravice potřebuje své
hrdiny. Na ty, kdo ji nevolí, to sotva může udělat dojem. Ale voliči pravicově
smýšlející, kteří jsou leckdy na pochybách, tím osloveni být mohou.
Známé klišé označuje dnešní dobu
za dobu mediální. Dobu, v níž vládnou průrazná hesla a rozmáchlá gesta.
Případně jiné podoby symbolického haraburdí. I na příběh Mašínů lze nahlížet
touto perspektivou. Předání medaile Josefu Mašínovi pak může být podobným
krokem jako odstranění rudé hvězdy z pomníku sovětským vojákům. Symbolické
činy jsou vždy snažší než ty nesymbolické. Nic proti nim, ale zůstane-li se
pouze u nich, je to málo.
Často se hovoří o tom, že zejména
mladým je třeba připomínat zrůdnost komunistického režimu a komunismu vůbec.
Patřím mezi ty mladé a jsem takovému varování otevřen. Bohužel mě často jímá
pocit, že nejsou rozkrývány skutečné mechanismy zla, které komunistický režim
roztáčel, a identifikovány konkrétní činy, které vedly k utrpení lidí.
Pouze se halasně tupí symboly. „Komunismus je zlo“ funguje jako prázdná mantra.
Komunismus není jediným zlem, stejně jako dnešní doba není výspou dobra. Proto
se domnívám, že je třeba se ptát po podmínkách, které plodí a umožňují kruté a
nelidské jednání, ať už je zahalenou tou či onou ideologií, tím či oním
praporem.
Nekomunistické zlo
Dnes žijeme v demokratické
společnosti. Znamená to však, že dnes již lidé netrpí? A pokud ano, je to možné
svést na komunismus, respektive jeho důsledky? Možná je po roce 1989
v české společnosti „suma dobra“ vyšší než před rokem 1989. To ovšem
nevylučuje možnost, že na řadě míst se dále děje zlo. (A neplatí to jen pro
českou společnost.) A to není vysvětlitelné komunismem a odstranitelné bojem
proti němu. Vše totiž vždy stojí a padá s lidmi.
Z komunistické éry mnozí
zdědili černobílé myšlení. Vyžadují pak odsuzování všeho „před“ a adoraci všeho
„po“. Cítí se pohoršeni, když někdo připustí, že se mu před rokem 1989 žilo
dobře, ba dokonce lépe než dnes. Obviňují nespokojence z toho, že si
neváží dobrého bydla, a sem tam je i podezírají ze sympatií k „nedemokratickým“
silám. Jakákoliv kritika demokratických poměrů, tržního hospodářství či
Spojených států amerických je pojímána v kategorii „kryptokomunismu“. Nové
„s námi nebo proti nám“. Tertium non datur. Přitom právě kritika a vědomí
nedokonalosti charakterizují demokratické poměry.
Nevadí mi antikomunismus. Už jen
proto, že odmítá něco, co se skutečně historicky vyjevilo jako v konečném
důsledku špatné. Mám pouze problém s antikomunismem nevěrohodným či vykalkulovaným. Bude-li bratry Mašíny pokládat za hrdiny někdo, kdo si sám
prožil komunistickou éru na vlastní kůži, budu jeho názor naprosto respektovat.
Zaregistruji-li však okázalé hanění minulých poměrů z úst těch, kdo tu
dobu nezažili nebo v ní mlčeli, budu cítit rozpaky. Znám lidi, jejichž
antikomunistické projevy ve mně budí neodbytný pocit, že kdyby žili v 50.
letech, splýval by jejich hlas se štěkotem prokurátora Urválka a údery bachařů
v komunistických lágrech. Současně se mi přitom vybavují svědectví o
poválečných „revolučních gardách“, které v sobě při svých taženích proti
„zrádcům národa“ ukrývaly kolaboranty z dob nacistické okupace.
Přemýšlíme-li nad bratry Mašíny,
zkusme se ptát, proti jakým konkrétním zhmotněním zla bojovali a v zájmu
jakého konkrétního vyššího dobra. Odkud toto zlo přišlo a jaké byly jeho
kořeny. Nečíhá-li na nás i dnes, byť v jiných formách. Uvažujme o zlu
v souvislostech etických, nikoliv v rámci laciného a ukřičeného
„politizování“. Komunistický systém byl zlem. Ale nejedná se o totožné množiny.
První je pouze podmnožinou druhé. Proto není – obzvláště ten okázalý a
proklamativní – antikomunismus dostatečnou ochranou před zlem. Ten, jemuž
můžeme říkat třeba „gaučový“. Podle gaučů, na nichž se sedává a z plna
hrdla bojuje proti těm „svinským komunistům“.